Přelet nad kukaččím hnízdem: Film, který nestárne a jeho sdělení se hodí pro každou dobu
Počkej, v tom hrál Douglas? To je otázka, kterou si asi kladlo mnoho diváků, když karlovarský festival oznámil, že restaurovanou verzi Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975) přijede uvést Michael Douglas. V ikonickém snímku Miloše Formana skutečně nehrál, přesto měl Douglas coby jeden z producentů v jeho úspěchu zásadní roli.
O čem je Přelet nad kukaččím hnízdem? Každý vám patrně řekne, že o souboji mezi Nicholsonovým McMurphym a sestrou Ratchedovou, nespoutaným volnomyšlenkářem a podlou tyrankou. V jejich dramatickém klání však lidé v různých dobách vidí jiné paralely, což se týká i jeho autorů.
Když režisér Miloš Forman dostal nabídku, aby Přelet režíroval, jeho přátelé ho prý varovali, aby se k adaptaci románu Kena Keseyho raději ani nepřibližoval, protože jako český emigrant nemůže pochopit příběh natolik „americký“. On se v něm však viděl. „Pro mě to nebyla jen literatura, ale skutečný život, život, který jsem žil v Československu od svého narození v roce 1932 až do roku 1968. Komunistická strana byla moje sestra Ratchedová, která mi říkala, co mohu a co nemohu dělat; co můžu a nesmím říct; kam můžu a nesmím jít; dokonce i kdo jsem a kdo nejsem,“ vzpomínal ve sloupku pro list The New York Times.
Filmoví publicisté zase Přelet stavěli vedle snímků, jako je Taxikář, Špinavý Harry či Americké graffiti, zkrátka dalších sedmdesátkových „protiestablishmentových“ titulů, které tuto dekádu do jisté míry definovaly. A letos v Cannes, kam přijel restaurovanou verzi uvést poprvé, to Michael Douglas, jenž ve svých jedenatřiceti letech snímek produkoval, viděl podobně. I když zase trochu jinak.
„Myslím, že ten film odráží, co se právě teď děje v Americe, pokud jde o úřad prezidenta a boj, o němž jsme nikdy nepředpokládali, že ho v naší zemi povedeme: boj o demokracii. Existuje paralela mezi sestrou Ratchedovou a systémem, v němž působí, na jedné straně, a tím, co se dnes v Americe děje, na straně druhé. Ocitli jsme se pod útokem ve vlastní zemi,“ sdělil Douglas serveru Deadline.
Z otce na syna
Před více než padesáti lety Michaela Douglase jako studenta americké literatury na University of California v Santa Barbaře uhranula kniha Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem (u nás vyšla jako Vyhoďme ho z kola ven), k níž vlastnil filmová práva jeho otec Kirk. Ten si McMurphyho zahrál už na divadle, ale o film se pokoušel neúspěšně. „Řekl jsem tátovi, že udělám všechno pro to, aby v tom hrál. Byl v tomhle ohledu milý a souhlasil, že dá klukovi šanci,“ vzpomínal Douglas ve zmíněném rozhovoru.
Na Formana si jako režiséra myslel už Kirk Douglas, jenž se s ním setkal v Praze, sovětská invaze však nejslavnějšímu českému režisérovi zabránila vycestovat a oba muži ztratili kvůli Státní bezpečnosti kontakt. Formanovi tak ani nedošla Keseyho kniha, kterou mu Douglas starší poslal. Ačkoliv později Michael Douglas a producent Saul Zaentz nevěděli, že Forman byl první režisérskou volbou, začali o něm uvažovat po zhlédnutí jeho filmů Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko.
Michael Douglas později řekl, že druhá jmenovaná satira „měla přesně ty vlastnosti, které jsme hledali: odehrávala se v jedné uzavřené situaci s nepřeberným množstvím jedinečných postav, se kterými Miloš žongloval“. Forman kvůli duševním problémům neopouštěl svůj pokoj v newyorském hotelu Chelsea, když se však k němu román konečně dostal, rozpoznal v něm tutovku, kterou musel natočit.
„Když jsme našli Miloše, představovalo to pro nás katarzi. Miloš byl otevřený a spolupracoval s námi navzdory svému evropskému backgroundu, kde režisér stojí na vrcholu kreativní pyramidy,“ prohlásil producent Douglas.
To je Náčelník!
Kirk Douglas ale těžce nesl, že se mu hlavní role stále víc vzdalovala s tím, jak stárl. Konečné slovo v otázce obsazení měl navíc režisér. „Snažil jsem se, ale obsadit ho nebylo možné. Uběhlo příliš mnoho času. Když roli odmítli Gene Hackman a Marlon Brando, myslel jsem si, že by táta ještě mohl mít šanci, ale Miloš chtěl Burta Reynoldse. Pak jsme viděli pár záběrů Jacka Nicholsona z filmu Poslední eskorta a bylo rozhodnuto,“ uvedl Michael Douglas na otázku ohledně Nicholsona, jemuž bylo v době natáčení osmatřicet let.
