Kostel Obrácení svatého Pavla má tak daleko do chrámu svatého Petra, jako má Brandýs nad Labem do Říma. Přesto byla desátého října 2004 slavnost v tomto nevelkém městě, na dohled staroboleslavského chrámu, kde byl 28. 9. 935 zavražděn svatý Václav, neobvyklá a podivuhodná. Dvě stovky Čechů zde vzdaly hold svému poslednímu králi a císaři - Karlu I. Karlovi, který byl několik dní předtím jako jeden z mála monarchů novodobé historie papežem blahořečen.
Když se 17. srpna 1887 na zámku v Dolních Rakousích narodil saské princezně Marii Josefě a habsburskému arcivévodovi Ottovi syn, nebyla to nijak zvláštní událost. Od císařovny Marie Terezie, která velkou část několik desetiletí trvajícího panování prožila v požehnaném stavu, byli Habsburkové košatým rodem. Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, jak znělo sedm jmen novorozeněte, sice patřil k vládnoucímu rodu, ale ten obnášel asi osmdesát členů. O všechny bylo postaráno, rozlehlá a jen pozvolna se demokratizující říše na ně pamatovala panstvími, zámky a slušnou apanáží.
Pokud by se vše vyvíjelo podle pravděpodobného scénáře, prožil by Karel sice
VELMI NEPRAVDĚPODOBNÝ CÍSAŘ
Tím prvním byla sebevražda následníka trůnu, talentovaného, ale psychicky labilního korunního prince Rudolfa 30. ledna 1889. Na řadě po už čtyřicet let panujícím císaři Františku Josefovi I. byl v tu chvíli Karlův dědeček arcivévoda Karel Ludvík.Ten však v roce 1896 zemřel.
Český historik Jan Galandauer ve své monografii o Karlu I. zaznamenává dialog tehdy devítiletého Karla s jeho učitelem náboženství páterem Norbertem Geggerlem.
"Slyšel jste již, že zemřel arcivévoda Karel Ludvík? Kdo nyní bude císařem? ptal se Karel. - Nyní přijde na řadu váš strýček, arcivévoda František Ferdinand d'Este, jestliže se uzdraví. - A když se neuzdraví, kdo se pak stane císařem? - Potom přijde na řadu váš tatínek, arcivévoda Otto. - A pak? - Pak přijdete na řadu vy ..."
František Ferdinand sice ještě nezemřel, ale pokud jde o Karlovy naděje na trůn, udělal brzy něco, co mělo v podstatě stejné důsledky. Oženil se s Žofií Chotkovou, sice hraběnkou, ale ani to nebyl pro Františka Josefa I., lpějícího na rodových pravidlech, dostatečný původ. Manželství bylo označeno za nerovné, tedy morganatické, a František Ferdinand se musel vzdát následovnictví pro všechny své potomky.
To znovu vrátilo do hry Karlova otce.Tento ve své době nejproslulejší "sukničkář" monarchie ale zemřel už v roce 1906 na syfilidu.
Karel se díky tomu stal "druhým následníkem trůnu". Výstřely, které se 28. června 1914 ozvaly v Sarajevu, pak vymazaly i přívlastek "druhý".
STUDENTEM I NADPORUČÍKEM
Zatím se ale píše rok 1906. Díky osudu vystoupal devatenáctiletý Karel už tak vysoko, že mu bylo třeba věnovat nejvyšší péči. Je pozoruhodné, že se tak stalo v Praze. Hlavním městem Českého království sice nebyla Vídeň, ale české země byly už v té době nejprůmyslovější a nejrychleji se rozvíjející částí monarchie.
Karel v Praze nebyl poprvé, pobýval zde už v dětství spolu s otcem. Nyní přišel studovat.
