Překvapivě snadné získání poloostrova Krym včetně klíčových vojenských a námořních základen mimořádně zvýšilo Putinovu prestiž v Rusku. Podporují ho více než tři čtvrtiny obyvatel. Rusko v moderních dějinách bez nadsázky dosud nedosáhlo tak obrovského vítězství tak lacino. V neposlední řadě se to týká i jeho Černomořského loďstva, o němž naši „zasvěcení“ publicisté téměř bez výjimky zarputile píší a hovoří jako o flotile, ačkoli to je něco jiného.
Černomořské loďstvo vzniklo 13. května 1783 poté, co carevna Kateřina Veliká připojila Krym k Ruské říši. Vzhledem k permanentně napjatým vztahům s osmanskou říší se rychle rozvíjelo a už v roce 1787 čítalo tři řadové lodě a 12 fregat. Křest ohněm prodělalo v boji se silnějším tureckým loďstvem a zrodilo zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje – admirála FjodoraFjodorovičeUšakova, který porážel nejen Turky v Černém moři, ale i napoleonskou Francii ve Středomoří. Ruského režiséra MichailaRomma inspiroval roku 1953 k natočení dvou výpravných historických velkofilmů – Hrdina Černého moře a Koráby útočí –, jež si příslušníci starší generace jistě pamatují.
Vítězství a zkáza
Třicátého listopadu 1853 porazil admirál Nachimov tureckou eskadru Osmana paši u Sinopu. Zahynulo 3000 tureckých námořníků a 180 jich padlo do zajetí, zatímco Černomořské loďstvo přišlo jen o 38 padlých a 236 raněných. Byla to nejen poslední bitva plachetních lodí, ale také poslední velká bitva, v níž ruské námořnictvo zvítězilo. Admirál Nachimov padl smrtí chrabrých při hrdinné obraně Sevastopolu během krymské války proti tureckým, francouzským, britským a sardinským obléhatelům a zlatým písmem se zapsal do análů ruského válečného loďstva.
Ruská porážka v krymské válce znamenala první zánik Černomořského loďstva, majícího 40 řadových plachetních lodí, 15 fregat, 24 korvet a brig a 15 parních fregat. Pařížský mír mj. zakazoval carské říši udržovat v Černém moři válečné lodě.
Znovuzrození a druhý zánik
Černomořského loďstva Po vítězství v rusko-turecké válce (1877 až 1878) Rusko v roce 1881 přijalo plán na výstavbu loďstva v Černém moři na nejbližších dvacet let. Čtrnáctého června 1905 Černomořským loďstvem otřásla vzpoura na křižníku (správně bitevní lodi) Potěmkin. SergejEjzenštejn podle ní natočil roku 1925 jedno z nejslavnějších děl když ne světové, tak určitě aspoň němé kinematografie – Křižník Potěmkin (BroněnosecPoťomkin). Když v létě 1914 vypukla první světová válka, disponovalo ruské Černomořské loďstvo sedmi starými bitevními loděmi, dvěma lehkými křižníky, 17 torpédoborci a pěti ponorkami proti třem bitevním lodím, dvěma lehkým křižníkům a devíti torpédoborcům Turecka. Nejtěžší ztrátu utrpělo 20. října 1916, kdy se následkem výbuchu potopila bitevní loď (dreadnought) ImperatricaMarija, přičemž zahynulo 228 členů posádky a 85 bylo těžce raněno a popáleno. Celkem ztratilo Černomořské loďstvo v první světové válce 1376 námořníků (673 padlé a utonulé, 128 zemřelých na zranění, dva na nemoci, 446 raněných a 127 zajatých a nezvěstných), tj. 76krát(!) méně než za Velké vlastenecké války, bitevní loď, tři torpédoborce, torpédovku, dvě ponorky, tři minonosky, čtyři minolovky, dělový člun, osm říčních dělových člunů, strážní člun, 29 dopravních lodí o objemu 19 069 brutto registrovaných tun (BRT) a kurýrní plavidlo. To nepředstavovalo nijak dramatickou újmu.
Zkázu přineslo teprve uzavření potupného brestlitevského míru s ústředními mocnostmi a zahraniční intervence. Na Leninův rozkaz byla část lodí Černomořského loďstva potopena, aby se jich po vpádu na Krym nezmocnili Němci, část ukořistili bělogvardějci a odpluli s ní do tuniské Bizerty, ovládané Francouzi.
Znovu do boje
K obnově Černomořského loďstva došlo až za prvních pětiletek. K 22. červnu 1941, dni vypuknutí Velké vlastenecké války, vypadal poměr sil v Černém moři následovně:
Po vypuknutí války se po Dunaji a Bosporem dostalo na Černé moře mnoho válečných a obchodních plavidel mocností Osy: německých, italských a maďarských.
Sovětské Černomořské loďstvo za Velké vlastenecké války uskutečnilo 24 výsadkových operací, aktivně se podílelo na obraně Oděsy, Sevastopolu, Kavkazu a osvobození Novorossijska. Na pozemní fronty poslalo 57 197 námořníků, kteří vynikali odvahou, za niž platili obrovskými ztrátami, jež například při obraně Oděsy v některých útvarech a jednotkách námořní pěchoty dosahovaly až 70–80 % původního stavu!
