Nicolas Cage má za sebou vážně zvláštní kariéru. Je málo herců, kteří zvládli být miláčkem publika i kritiků, pak upadnout v nemilost u obou a zvládnout se vyhrabat z přímé DVD produkce zpátky do vrcholné filmové tvorby. To se za čtyřicetiletou kariéru dá zvládnout, ale nikdo jiný než Nick Cage by to nezvládl v podstatě za konstantního natáčení. Cage dnes slaví své devětapadesáté narozeniny, ale za svou více než čtyřicet let dlouhou kariéru se objevil ve více než stovce filmů.
Píše se rok 1979 a režisér Francis Ford Coppola řídí auto, v němž sedí jeho rodinná přízeň. Coppola byl vždycky rodinný typ, stačí se podívat na titulky jeho filmů, hemží se to jeho dlouholetými přáteli, ozkoušenými spolupracovníky, ale především příbuznými. Ostatně bude to právě Francis Coppola, kdo o nějakých dvacet let později vyhodí z natáčení superdrahého hororu Bram Stoker’s Dracula experta na speciální efekty a dá je na starost svému synovi, který nic takového nikdy předtím nedělal. A klapne to.
Tahle cesta autem je ale trošičku trapná, v autě vládne dusno a nepříjemná atmosféra. A je to proto, že Coppola, který v té době už měl za sebou dva filmy kmotrovské trilogie a Apokalypsu, mistrovské dílo válečné kinematografie, odmítl casting svému patnáctiletému synovci. A synovec doslova srší emocemi, křičí: “Ukážu ti, jak vypadá hraní!”
Chlapec je herectvím naprosto posedlý. Jak sám později řekne, víc než cokoli jinéhoho, víc než jakýkoli film či hudba ho ovlivnila Deanova performace v Rebelovi bez příčiny. Nakonec hoch nějaké menší role ve strýčkových filmech dostane, ale své mizerné chování si uvědomí. A aby nebyl vnímán jako protekční spratek, nepoužívá dál při hraní své oficiální jméno Nicolas Kim Coppola, ale podle marvelovského hrdiny Luka Cage se přejmenuje na Nicolase Cage.
Až na vrchol
Cage hraní miluje. Máte tady lidi jako Christian Bale, kteří herectví plně propadnou a mění své tělo. Máte tady kretény typu Jared Leto, kteří se snaží křičet do celého světa, jak jsou plní metodického herectví a démonů… Ale nikdo z nich nestuduje, nevnímá a necítí herectví jako uměleckou formu tak plně jako Nicolas Cage. Za ty čtyři dekády můžete najít celé tucty rozhovorů, v nichž Cage vysvětluje svoje vzory a jak se je snaží aplikovat na svou práci. A nejsou to klasicky jména zlaté éry Hollywoodu.
Kdepak, jsou to výrazy jako japonské divadlo kabuki. Jihoamerický šamanismus. Raný německý filmový expresionismus. Víte, hollywoodské herectví, a potažmo i celosvětové mainstreamové herectví, se dá brát jako stále stoupající křivka realismu. Začali jsme velice výrazným divadelním herectvím němého filmu, pak přešli do přehnaných stylizovaných performací zlaté éry Hollywoodu a teď už jsme desítky let na co možná nejrealističtějším hraní. Na hraní, které má působit jako by se to, co se děje na plátně, opravdu dělo, a postavy reagují jako opravdoví lidé. Nicolas Cage se osobně domnívá, že to je trochu nuda a herectví si jako artforma zaslouží víc.
A řada tvůrců i kritiků s ním souhlasí, přičemž někteří Cage označují za “nejzajímavějšího herce za dlouhá desetiletí”. To sice Nickovi vyneslo dva Oscary, ale také se mu to stalo téměř osudným. Způsob, jakým se ujímal rolí, jak odvážná rozhodnutí ve svých performacích volil… To všechno v podstatě kulminulovalo v internetové video, s nímž jste možná seznámeni. Jmenovalo se Nicolas Cage Losing His Shit a šlo v podstatě o kompilaci těch nejhlasitějších a nejšílenějších Cagových scén.
Bylo poprvé uploadováno na YouTube před více než deseti lety a od té doby Cage začal na popularitě ztrácet.
Až na vrchol… podruhé
Nutno říct, že stejně jako cokoli jiného, co kdy Cage udělal, i jeho pád v nemilost byl spektakulární. Běžně se nevidí, aby se z áčkové hollywoodské hvězdy stal během roku v podstatě meme. Začalo to u internetového publika, ale postupně tenhle názor infikoval i běžnou populaci a nakonec i studia. Cage šel během několika málo měsíců z letních blockbusterů rovnou na filmy, které se ani netěšily vydání do kin, nýbrž putovaly rovnou na DVDčka.
Jakýkoli jiný někdejší sexsymbol filmového průmyslu by to prostě zabalil a deset let počkal na comeback, ale nesmíte zapomenout, že Nicolas Cage miluje hraní. Takže prostě zatnul zuby a hrál co možná nejlépe i v těch srajdách, do kterých byl obsazován. A ono se to vyplatilo. Trvalo to dlouho, ale nakonec se vyplatilo. A bylo to téměř jako znovuzrození.
Totiž, možná víte, že většina kariér se v americkém filmovém průmyslu startuje přes horory. Nebo to tak alespoň dlouhou dobu bylo. Horor je sázka na jistotu a nestojí moc peněz, takže studia na hororech posledních dvacet let testují režiséry i herce. A byly to právě horory, přes něž se Cage posledních pět let začal pomalu vracet na vrchol.
Filmy jako Mamka a taťka, Mandy, Barva z vesmíru a Willyho kouzelný svět se staly pro fanoušky artovějšího hororu v podstatě kultovními kusy. A z velké části taky díky experimentálnímu herectví Nicolase Cage. A loni jsme dostali zprávu, že to znovu bude horor, přes nějž se Cage vrací do áčkových hollywoodských filmů. Studio Universal totiž celá léta zoufale hledá způsob, jak chytře monetizovat práva na všechna svá klasická monstra a díky téhle snaze dostal zelenou film Renfield, což vypadá na černou paranormální horrorcomedy o Draculově vrchním posluhovači. A hádejte, kdo hraje Draculu? No ano.
Nicolas Cage je zpátky v nejvyšší hře a tentokrát v roli nejznámějšího a nejlepšího záporáka všech dob. A my se tady v redakci nemůžeme dočkat.
Všechno nejlepší.