Na studenta měl ovšem slušné ubytování, přímo na Pražském hradě. Jako možnému budoucímu císaři se mu mělo dostat toho nejlepšího vzdělání.To ale neznamenalo, že by chodil na nějakou vysokou školu, navštěvoval přednášky a skládal zkoušky. Profesoři
na Hrad za ním.
V roce 1908 ho už najdeme za Prahou, v Brandýse nad Labem.Tam, na rozdíl od pražských studií, strávil Karel celé čtyři roky.Tehdy čtyřtisícové město se mohlo pyšnit rodovým habsburským zámkem (oblíbeným už Rudolfem II.) a 7. dragounským plukem, do něhož byl Karel zařazen. Ale ne aby mu velel, nýbrž jako pouhý nadporučík. Pro Brandýs se pobyt "druhého" následníka trůnu stal senzací, a tak není divu, že místní měšťané oplývali ke Karlovi sympatiemi.
Karel žil v Brandýse obvyklým, nesvatým životem rakouského důstojníka, v němž nechyběly pitky, hazard a stejně jako při pobytu v Praze i návštěvy nevěstinců.V
V červnu roku 1914 zazní výstřely v Sarajevu a Rakousko-uherskou říši vede do boje čtyřiaosmdesátiletý císař František Josef I. Karlovi, jenž se sarajevským atentátem stává definitivním následníkem trůnu, není první dva roky přidělena žádná důležitější role.
Nedostává pod své velení žádnou armádu ani jednotku. Je poslán "do učení" na štáb rakouské armády v Těšíně. Nedůstojné čekání se protahuje na dva roky.
Až v roce 1916 dostává pod své velení XX. armádní sbor na nově vytvořené italské frontě. Na podzim 1916 pak vede v čele 12.
armády ofenzívu proti Rumunsku, která skončí 6. 12. 1916 kapitulací Bukurešti. Poprvé vítězí. Ale ve svém životě také naposledy.
V listopadu 1916 se Karel chvatně vrací z fronty do vídeňského Schönbrunnu. Šestaosmdesátiletý František Josef je na tom zle. Trvá však ještě dva týdny, než pedantický monarcha, který do poslední chvíle pracuje, podlehne 21. listopadu zápalu plic. Pro monarchii, jíž stál šedesát osm let v čele, i pro jejího nového vládce umírá příliš pozdě.
NEROZHODNÝ MÍROTVORCE
Situace na válečné frontě se v roce 1916 nejeví přes obrovské ztráty tragická, RakouskoUhersko je však přesto na pokraji zhroucení. Jeho nevýkonné hospodářství nedokáže zásobovat milióny vojáků ani zázemí. Nový císař si je toho vědom, a tak se hned po nástupu na trůn pokouší hledat cestu k míru.
Pokud si vůbec za něco Karel zaslouží blahořečení, pak je to snaha o ukončení první světové války a uzavření míru. Ale jeho role není jednoznačná. "Karel mírotvorce" připomíná německou generalitu za druhé světové války, která sice léta plánovala a nakonec spáchala atentát na Hitlera, ale zároveň byla spoluviníkem všech zločinů.
Rakousko-Uhersko však už nerozhoduje samo, ale je závislé na svém mocnějším spojenci - Německu. Karlovy síly stačí na to, aby sebral moc těšínskému velení, které po vzoru Německa zavádělo v monarchii vojenskou diktaturu. A dokončuje práci na mírové nótě, která byla začata na pokyn zesnulého Františka Josefa. Problém je však v tom, že Karel si - podobně jako spojenecké vilémovské Německo - představuje mír vítězný. Spojenci v čele s Londýnem a Paříží na nótu odpovědí, že jsou pro mír, ale ne z pozice slabšího. Bojuje se dál.
