Rasputinův ztracený penis a uříznuté prsty mrtvého papeže aneb Podivné případy posmrtných poprav
V historii existují případy zášti, která přetrvává i za hrob. Příkladem může být nenávist, jakou chovala britská královská rodina k Oliveru Cromwellovi – vojevůdci anglické občanské války, který porazil královské vojsko, nechal popravit krále Karla I. a vyhlásil v Británii republiku. Před 365 lety ho royalisté nechali brutálně popravit a v pomstě jim nezabránil ani fakt, že v té době byl Cromwell už tři roky po smrti. Posmrtná poprava je sice velmi bizarní právní koncept, v historii je ale kupodivu naprosto běžná.
Oliver Cromwell je jednou z nejzajímavějších a také nejkontroverznějších postav pestré historie britského království. Svědčí o tom skutečnost, že se historikové dodnes neshodnou, jestli byl hrdinný bojovník za svobodu, nebo krvavý diktátor, náboženský fanatik a pachatel genocidy.
Do dějin vstoupil Cromwell ve 40. letech 17. století během občanské války, kdy se britský parlament otevřeně postavil moci krále Karla I. Důvodů byla spousta. Od politických ambicí neurozených poslanců přes spory o daně až po zděšení, že si Karel I. vzal za ženu katoličku, a hrozilo tedy, že následník trůnu bude vychováván v papeženské víře. Cromwell se z řadového vojáka vypracoval až na vojevůdce parlamentaristů, hrál velkou roli v porážce královských vojsk a osobně podepsal dekret, který poslal krále Karla na popravčí špalek.
Cromwellem vyhlášená republika (commonwealth) neměla dlouhého trvání. Jeho pokus sjednotit britské ostrovy pod jednu vládu vyústil v krvavé masakry Irů a Skotů. Parlament se rozpadl do frakcí a jejich soupeření nedokázal Cromwell vyřešit jinak, než že parlament násilím rozehnal a jmenoval se lordem protektorem. Jeho de facto vojenská diktatura trvala pouhých pět let. V roce 1658 ho postihl záchvat malárie, zemřel a byl s veškerou pompou pochován ve Westminsterském opatství. Dva roky nato se do Anglie vrátil z vyhnanství král Karel II. a pochopitelně prahl po pomstě. Nemohla mu v ní zabránit ani skutečnost, že jeho protivník je už dávno po smrti.
Před 365 lety se v Anglii odehrála zvláštní poprava. Cromwellovo již značně rozložené tělo bylo vytaženo z hrobu. Kat ho natřel asfaltem, aby jakž takž drželo pohromadě, a vyvěsil ho v železné kleci na veřejném popravišti. Druhý den mrtvolu ze šibenice sundal a před zraky fascinovaných Londýňanů jí setnul hlavu. Tělo bylo vhozeno do neoznačeného hromadného hrobu u popraviště, hlava byla namočena do asfaltu a naražena na tyč na střeše Westminsterského paláce. Její další osudy byly stejně bizarní jako posmrtná poprava. Ze střechy ji po asi dvaceti letech ukradl neznámý vandal, hlava pak putovala po soukromých sbírkách, objevovala se na výstavách a v panopticích. Věčného spočinutí se Cromwell (respektive jeho část) dočkal až v roce 1960, kdy byla hlava pohřbena v kapli Cambridgeské univerzity.
Cromwellova posmrtná poprava dnes může působit divně. Nebyl ale zdaleka jediným, koho tento osud potkal.
Popravená mumie
První zaznamenaný případ posmrtné popravy se datuje do roku 525 př. n. l. Perský král Kambýsés II. tehdy porazil v bitvě u Pelusia egyptskou armádu, zajal faraona Psammetika III. a vyhlásil se za vládce Egypta. Aby nenechal nikoho na pochybách, kdo říši velí, rozkázal ze sarkofágu vyjmout Psammetikova předchůdce Amasise, mumii nechal zbičovat a rozbít honáckými holemi. Jelikož byla práce faraonových balzamovačů tak dokonalá, že se mumie pod ranami nerozpadla, nechal ji Kambýsés nakonec spálit a popel vhodit do Nilu.
Prsty papeže Formosuse
Posmrtné upálení faraona mělo vážnější důvody než pouhou malichernou pomstu. Egypťané věřili, že pro vstup do posmrtného života je nutné zachovat nebožtíkovo tělo (proto se zesnulí balzamovali). Podobnou víru zastávají i některé křesťanské sekty, jejichž mrtví musí být pochováni v celku s tváří mířící k východu, odkud se v Soudný den zjeví Kristus. Vynětí ostatků z hrobu a jejich dodatečná poprava – spojená zpravidla se zničením části či celého těla – proto zesnulému odepírala znovuzrození, což byl pro křesťany doslova osud horší než smrt. Posmrtné popravy proto byly poměrně časté, stejně jako posmrtné soudy, pro které existoval zvláštní termín Synodus Horrenda. Před jedním takovým stanula (respektive usedla) mrtvola papeže Formosuse. Jeho následovník Štěpán VI. ho dal v roce 897 vykopat, posadit na trůn a odsoudit. Mrtvému papeži byly uříznuty tři prsty, jimiž za života uděloval požehnání, a zbytek těla byl odvlečen ulicemi k řece Tiberu a utopen.