Na ruské Wikipedii se lze dočíst, že v Černém moři bylo potopeno 835 protivníkových lodí a plavidel a 539 poškozeno. Jenže tato čísla zahrnují patrně i necky, záchranné vesty a čluny, jakož i matrace. S. V. Bogatyrjov a K. B. Strelbickij zveřejnili roku 1992 ve Lvově unikátní příručku, podle níž za války Německo a jeho spojenci ztratili v Černém a Azovském moři 420 plavidel, z nichž 75 včetně pěti ponorek potopili sami Němci v srpnu a září 1944 při odchodu z rumunských a bulharských přístavů a z Černého moře všeobecně. V boji přišla Kriegsmarine pouze o jedinou ponorku, a to U 9, potopenou sovětským letectvem 20. srpna 1944 v Konstanci. Celkem ztratili Němci na černomořsko-azovském válčišti 251 bojových plavidel, Rumuni 13 (torpédovku, strážní loď, minolovku, minonosku, dva monitory, čtyři torpédové čluny, dvě člunové minolovky a dva hlídkové čluny) a Italové 12 (trpasličí ponorku a 11 torpédových člunů). Italský historik, fregatní kapitán Marc’ Antonio Bragadin, však ve své knize Bitva o Středozemní moře. Pohled poražených píše, že italská Černomořská flotila potopila dva sovětské torpédoborce, dvě ponorky (ŠČ-214 a S-32, jejichž ztrátu v důsledku činnosti italského námořnictva potvrzuje překladatel Bragadinova díla, ruský námořní historik A. Bolnych) a tři nákladní lodě při ztrátě dvou torpédových člunů a ponorky. To mimochodem vrhá poněkud odlišné světlo na věčně zesměšňované „makaróny“. V zájmu spravedlnosti je třeba poznamenat, že ze všech námořních válčišť v SSSR období Velké vlastenecké války je právě černomořsko-azovský prostor nejsložitější pro bádání a mnohé údaje chybějí. Jedná se však jen o malá a pomocná plavidla. Pokud jde o personální ztráty válečných loďstev v tomto prostoru, kromě sovětského Černomořského loďstva existují přesné údaje pouze o Královském rumunském námořnictvu, jež ovšem byly nepatrné, jelikož ve válce proti SSSR dosáhly 1749 osob (207 mrtvých, 323 raněných a 1219 nezvěstných).
Jak velitelé sovětských ponorek, tak oficiální sovětská literatura nesmírně nafukovali úspěchy ponorek Černomořského loďstva, které bojovaly stejně neefektivně jako celá flota. Svědčí o tom fakt, že podle protivníkových údajů potopily v Černém moři jen 12 německých a rumunských obchodních lodí o objemu 39 670 BRT, dva remorkéry, 10 nákladních lodí a pramic a 13 bulharských a tureckých škunerů.
Za více než skromné úspěchy zaplatilo Černomořské loďstvo velmi vysokou cenu. Ztratilo 105 083 osob (16 942 padlých, 59 379 nezvěstných a zajatých, 6073 činily nebojové ztráty, 19 036 raněných, pohmožděných a popálených a 3653 nemocných) a 212 bojových plavidel, z toho křižník, tři velké torpédoborce, 11 torpédoborců, 28 ponorek, dvě strážní lodě, 20 minolovek, 54 stíhačů ponorek, 60 torpédových a 43 hlídkových člunů. V sovětské i ruské odborné literatuře se údaje o počtech lodí a ztrátách liší. Nejvíce ztrát mu způsobilo nepřátelské letectvo a miny. Letectvo Černomořského loďstva sestřelilo podle oficiálních sovětských údajů ve vzdušných bojích 1431 letadel a 619 zničilo na letištích, celkem tedy připravilo protivníka o 2050 strojů při vlastní ztrátě 1126 letounů.
Za činy vykonané během Velké vlastenecké války obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu 221 příslušníků Černomořského loďstva. Zde je nezbytné uvést výmluvný příklad charakterizující sovětskou éru. Při nájezdu na Konstancu v červnu 1941 se potopil velký torpédoborec Moskva, jehož velitele, kapitán-poručíka A. B. Tuchova, zachránili spolu s 68 dalšími členy posádky Rumuni. Tuchov ze zajetí uprchl, dostal se do Oděsy a vedl rozvědku partyzánského oddílu „Bouřlivák“. Jak nedávno ukázaly odtajněné materiály, na uzavřeném zasedání tribunálu v Simferopolu byl odsouzen k trestu smrti a zlikvidován pracovníky NKVD vyslanými za linii fronty. Tuchov přežil výbuch torpédoborce, neutonul v moři, ačkoli byl raněn do hlavy, třikrát utekl ze zajetí, než se dostal ke svým, přes rok bojoval u partyzánů a nakonec ho odpravili vlastní lidé! Naproti tomu velitel ponorky M-117 Astan Kesajev hlásil, že provedl deset torpédových útoků a potopil 10 nepřátelských lodí o úhrnném objemu 23 220 BRT. Jedenatřicátého května 1944 za to obdržel Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Jenže poválečné zkoumání dokumentů ukázalo, že „ponorkový džigit“, jak tohoto kavkazského horala přezdívali, nepotopil ani jedno plavidlo a ze všech jeho deseti útoků protivník zaznamenal pouze jeden, a to ještě neúspěšný. To ovšem nebyl zdaleka ojedinělý případ. Titul hrdiny Sovětského svazu za lhaní mu přesto zůstal.
Po válce zažilo Černomořské loďstvo největší rozkvět za vrchního velitele sovětského námořnictva admirála Sergeje Gorškova a hrálo důležitou roli v soupeření obou bloků za studené války. Po Gorbačovově příchodu nastal jeho soumrak, překonávající největší porážku ruského loďstva v dějinách, a to v bitvě u Cušimy. Roku 2005 napsal Michail Trebin, že bojové možnosti Černomořského loďstva jsou dvaapůlkrát menší než možnosti turecké floty. Nyní, po připojení Krymu a zabavení veškerého ukrajinského loďstva, včetně jeho jediné ponorky, jež z postsovětských republik zaujímalo po ruské flotě druhé místo, se mu očividně blýská na lepší časy.
