Fernão de Magalhães, samozřejmě, vždyť jsme se to tak učili ve škole. Jeden z nejslavnějších a nejlepších, možná dokonce ten nejlepší mořeplavec všech dob. Muž, který zorganizoval a provedl expedici, která jako první v historii lidstva obkroužila planetu kolem dokola. A to je všechno pravda. Ale Magalhães technicky vzato nedoplul. Zato jiní ano.
Náš příběh se odehrává na začátku 16. století. Je to jen pár desítek let poté, co Kryštof Kolumbus přistál na karibském ostrově, a jen pár let poté, co Kolumbus umřel v domnění, že doopravdy doplul do Indie z druhé strany planety. Španělé i Portugalci zuřivě prohledávali nový kontinent, a když zjistili, že někde končí a za ním je další voda… Začali dumat. Pokud je to ze Španělska přes Atlantik do Ameriky tak daleko a pokud je to na východ od Španělska k Indii tak daleko, tak to přece musí znamenat, že Japonsko, Čína, Indie a tím pádem i ostrovy plné drahého koření musí být někde hned za Amerikou, že?
Koření je tady alfou a omegou našeho příběhu. Koření bylo v té době nejvzácnější komoditou na světě, vyvažovalo se zlatem v mnohonásobných kurzech. Možná nejnázornější příklad by dnes byl kokain nebo heroin. Ale ještě výrazně dražší. Říká se dokonce, že pokud jste si jako námořník přivezli pytlík koření, mohli jste pak odejít do důchodu. Jenomže tyhle věci se daly sehnat jenom v Indonésii, na takzvaných Ostrovech koření, dnešní Moluky. To pro Španěly znamenalo dvě věci, zaprvé tam vedla směrem na východ zatraceně dlouhá a nákladná trasa, zadruhé většina té trasy vedla oblastí považovanou za portugalské vody. A Portugalsko bylo se Španěly v podstatě ve studené válce.
A v téhle chvíli přichází za španělským králem portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães s tím, že je PŘESVĚDČEN, že Indonésie je v podstatě jenom pár kilometrů za Mexikem. A že někde kolem Ameriky musí vést námořní cesta, a to pro Španěly znamená snadný přístup ke koření. Magalhães už předtím tuhle expedici nabízel portugalskému králi, ale ten ho odmítl. Španělský dvůr však kývl a dal tomu šílenci k dispozici všechny peníze, které potřeboval.
V září 1519 tedy Fernão de Magalhães zvedá kotvy a vyráží do Asie… Akorát na opačnou stranu.
Někde tady musí být cesta
Expedice byla tvořena dvěma sty padesáti odvážnými muži a pěti krásnými loděmi. Concepción, Santiago, Victoria, stotřicetitunový několikastěžník San Antonio a nakonec vlajková loď, které velel Magalhães osobně, Trinidad. Na palubě Trinidad s ním mimochodem plula ještě jedna osoba, která se měla stát důležitou pro osud výpravy. Magalhãesův otrok Enrique. Na to, v jakém byl vůči svému pánovi postavení, ho prý měl docela rád.
To se ovšem nedá říct o zbytku posádky. Už jsme zmínili, že Portugalsko bylo se Španělskem v podstatě ve studené válce. A tady byla ohromně drahá expedice placená španělskou korunou, obsazená převážně španělskými námořníky a vedl ji Portugalec. To začalo dělat problémy ještě dřív, než doopravdy vyrazili přes Atlantik. První vzpoura byla brutálně potlačena ještě na Kanárských ostrovech, pak se plulo k pobřeží Jižní Ameriky a podél něj dále na jih.
Nezmrznout a nechcípnout
Magalhães nechával prozkoumat každou větší zátoku, každou vodní plochu, která vedla dál do nitra kontinentu, v zoufalé snaze najít průplav do těch mýtických vod na druhé straně Ameriky. Počasí bylo mizerné, údajně chcalo šedesát dní v kuse a nálada mezi posádkou byla tragická. Ve chvíli, kdy flotila klesla natolik k jihu, že expedice začala pociťovat subarktické podmínky, musel už Magalhães potlačit dvě vzpoury, obě velice brutálním způsobem.