Ve dvou dopisech, které Karel zaslal nejvyšším místům v Londýně a Paříži, připouštěl, že Francii by Německo mohlo vrátit AlsaskoLotrinsko, německou kořist z války v letech 1870 až 1871.V dubnu 1917 se pak na první schůzce s císařem Vilémem pokusil o nutnosti uzavřít mír přesvědčit svého mocnějšího a nic netušícího spojence. Neuspěl. Po druhém dopise Britové i Francouzi v zásadě s Karlovými návrhy souhlasili, mír s Rakouskem se zdál na dosah. Ale byli tu ještě jejich spojenci Italové, kteří se dožadovali obrovské části území Rakouska-
V dubnu dojde z Karlova hlediska ke katastrofě.
Záměrnou provokací (nebo hloupostí) rakouského ministra zahraničí hraběte Ottokara Czernina jsou prozrazena Karlova tajná jednání o míru. Německý císař Vilém II. zuří. Karel kličkuje, zapírá, lže.Ve Vídni šíří nenávistné články německých novin nálady proti císaři, a především proti císařovně Zitě. Císařská rodina uvažuje, že přesídlí do ústraní na brandýský zámek, který Karel koupil.
Devátého května 1918 čeká Karla největší ponížení, cesta za Vilémem. Vykoupením ze zrady je plné podřízení rakousko-uherské armády německému velení.To je konec RakouskoUherska. I když ten definitivní má přijít až o půl roku později.
ČEŠI PROTI CÍSAŘI
Podobně jako se pokouší dosáhnout míru, musí od počátku císař Karel zachraňovat i monarchii.Ta se mu rozpadá pod rukama.
Jde především o Čechy, kteří nespokojeni s dualismem lavírují mezi servilní spoluprací s Vídní a vzpourou. Karel jako jeden ze svých prvních kroků na trůnu amnestuje k smrti odsouzené vůdce českého domácího odboje v čele s Karlem Kramářem. Přehlíží i české legie, bojující proti rakouským a německým armádám, tlumí protičeské nálady předlitavských Němců i generality. Svolává uprostřed války parlament a obnovuje normální politický život.
Beneš i Masaryk mají vážné obavy o zdar své zahraniční akce, která si už dala jasný cíl, rozpad Rakouska-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. Proti císaři a Čechům se stavějí rakouští Němci a chtějí likvidaci jednoty Českého království podle národnostního klíče. A Uhersko, kde se mezitím nechávají Karel a Zita korunovat, vůbec žádnou debatu o demokratizaci nebo národnostní autonomii nepřipouští.
Od léta 1918, kdy selže poslední velká německá ofenzíva na západní frontě a rakouskouherská na italské, Karel vyjednává. Osmnáctého října přichází poslední pokus, federalizační manifest. Každý národ má dostat svůj spolkový stát. I tento Karlův krok je ale polovičatý. Netýká se Uherska. Stává se tak nepřijatelný pro Slovince, Chorvaty, Srby a Slováky. Ale nejen to, odmítají ho i Češi, protože by znamenal rozpad historických českých zemí.
I západní spojenci v čele s USA se už rozhodli. Nepodpoří další existenci monarchie. Praha má samostatnost na dosah, Masaryk a Beneš triumfují, Karel prohrál. Jeho manifest má však jeden bohulibý, byť nezamýšlený důsledek. Monarchie se díky němu rozpadne bez boje a takřka nekrvavě.
Válka končí, Rakousko i Německo kapitulují, po Češích vyhlašují konec císařství i rakouští Němci, odtrhávají se Jihoslované. Jedenáctého listopadu 1918 podepisuje Karel ve Vídni jako rakouský císař svoji abdikaci. Abdikaci? "Zříkám se účasti na jakýchkoli státních záležitostech," stojí v ní černé na bílém. Do konce března 1919 ještě vyčkává nedaleko Vídně v loveckém zámečku Eckartsau, aby na nátlak nové rakouské republikánské vlády odjel nakonec do exilu ve Švýcarsku.