Soud s mrtvým kacířem
Synodus Horrenda postihl i filozofa Johna Wycliffa. Náboženský reformátor, který si dovolil přeložit Bibli z latiny do prosté angličtiny, byl zastáncům tradičních konzervativních hodnot trnem v oku už za svého života. Proti jeho učení, které inspirovalo našeho Jana Husa, vydal papežský stolec celých pět bul a Wycliff jen shodou politických okolností neskončil na hranici. Za kacíře byl prohlášen až posmrtně. Nejdříve byly zakázány a spáleny jeho spisy a v roce 1428 putovaly na hranici i jeho ostatky – lépe řečeno kosti, protože Wycliffe byl už 44 let po smrti. Někteří historikové dokonce soudí, že na hranici a následně v řece neskončilo tělo Wycliffa, ale neznámého muže pohřbeného v jeho sousedství.
Poprava po 346 letech
Wycliffova 44 let trvající prodleva mezi smrtí a popravou není ničím proti čínskému císaři jménem Wan-li. Čtrnáctý panovník dynastie Ming zemřel v roce 1620 a byl pohřben v císařské hrobce na úpatí hory Ta-jü u Pekingu. Během kulturní revoluce v roce 1966 mauzoleum ztekly hordy Rudých gard. Fanatici nejprve vyplenili a zničili stovky let staré památky, pak rozbili sarkofágy a těla císaře a jeho dvou žen vyhodili na zem. Poté, co si s ostatky pořídili několik fotografií, je lidovým soudem na místě obvinili z antikomunismu, spálili a rozdupali na prach.
Rasputin a jeho nesmrtelný ostatek
Posmrtná poprava nebyla vždy jen aktem soudní msty. Když Rusko zachvátila v roce 1917 revoluce, vydal se oddíl vojáků do kostela císařského paláce a z hrobu vykopal tělo mystika Grigorije Rasputina. Ostatky byly vyhozeny na skládku, spáleny a hrob byl zničen, aby se nestal poutním místem příznivců padlého režimu. Revolucionáři tak znemožnili rozřešení dlouholetého sporu, zda byl s Rasputinem pohřben i jeho pověstně obří penis. Mystika v roce 1916 zavraždila skupina ruských šlechticů žárlících na vliv, který požíval u císařské rodiny. Rasputin byl zastřelen, probodnut, vhozen do řeky, a aby byl zbaven své mužné moci, uřízli mu spiklenci jeho penis. Co s ním provedli, není jasné. Ve 20. letech se však objevil u skupiny ruských emigrantek, které ho propašovaly do Paříže a používaly ho při seancích léčících neplodnost. V Paříži tehdy žila ve vyhnanství i Rasputinova dcera Marie a vyžadovala, aby jí byl tatínkův pozůstatek vydán. Když po její smrti koupil veškerou pozůstalost sběratel Michael Augustine, pokusil se Rasputinův penis prodat v aukci. Při ohledání však soudní patolog zjistil, že jde o vysušenou mořskou okurku. Tím kupodivu kauza nekončí. V roce 2004 otevřel pan Igor Kňažkin v Petrohradu muzeum erotiky a jako ústřední exponát v něm vystavil sklenici s třiceticentimetrovým penisem naloženým v lihu. Kňažkin ho údajně získal od anonymního francouzského sběratele a samotný pohled na úd údajně léčí impotenci. Kňažkinovo tvrzení je potřeba brát vážně, protože kromě muzea erotiky šéfuje i středisku pro výzkum léčby prostaty Ruské akademie věd.
Poslední posmrtná poprava
Pravděpodobně posledním posmrtně odsouzeným zločincem byl Gracia Jacques, generál prezidentské gardy haitského diktátora Francoise Duvaliera. Když „Papa Doc“ Duvalier zemřel, jeho syn a nástupce Jean-Claude Duvalier nedokázal přes podporu USA krvavý režim udržet. V roce 1986 uprchl na palubě letadla US Air Force ze země. Z Haiti dokázal propašovat podstatnou část státního pokladu i ostatky svého otce, protože se bál, aby nebyly zneuctěny. Jeho obavy se ukázaly jako opodstatněné. Když na hřbitov vtrhl dav Duvalierových odpůrců a našel diktátorův hrob prázdný, vyraboval alespoň vedlejší hrob generála Jacquese. Jeho částečně rozložené ostatky byly rituálně „ubity k smrti“ a pak vyhozeny na ulici, kde je rozjezdily automobily.