Při prozkoumávání pobřeží navíc během nečekané bouře přišla flotila o Santiago a najednou bylo o loď méně. Musíte si uvědomit, že tenkrát vůbec nebylo jisté, že nějaká cesta přes nebo kolem Ameriky vede. Stejně dobře se mohlo posádce stát, že je ten šílený Portugalec povede dál na jih, dokud nezamrznou v ledu Jižního pólu (o kterém mimochodem taky nikdo nevěděl) a všichni nechcípnou.
21. října 1520, víc než rok po vyplutí, našel Magalhães svůj průliv. Nazval ho Kanálem všech svatých, dnes nese jeho jméno, jak nejspíš víte. Nasměroval flotilu do zrádných vod průlivu a doufal, že se brzy vynoří na druhé straně. To bylo už příliš na posádku San Antonia, která měla do průlivu vplout jako poslední. Místo toho se loď otočila, nabrala vítr a zdrhla zpátky do Španělska s tím, že zbytek expedice je po smrti. Přišlo jim to jako sázka na jistotu a vlastně se moc nemýlili.
Fernão de Magalhães se nenechal zastrašit tím, že ztratil téměř polovinu své flotily, ještě než opustil Atlantik, během necelých čtyřiceti dní své zbývající tři lodě vymotal z bludiště budoucího Magalhãesova průlivu a v prosinci 1920 vplul do Tichého oceánu. Nazval ho tak sám, protože ho přivítalo mimořádně klidné počasí. A to nejspíš bylo poslední štěstí, které ho na výpravě potkalo. A které zažil.
Fernão se domníval, že teď ho musí od Ostrovů koření dělit tři až čtyři dny plavby. Že Asie je skutečně těsně za obzorem. Nemohl tušit, že před ním je sto šedesát pět milionů kilometrů čtverečních ničeho.
Jen voda a smrt
Když nebudeme zmiňovat, co Kolumbus napáchal v Novém světě, můžeme o něm říct, že to byl statečný muž. Vyrazil do nikam pevně přesvědčen, že něco najde. A tohohle přesvědčení se držel šestatřicet dní, dokud nespatřil zemi. Magalhães byl na cestě půl roku, musel překonat v podstatě arktické podmínky, navigovat ve zrádných vodách úplně neznámého průlivu a teprve tady začínala jeho opravdová cesta. Vyrazil se svými zbývajícími třemi loděmi do hlubin Pacifiku a neviděl zemi další tři měsíce a dvacet dní k tomu.
Jeho lodě nebyly v nejmenším připraveny na takovou cestu. V podstatě žádná evropská flotila nebyla nikdy připravena na takovou cestu. V jižním Pacifiku se v podstatě nedá rybařit a posádka neměla dostatek ničeho. Desítky námořníků po cestě zemřely na podvýživu, další desítky lidí zemřely na kurděje, tedy nedostatek vitamínů. S tím, jak byla nastavena situace mezi posádkou do té doby, si člověk dovede představit, že vzpoura byla na spadnutí… Kdyby na to měli mořeplavci energii nebo kdyby věděli, co jiného dělat.
V březnu 1921 narazili námořníci nejdřív na Mariánské ostrovy, kde ke své neskutečné úlevě mohli doplnit zásoby, a o pár týdnů později na dnešní Filipíny. A teď pozor! Pamatujete kapitánova otroka Enriqueho? Podle všeho pocházel ze Sumatry. A když se expedice dostala na Filipíny, ke svému překvapení Enrique zjistil, že se dokáže dorozumět s místními. To pro Magalhãese znamenalo jediné. Dokázal to. Ještě pár kilometrů a obeplul svět, tedy někde nedaleko musí být Ostrovy koření.