VÁHAVÝ BOJOVNÍK O TRŮN
Ještě stále je tu ale Uhersko, respektive to, co z něho zbylo. Maďaři musí přijmout nejtvrdší mírové podmínky ze všech poražených národů. Z historických Uher jim vítězové nechávají jen malou část, za hranicemi zůstávají milióny Maďarů. Dokonce i nové Rakousko si urve svůj díl - Burgenland.
Přichází revoluce, nejdřív demokratická, pak bolševická, po nich bílý teror a režim admirála Miklóse Horthyho.V březnu 1920 Národní shromáždění rozhoduje, že Maďarsko zůstává královstvím. Bez krále. Zatím. Horthy se stává "zemským správcem". Karel se však nikdy královského titulu v Uhrách nevzdal stejně tak jako
Jak uvádí Ferdinand Peroutka v Budování státu, Karel, vybuzený svou ctižádostivou manželkou Zitou, mizí 23. března 1921 tajně ze švýcarského exilu a s falešným pasem se dostává do Maďarska. Chce jednat s Horthym.
Ten ho přijímá na Budapešťském hradě. Po několika hodinách zdvořilého, ale odmítavého rozhovoru se Karel vzdává.
Třetího dubna, když sousední země v čele s Československem vyhrožují Budapešti válkou, mizí zpět do exilu. Loučí se s ním davy Maďarů, ale to je všechno. Švýcaři, rozezlení porušením dohodnutých pravidel azylu, už Karla nechtějí. Vyjednává o novém útočišti, ale připravuje také nový, poslední pokus o dobytí ztraceného trůnu.
Kovový jednoplošník Junkers F 13 dopravuje Karla znovu do Maďarska, tentokrát spolu se Zitou. Po dramatickém letu na ně čeká vlak i maďarští šlechtici, kteří utvoří prozatímní Karlovu vládu. A 3000 vojáků připravených k pochodu na Budapešť.Tedy převrat.
Dvaadvacátého října 1921 vyjíždí vlak na Budapešť. Město Györ přijímá Karla s královskými poctami, v Komárně je to horší, ale posádka se nakonec vzdává bez boje a přísahá věrnost králi.To už ví o Karlovi celá Evropa. Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mobilizují, Rumunsko posílá na hranice šest divizí. Beneš dává jasně najevo, že Karlovo dosednutí na trůn znamená válku. Dvě stě padesát tisíc Čechoslováků je ve zbrani, aby zabránilo Karlovi v nástupu na trůn.
Třiadvacátého října je vlak s Karlem, Zitou a jeho vojáky na okraji Budapešti. Ozve se střelba, tři stovky budapešťských studentů napadají monarchistické oddíly.Velitel Karlových oddílů generál Hegedüs, místo aby proti nim použil děla, jede vyjednávat za Horthym. Následuje krátké příměří, během něhož Horthyho jednotky Karla a Zitu obklíčí a po krátkém boji s jeho vojáky královský pár zatknou.
Během příštích týdnů už Karel a Zita jen čekají, jak mocnosti rozhodnou, co s nimi bude. Nakonec padne rozhodnutí: portugalský ostrov Madeira v Atlantském oceánu. Nic už není ponecháno náhodě. Karla a Zitu odváží obrněný člun po Dunaji do Černého moře.
Tam čeká britský křižník Cardiff.V únoru 1922 přijíždí za Karlem a Zitou ze Švýcarska jejich sedm dětí, několik příbuzných a sloužící. Klidu příjemného ostrova si Karel neužívá dlouho. Vyčerpaný 28. března umírá. Zřejmě na španělskou chřipku, která v té době zabíjela po celé Evropě.
blahořečen.Trvá to však ještě jedenasedmdesát let. Jedenasedmdesát let, po nichž nakonec i Češi v Brandýse nad Labem, v tomto "městě posledního císaře", vzdají Karlovi poctu.
AUTOR JE ZÁSTUPCEM ŠÉFREDAKTORA SLOVENSKÉHO DENÍKU PRAVDA