Na place však mezi Formanem a Nicholsonem panovalo napětí, za kterým podle Douglase stála Formanova neochota ukazovat hercům takzvané denní práce. Nakonec však spor urovnali. Nicholson také na plac dorazil kvůli předchozím závazkům mnohem později než ostatní, kteří už tou dobou byli ponořeni do práce a v psychiatrické léčebně, kde se natáčelo, vlastně žili. „Jack byl zaskočený. Vždyť tihle kluci z rolí nevycházeli ani během oběda. Rychle si uvědomil, že jde o seriózní natáčení,“ řekl Douglas o zcela nezávislém projektu, který všechna studia odmítla.
Samotný Douglas měl mít ve filmu i malou roličku, ale nakonec si už jako producentský začátečník uvědomil, že produkce bude práce na plný úvazek. V případě Přeletu se prý se Saulem Zaentzem oba řídili svými instinkty. Mohli například celý interiérový film natočit v pohodlí losangeleského ateliéru, ale rozhodli se v zimě pracovat ve skutečné oregonské psychiatrické léčebně, kde se motali mezi reálnými pacienty pod dohledem lékaře Deana Brookse, jenž si zahrál postavu Spiveyho.
I obsazování některých dalších rolí bylo značně nekonvenční. Například Willa Sampsona (představitele Náčelníka), jenž pracoval jako lesní strážce, tvůrcům doporučil prodejce ojetých vozů, vedle něhož seděli v letadle. „Když jsme ho poprvé viděli, jak se svými dvěma metry a v kovbojském klobouku a botách prošel příletovou branou, Jack na něj jen ukázal a řekl: ,To je Náčelník,‘“ uvedl Douglas.
Přímo na place se zase filmaři dozvěděli, že představitel Hardinga, Bill Redfield, má rakovinu. „Krátce poté jsem se setkal s jeho ženou, která mi řekla, že to věděli ještě před tím, než Bill začal točit, ale drželi vše v tajnosti, protože si tu roli moc přál,“ sdělil producent Douglas. Redfieldova manželka ho prý prosila, aby ho nepřeobsazoval. Zemřel nedlouho poté, co padla poslední klapka.
Zápis do historie
Snímek měl nakonec senzační úspěch stvrzený pěti Oscary – vedle Douglase a Zaentze za nejlepší film roku, Formana za režii a Nicholsona a Fletcherové za herce si sošky odnesli ještě scenáristé Bo Goldman a Lawrence Hauben, kterým nemohl přijít na jméno autor knihy Ken Kensey. Jeho verze scénáře podle Douglase „nefungovala“ a spisovatel se později s filmaři soudil o zisky.
Podobný oscarový úspěch v těchto hlavních kategoriích zažily jen další dva filmy v historii, romantická komedie Stalo se jedné noci (1934) a kriminálka Mlčení jehňátek (1991). V roce 1975, za který Přelet nad kukaččím hnízdem triumfoval, byla navíc konkurence obrovská. Přelet totiž kraloval nad Kubrickovým Barrym Lyndonem, Lumetovým Psím odpolednem, Spielbergovými Čelistmi i Altmanovým Nashvillem. Snímek mimochodem získal také pět Zlatých glóbů ve stejných hlavních kategoriích, v čemž drží absolutní světové prvenství.
Recenze byly dobré, ale ne úplně nadšené, šlo však o obří kasovní hit, jenž vydělal celosvětově přes sto miliónů dolarů; v žebříčku nejvýdělečnějších titulů skončil právě za Čelistmi, etalonem moderního blockbusteru, ke kterému Přelet představoval do určité míry protiklad. Šlo také o zlomový okamžik v kariéře Miloše Formana, protože veleúspěšný snímek mu otevřel cestu k dalším ceněným filmům. „Bylo to vítězství po všech stránkách a jsem na ně nesmírně hrdý,“ uzavřel Douglas letos na festivalu v Cannes.
Forman ve Fairmontu
Projekt přestavby bývalého hotelu InterContinental a jeho okolí byl od počátku motivován setřením hranic mezi uměním a architekturou, hotelem a městem. Dobře je to vidět hned v přízemí, které není klasickou hotelovou halou, nýbrž galerií ve směru toku lidí ulicí Pařížskou. Je coby pasáž průchozí a na obě strany otevřená, směrem do Starého Města vede na náměstí Miloše Formana.
Z pohledu ideového dochází k propojení a otisku jména slavného českého režiséra už dnes. V centru hotelové galerie, mezi díly původních i současných umělců, je kavárna Cuckoo’s Nest s barem, jehož výtvarná podoba byla inspirovaná Formanovým snímkem Přelet nad kukaččím hnízdem. Nad ním se vznáší obrovská světelná instalace z pilulí, navržená právě pro tento prostor a místo. Je třeba připomenout, že dalším motivem designu je i připomínka silné vazby majitelů hotelu Fairmont Golden Prague na český film, který dlouhodobě podporují. Kinematografie má proto v hotelu výraznou stopu i na jiných místech, třeba v podobě části unikátní sbírky filmových plakátů z 60.–70. let, zakoupené pro hotel a instalované v pokojích i konferenčním centru.
Podle architekta Marka Tichého zpracoval Marek Gregor
