V roce 1964 se italská vláda rozhodla, že už nemůže nadále ignorovat situaci šikmé věže v Pise. Ta se sice nakláněla už od svého zbudování, v 60. letech ale tým odborníků vypočítal, že se bez zásahu během příštích 70–80 let zřítí. Vláda se proto rozhodla nenahraditelnou památku zachránit.
Na přelomu prvního tisíciletí byla Pisa jednou ze čtyř námořních republik, které ovládaly obchod ve Středozemním moři. Místní kupecké cechy se rozhodly svou moc a bohatství zvěčnit vystavěním monumentálního náměstí. Piazza dei Miracoli (náměstí Zázraků) se podle plánů mělo honosit katedrálou Marie Nanebevzaté, baptisteriem Jana Křtitele a ohrazeným hřbitovem se zemí přivezenou během třetí křížové výpravy z hory Golgoty, kde zemřel Kristus. Nad všemi skvosty se měla tyčit šedesátimetrová mramorová zvonice se sedmi zvony, které budou na věky věků hlásat slávu nejbohatšího města na světě.
Plány a realita
Jak to bývá, plány věčné slávy se začaly hroutit už krátce po započetí realizace. Stavba a výzdoba jednotlivých budov se protahovaly často na celá staletí, během kterých se měnila politická situace, finanční možnosti mecenášů i všeobecný vkus. Baptisterium bylo například započato v románském slohu, vrchní patra jsou gotická, zdobné prvky byzantské a kazatelnu už zdobil sochař Nicola Pisano v renesančním stylu nahými postavami antických hrdinů. U všech budov se ale měšťanům dařilo sunout stavbu k víceméně zdárnému konci. Výjimku tvořila zvonice.
Výstavba věže na náměstí Zázraků započala 9. srpna 1173. Jakmile vyrostla do výšky tří pater, začala se celá konstrukce naklánět. Až o mnoho let později průzkumné sondy odhalily, že byla založena na prehistorickém řečišti. Podloží proto obsahuje písek, měkké jíly a usazeniny, které mramorovou věž nedokázaly držet v rovné poloze. Stavitelé se sice snažili základy zpevnit násypem kamenů, věž se ale po vyrovnání začala naklánět na druhou stranu. V nedokončeném a dramaticky zešikmeném stavu zůstala na náměstí stát dalších 90 let.
Banán na náměstí Zázraků
Když byly práce obnoveny, rozhodl se architekt Giovanni di Simone vyrovnat naklonění tím, že nová patra stavěl na jižní nakloněné straně o něco vyšší. Věž díky tomu dostala „banánovitý“ tvar, posunutí těžiště se ale vyplatilo a naklánění se zpomalilo. V roce 1278, kdy měla zvonice sedm pater, byla ale stavba opět zastavena. Náklon už tehdy činil skoro metr, a bylo proto rozhodnuto, že výš už zvonice neporoste. Poslední osmé patro se zvonicí začal Tommaso Pisano stavět v roce 1360 a dokončil ho o deset let později. V jeho útrobách bylo zavěšeno sedm zvonů o celkové váze přes deset tun. Pravidelné rozhoupávání kovové masy nestabilní věži rozhodně neprospělo a naklánění stále pokračovalo. V roce 1550 už náklon činil skoro 4 metry a veškerá snaha ho zastavit se míjela účinkem. Věži to ale paradoxně přidalo na popularitě a stala se jednou z nejznámějších evropských staveb.
Změny k horšímu
V moderní době se věž dočkala dvou velkých zásahů, které ji měly vyrovnat. První provedl v roce 1938 stavitel Alessandro Della Gherardesca, který na zabořené jižní straně odkopal vrstvu zeminy. Věž se začala naklánět rychleji, a práce proto byly zastaveny. Když se ve 30. letech chopil moci Benito Mussolini, rozhodl se, že šikmý monument dělá ostudu maskulinnímu obrazu fašistické Itálie, a rozkázal ho napřímit. Inženýři vyvrtali v roce 1934 do základů soustavu šachet a injektáží do nich vpravili 200 tun betonu. Výsledkem bylo opět další naklonění, Mussolini proto snahy vzdal a věnoval se raději válčení.
Po II. světové válce již nešlo situaci s věží ignorovat. V 50. letech byly nejprve uzamčeny zvony a namísto houpání provazy je rozeznívá soustava kladívek. Na konci února 1964 vypsala italská vláda veřejnou výzvu, která měla najít definitivní způsob, jak věž zachránit. Každá z metod se ale setkala se starým známým výsledkem. V roce 1966 byl první pokus zastaven už v přípravné fázi, když vrtání sond způsobilo další naklonění. V roce 1985 se situace opakovala a přípravné vrty byly opět zastaveny. O pět let později raději vláda věž pro veřejnost uzavřela a přistoupila k drastickým opatřením.
V roce 1992 byla věž nejprve obehnána do výšky druhého patra ocelovými výztužemi, které ulevily namáhanému zdivu a pomohly zacelit zvětšující se praskliny. Základy byly vylity betonem a na severní stranu byla umístěna mohutná olověná protizávaží. Opatření sice naklánění zastavilo, krása mramorové zvonice jím ale značně utrpěla. Stavitelé se proto rozhodli nahradit závaží systémem ocelových kabelů ukotvených v podzemním podloží. Aby výkopové práce nenarušily citlivé základy, zmrazili stavaři v září 1995 půdu v okolí věže tekutým dusíkem. Po roztátí se zvonice začala naklánět tak rychle, že si fiasko vysloužilo přezdívku „Černé září“. Projekt byl opět zastaven.
Na sever… a zase na jih
Na funkční řešení přišla mezinárodní komise až v roce 1996 a realizace začala ještě o tři roky později. Věž byla nejdříve stabilizována úvazem na ocelová lana. Pod severní stranou poté začalo velmi pomalé a opatrné odebírání půdy z podloží (vrt z něj odebíral jen asi 6 litrů zeminy každé dva dny). Sesedání vzniklých malých dutin začalo věž pomaličku vracet do vzpřímené polohy. V prosinci 2001 se už narovnala o 45 centimetrů a mohla být opět otevřena veřejnosti. Tým vedený britským profesorem Johnem Burlandem věž považuje za bezpečnou a další vyrovnávací práce nepokračují. V roce 2018 bylo přesto zaznamenáno další narovnání, které probíhá samovolně. Věž za něj vděčí svému mírně prohnutému tvaru a také faktu, že jižní strana je vystavena intenzivnímu slunečnímu záření. Vysoké teploty na ní přes den mramor roztahují a zvonici tak dále ohýbají směrem k severu. Je tedy možné, že se stavaři na náměstí Zázraků někdy v budoucnosti vrátí a začnou věž opět naklánět. Tentokrát k jihu.
