Jaderné havárie, o kterých se nemluví. Kolikrát svět málem zaplatil za elektřinu děsivě vysokou cenu?
Před 40 lety došlo v Černobylu k doposud nejhorší jaderné havárii v historii lidstva. Její okolnosti a důsledky jsou dobře známé díky bezpočtu knih, článků a dokumentů. Existují ale i katastrofy, o kterých se nemluví skoro vůbec. Proč dnes v debatách o energetické budoucnosti nepadají jména jako Kyštym, Windscale, Chalm, River nebo Forsmark? Jaké by byly následky událostí, kdyby se nepodařilo na poslední chvíli zabránit nejhoršímu?
„Jaderné elektrárny jsou jako hvězdy, jež září celý den. Rozesejeme je po celé naší zemi. Jsou absolutně bezpečné.“ Tato památná slova psal v 80. letech sovětský atomový vědec Michail Styrichovič v pionýrském časopise Ohníček. Jeho kolega Nikolaj Siněv ho doplnil příměrem, že „jaderné reaktory jsou obyčejné pece a operátoři jsou jen topiči“. V duchu bezbřehého jaderného optimismu byli vychováváni i operátoři, kteří v dubnu 1986 chystali odstávku čtvrtého bloku jaderné elektrárny Černobyl. Během ní měli provést test nové bezpečnostní funkce. Úkolem bylo ověřit, jestli bude v případě výpadku páry generátor schopen setrvačností vyrábět elektřinu a napájet čerpadla havarijního chlazení.
Jelikož před zahájením experimentu poklesl výkon reaktoru, obnovili operátoři štěpnou reakci úplným vysunutím regulačních tyčí. Bylo to sice proti předpisům, jak ale později řekl jeden z operátorů: „Kdybychom pokaždé doslova plnili směrnice, tak bychom se do nich zamotali.“ Bezstarostné sebevědomí bylo posíleno tím, že na školení bylo operátorům znovu a znovu zdůrazňováno, že „jaderná elektrárna nemůže vybouchnout“.
Jak se ukázalo, školitelé nezapočítali do svých pouček eventualitu, že by výbuch nezpůsobilo jaderné palivo, ale pára vznikající odpařováním chladicí vody v rozpáleném reaktoru. Její výbuch odhodil tisícitunovou betonovou desku reaktoru. Druhá exploze, jejíž příčina nebyla dodnes objasněna, rozmetala aktivní zónu reaktoru a vystřelila proraženou střechou do okolí mrak radioaktivního materiálu.
Žonglování s mrtvými
Případ Černobylu je spolu s Fukušimou považován za nejhorší jadernou havárii v historii. Je ale rovněž zmiňován v argumentech zastánců jaderné energetiky. Podle jejich tvrzení jsou sice jaderné havárie děsivé, počet jejich obětí ale přes veškerou závažnost zdaleka nedosahuje množství úmrtí zapříčiněných těžbou a spalováním fosilních paliv. Podle zprávy Vědecké rady OSN pro atomovou radiaci (UNSCEAR) zahynulo v Černobylu přímo při výbuchu asi 30 lidí. V následujících 25 letech zemřelo dalších 19 osob na následky vysokých dávek ozáření. Podle studie vědců z Harvardovy univerzity zapříčiní těžba a spalování fosilních paliv 5–8,7 milionů úmrtí každý rok.
Dává tedy případ nejhorší jaderné havárie Styrichovičovi a Siněvovi zapravdu? Jak se ukázalo, elektrárny nejsou bezpečné, ale v porovnání s fosilní energetikou se mohou rizika zdát přijatelná. Než ale začneme rozsévat elektrárny po celé naší zemi, měli bychom se na jaderná rizika podívat trochu pečlivěji.
Už jen porovnávání počtu mrtvých je zavádějící, protože spolehlivá čísla k dispozici rozhodně nemáme. Například Světová zdravotnická organizace závěry UNSCEAR rozporuje a tvrdí, že na následky havárie v Černobylu zemřelo 4000 lidí.
Analýzy Greenpeace hovoří o 93 zabitých bezprostředně a 200 tisících zemřelých na následky ozáření a spadu. Kniha bývalého ruského prezidentského poradce Alexeje Jablokova dokonce přišla s číslem 985 tisíc.
V porovnání s miliony předčasných úmrtí zapříčiněných fosilním průmyslem ani nejpesimističtější odhady nevypadají nejhůře. Ovšem jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že i v případě těch nejzávažnějších jaderných havárií jsme měli obrovské štěstí v neštěstí. Chyby, nedbalost a nešťastné náhody jadernou energetiku dovedly mnohokrát do situace, kdy nás jen malý krůček dělil od katastrofy, jejíž důsledky je těžké domýšlet.
Kyštym (SSSR － 1957)
Nejstarší sovětská jaderná elektrárna vyráběla obohacený uran a plutonium už od roku 1948. Reaktory vypouštěly kontaminovanou chladicí vodu do jezera Kyzyltaš a vysoce radioaktivní vyhořelé palivo bylo vyhazováno do řeky Ob tekoucí do Severního oceánu. Sklad vyhořelého paliva byl postaven až v roce 1953 a byl tak bídně udržován, že kvůli závadě na chladicím zařízení na podzim roku 1957 vybuchl. Exploze o síle 70 tun TNT utrhla střechu skladu a vyslala do vzduchu mrak radioaktivních látek. Ty zamořily široký pás východního podhoří Uralu, spadly na hustě osídlené vesnice a města stovky kilometrů od havárie. Desítky tisíc obyvatel byly bez vysvětlení evakuovány, nehoda byla zamlčena a počet mrtvých nebyl nikdy zjištěn. Některé oblasti takzvané Východouralské radioaktivní stopy (EURT) jsou dodnes nepřístupné.
