Člověk míní a covid mění. Po nadšeně přijímaném artovém hitu Portrét dívky v plamenech (2019) od autorské režisérky Céline Sciammové jistě mnozí čekali podobně vypjatou, dramatickou a stylizovanou podívanou, jako bylo toto historické drama. Ale v pandemických podmínkách se filmařka stáhla do míst, kde trávila dětství, a natočila tak „malý“ a komorní film… o dětství.
Osmiletá holčička Nelly se loučí s domovem důchodců, kam chodila za milovanou babičkou z matčiny strany, a nese v sobě lítost i pocit viny, že s babičkou samotnou se pořádně rozloučit nestihla. Svůj smutek pochopitelně zpracovává i dívčina maminka Marion. Je potřeba vyklidit babiččin dům na venkově, což pár dní potrvá, ale Marion jednoho rána odjede a Nelly zůstane v domě sama s tatínkem. Vyrazí prozkoumat okolí a v přilehlém lese narazí na dívenku, která je stejně stará jako ona, je jí nápadně podobná, a navíc se jmenuje taky Marion…
Maminka je lehkonohou „hrou na kdyby“, fantazií, k níž je potřeba jen jeden dům, kus lesa a bunkr z klacků, ale která zároveň stojí oběma nohama v dětství, kde je možné všechno – a nikdo by se tomu neměl nijak zvlášť divit.
Sciammová přiznává inspiraci dílem japonského klasika animace Hajaa Mijazakiho, zejména jeho snímky Můj soused Totoro a Cesta do fantazie. Zároveň ale před několika lety napsala scénář k poměrně naturalistickému animovanému filmu Můj život Cuketky, v němž se skupina notně psychicky pošramocených dětí sejde v sirotčinci. Maminka odráží dětské vidění světa v jeho hravosti i intuitivnosti, ale zároveň bez nucené roztomilosti, jakou do něj někteří dospěláci zpětně promítají.
„Tajemství nemusejí být jen věci, které chceme zatajit,“ říká Nelly. „Možná je jen nemáme komu říct.“ Se svou novou kamarádkou si toho řeknou hodně, ale hodně spolu i mlčí a nechávají se zalévat tím zlatavým světlem podzimního odpoledne, v němž se zastavuje čas, ať už je člověku osm, nebo jedenatřicet. Magický realismus Maminky je nenápadný, stačí mu málo, stejně jako stačí jen pár stínů k tomu, aby v nohách dětské postele seděl černý panter. Sciammová skrze věci vyslovené i nevyslovené nechá Nelly vstřebat její zřejmě první setkání se smrtí a pomůže jí prostřednictvím zármutku najít další rozměr jejího pouta s matkou.
Ke spontánní atmosféře malého klenotu přispívá vedle jeho nedoslovnosti i souhra mezi oběma holčičkami, jež ztvárnily sestry-dvojčata.
Maminka
Režie: Céline Sciammová
Francie, 2021