Na ně už se ale Fernão nedostal. Zapletl se totiž do politiky mezi filipínskými krály. Podařilo se mu jednoho krále konvertovat a jako důkaz přátelství mezi novým křesťanským královstvím a Španělskem slíbil Magalhães, že krále zbaví jeho konkurenta z vedlejšího ostrova – vládce jménem Lapu-Lapu. Nově pokřtěný král chtěl dát mořeplavci k dispozici svou armádu, ale Magalhães řekl: „Ne, ukážu ti, jak bojují španělští lvi.” A tak se spolu se svými šedesáti muži vydal na ostrov Mactan, kde je tisícová armáda domorodců dotlačila do moře a většinu z nich zabila. Včetně jejich velitele.
Svobodu pro Enriqua!
Magalhãesovu smrt způsobilo mimo jiné i to, že nikdo ze zbytku výpravy doopravdy nechtěl toho šíleného Portugalce zachraňovat a velká část posádky měla vlastně radost, že se jim konečně povedla vzpoura, aniž by museli cokoliv dělat. Velení nad expedicí převzal navigátor Juan Rodríguez Serrano, ale moc si ho neužil, protože si udělal nepřítele z našeho starého známého, otroka Enriqueho.
Víte, Magalhães měl v závěti, že po jeho smrti Enrique dostane absolutní svobodu a nemalou částku peněz k tomu. A ve chvíli, kdy starý Fernão zaklepal bačkorama na pláži při boji s domorodci, řekl si Enrigue: „Super, tak já jdu. Stejně to tady mám kousek od domova.” Jenomže nový velitel, Juan Serrano nehodlal přijít o svého překladatele. Takže se rozhodl ponechat Enriqueho v otroctví.
To se svobodnému Enriquemu ani trochu nelíbilo, takže se domluvil s tím nově pokřtěným králem na tom, že vystrojí Španělům velkou hostinu na pláži, a až budou mořeplavci všichni na mol, královi lidi je s Enriqueho pomocí povraždí. Jak se domluvili, tak taky udělali. Na Filipínách tak přišla expedice o absurdní množství lidí, loď Concepción a svého velitele.
První člověk, který obeplul planetu
Protože při té krvavé pitce zemřel i Juan Serrano, nejnovějším velitelem byl někdejší kormidelník lodi Victoria Juan Sebastian Elcano. Elcano odnavigoval dvě zbývající lodi až k nedalekým Ostrovům koření, nabral zásilku, zjistil, že kdysi vlajkový Trinidad sotva pluje, takže nechal všechno koření přeložit na Victorii a vyrazil s ní ke Španělsku. Trinidad byla později zajata portugalskou hlídkou. Victorii čekal poslední úkol. Měla proplout Indickým oceánem, obeplout Afriku a vrátit se s absurdně cenným nákladem až do Španělska. To všechno v Portugalci zamořených vodách. Brnkačka.
A přesně tohle Elcano udělal. Když Victoria spouštěla v září 1522 kotvy v Seville, místní ji popisovali téměř jako loď duchů. Nabírala tolik vody, že byl zázrak, že vůbec pluje, počet námořníků klesl na osmnáct. Z celé výpravy, z celé flotily pěti nablýskaných lodí a dvou set padesáti expertních námořníků se vrátil jeden vrak a osmnáct lidí. Po třech letech na moři. Ale! Ta jedna zásilka koření zaplatila celou výpravu a ještě ohromě vydělala.
Sebastian Elcano byl ceněn jako hrdina, do erbu dostal symbol zeměkoule a heslem jeho rodu se stalo Primus circum dedistime. Obešel jsem ji jako první. Dodnes je ve Španělsku uváděn jako první člověk, který obeplul planetu. A možná je to fér. Pravděpodobně je, i když to byl Fernão de Magalhães, kdo celou výpravu vedl a vymyslel.
…
A pak je tady jeden takový drobný detail. Totiž… Enrique. Sumatra není od Filipín daleko a Enrique byl dost zkušený námořník na to, aby to věděl. Z ostrova na ostrov po pár stovkách kilometrů až zpátky domů na Sumatru. Abyste rozuměli, Enriqueho si jeho pán Fernão de Magalhães odvezl s sebou domů do Španělska. Na západ. Takže, jestli se Enrique skutečně po svém „rozloučení se” s posádkou vydal domů, tak prvním člověkem, který kdy obeplul planetu, byl on.