Nejhorší scénář: Při výbuchu většího počtu odpadních nádrží by mohlo dojít k explozi sousedících skladů štěpných materiálů. Jejich rozšíření by zamořilo velkou část východního Uralu včetně metropolí Jekatěrinburg a Čeljabinsk a vodní soustavy poduralských jezer. Celá oblast by byla trvale neobyvatelná.
Windscale (Velká Británie － 1957)
V Británii se výroba plutonia rozběhla na severovýchodě v elektrárně Windscale. Na podzim roku 1957 začaly v reaktoru hořet grafitové bloky. Zhroucení reaktoru zabránili pouze obětaví operátoři, kteří s nasazením života chladili reaktor větráky a hasili požár vháněním CO2. Přes veškerou snahu ale z narušeného reaktoru unikl mrak radioaktivního materiálu a rozšířil se po Británii i Evropě. Množství uniklé radioaktivity by mohlo být daleko větší, nebýt tvrdohlavosti šéfinženýra elektrárny Johna Cockcrofta. Ten si navzdory protestům vlády vyvzdoroval instalaci dodatečných filtrů v odvětrávacích komínech, které únik značně zmírnily.
Nejhorší scénář: Bez Cockcroftových filtrů by došlo k zamoření velké části průmyslového severovýchodu Británie a západní Evropy. Ještě horší situace by nastala, pokud by obsluha elektrárny nepoužila k hašení CO2, ale vodu. Vzniklá pára by mohla roztrhnout celý reaktor (jak se stalo v Černobylu) nebo uvolňovat výbušný vodík (jak se stalo v Three Mile Island). Autoři dokumentu BBC soudí, že by exploze vodíku zcela zničila celou továrnu a velkou část města Windscale. Důsledky rozmetání obsahu reaktoru do tak široké oblasti jsou doslova nepředstavitelné. Z části severní Británie by dnes mohla být radioaktivní poušť.
Chalk River (Kanada － 1952)
V kanadském jaderném zařízení selhalo bezpečnostní zařízení. Došlo k přehřátí a částečnému roztavení jádra a v útrobách betonového obalu se vylily tisíce tun radioaktivní vody. Záchrannou operaci vedl mladý jaderný inženýr a budoucí prezident USA Jimmy Carter. Spolu s týmem techniků se spouštěl na lanech do reaktoru, kde podle přesně nacvičeného postupu deaktivovali štěpný proces. V útrobách mohli zůstat maximálně 90 vteřin, během kterých dostávali dávku radiace odpovídající ročnímu povolenému limitu.
Nejhorší scénář: Pokud by se reaktor nepodařilo deaktivovat, mohlo by roztavené jádro propálit ochranný obal a zamořit radioaktivitou sousedící řeku Ottawu. Necelé dvě hodiny po proudu se nachází metropole Ottawa a Montreal, kde se tok vlévá do řeky Svatého Vavřince ústící do soustavy Velkých jezer. Mezi potenciálně ohrožená města by patřilo Toronto, Cleveland, Detroit, Chicago, New York a další.
Three Mile Island (USA － 1979)
Série nešťastných náhod, přehlédnutí a nedbalostí způsobila v elektrárně Three Mile Island vypnutí havarijního chlazení reaktoru. Specialisté ho restartovali až po dlouhých hodinách, kdy došlo k roztavení celé poloviny uranového paliva.
Nejhorší scénář: Dva dny po prvním zásahu krizový štáb zjistil, že přehřátá pára reagující s částečně roztaveným jádrem vytvořila v reaktoru obrovskou kapsu vodíku. Už během zásahu způsobila několik malých výbuchů. Pokud by bývala explodovala celá, došlo by s největší pravděpodobností k roztržení celého reaktoru a rozptýlení radioaktivního materiálu po hustě osídleném východním pobřeží USA. Ve vzdálenosti 150 kilometrů od elektrárny se nachází města Philadelphia, Baltimore a Washington D.C. Nebýt přízně osudu, mohla zde dnes místo nich být nepřístupná radioaktivní zóna.
Forsmark (Švédsko – 2006)
Banální zkrat způsobil ve švédské jaderné elektrárně výpadek bezpečnostních i monitorovacích systémů. Reaktor byl sice zastaven, jeho chlazení ale obstarávaly jen dva ze čtyř záložních generátorů. Druhé dva porucha vyřadila z provozu, o čemž neměla obsluha elektrárny ani ponětí. Výpadek proudu ji odřízl od všech systémů a operátoři neměli celých 20 minut žádné informace o tom, co se v jejích útrobách děje.
Nejhorší scénář: Pokud by bývaly nenaskočily ani dva zbývající záložní generátory, v elektrárně by mohlo dojít k totálnímu selhání bezpečnostních systémů, přehřátí a roztavení jádra a k řetězci dalších nepředvídatelných událostí. Obsluha by proti nim s vypadlými monitorovacími systémy nemohla zasáhnout. Švédský jaderný inženýr Lars-Olov Högland prohlásil, že k roztavení jádra nedošlo jen „šťastnou náhodou“, a incident prohlásil za „nejhorší nehodu od Černobylu a Three Mile Islandu.“
