Předplatné

Bob Dylan: Písničkář, který zásadně ovlivnil hudbu druhé poloviny 20. století, se dožívá osmdesátin

Bob Dylan

Bob Dylan • Zdroj: Profimedia.cz

DEAN, DILLON, DILLION... Čtyři dny po narození dostal při obřízce hebrejské jméno Shabtai Zisel ben Avraham. Když začal v průmyslovém městě Duluth, odkud pocházel, snít své první pubertální sny o hudební kariéře, potřeboval ale Robert Allen Zimmerman získat úplně jinou identitu. Podle kamarádů si chtěl původně říkat Dillion, prý podle nějakého strýčka. Potíž je v tom, že nikdy takového strýce neměl. Zato mu nebylo neznámé příjmení Dillon. V blízkém Hibbingu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest, často slýchával o Jamesi Dillonovi, jednom ze zakladatelů města, jehož příbuzní vlastnili farmu u cesty zvané Dillon Road. Také bychom neměli zapomínat, že k nejznámějším fotbalistům státu Minnesota tehdy patřil Bobby Dillon. A v oblíbeném televizním seriálu Gunsmoke se pravidelně objevovala postava jménem Matt Dillon. Své přítelkyni Echo Helstromové zase Bobby ukázal knížku poezie velšského básníka Dylana Thomase. Zřejmě si s tím nápadem hrál delší dobu. Obracel ho ze všech stran. A třeba hledal něco podobného jménu předčasně zemřelého herce Jamese Deana. Film Rebel bez příčiny viděl bezpočtukrát a věty z něj znal nazpaměť.
S Joan Baezovou
NÁVŠTĚVA NEMOCNÉHO BARDA. Když Bob Dylan v devatenácti přicestoval ze zasněžené krajiny na severu do vytouženého New Yorku, obestřel svou osobu legendou. Tvrdil, že pochází z chudých poměrů, rodiče mu zemřeli a on sám utekl s cirkusem. Později byl velice rozladěn, když na něj mladší brácha David práskl novinářům, že pan a paní Zimmermanovi žijí poklidně v minnesotském zapadákově, patří k tamní vyšší střední vrstvě a jsou relativně zdrávi. Bob si mezitím v bohémské čtvrti Greenwich Village budoval pověst žáka folkového tuláka Woodyho Guthrieho. Ten už byl tou dobou trvale upoután na lůžko v nemocnici Greystone Park Hospital v Morris Plains ve státě New Jersey a stěží poznával své blízké. Dylan ho párkrát viděl u přátel Guthrieho rodiny, kteří si Woodyho, trpícího Huntingtonovou chorobou, brali o víkendech domů. Spolu s jinými mladými adepty písničkářství postával u pohovky, na níž nemocný bard odpočíval. Učil se zpívat jeho staré písně a kouřil stejné cigarety jako on. Woody se pochechtával a evidentně si to užíval.
KDYBYCH TAK MĚL SEKERU. Čtyři dny poté, co Dylan vypustil do éteru přelomový šestiminutový singl Like A Rolling Stone, vystoupil (už potřetí) na Newportském folkovém festivalu. Usedlou akci zcela vyvrátil z kořenů tím, že zde poprvé naživo předvedl svou novou, elektrifikovanou hudbu. Šlo o spontánní rozhodnutí, dost možná uspíšené tím, jak se organizátoři chovali k Dylanovým kamarádům z blues­bandu Paula Butterfielda. Kapela v čele s úžasně dynamickým kytaristou Mikem Bloomfieldem účinkovala v Newportu na odpoledních bluesových dílnách a folklorista Alan Lomax, jenž ji měl uvést, se jí nepokrytě vysmíval. Bob potom oznámil, že svůj set odehraje právě s Bloomfieldem. Vbouřil na pódium s rozladěným Fenderem Stratocasterem a uprostřed matoucí změti bučení, jásání a vazbení se prokodrcal třemi hlasitými vypalovačkami. Zakladatel festivalu Pete Seeger si v tu chvíli hrozně přál mít v ruce sekeru, aby mohl neposlušnému chráněnci přetnout kabel. Naštěstí žádná poblíž nebyla. A tak Dylan onoho bouřlivého večera spustil folkrockovou revoluci.
DYLAN A BEATLES: CHCI SE SJET! Liverpoolští „Brouci“ zbystřili, už když si poslechli druhou desku svého amerického kolegy – tu s názvem The Freewhee­lin’ Bob Dylan. „Přehrávali jsme si ji tak dlouho, až jsme ji zničili,“ líčil George Harrison. Když Dylan v květnu 1964 vystupoval v londýnské síni Royal Festival Hall, měla čtveřice plné ruce práce s dokončováním filmu Perný den. Přesto si John Lennon našel čas, aby Bobovi poslal telegram, v němž mu vzkázal, že by Beatles byli rádi v publiku. K prvnímu setkání došlo až 28. srpna v New Yorku, kam John, Paul, George a Ringo zavítali v samém závěru své druhé americké návštěvy. Partička se sesedla v apartmá hotelu Delmonico na Park Avenue a dala si jointa, který jim Bob ubalil. Ačkoliv se v mnoha knihách píše, že ­Beatles nikdy předtím marihuanu nekouřili, není to pravda. Přinejmenším Harrison a Lennon s ní měli zkušenost. Ale až do té doby žádný z „Brouků“ neokusil OPRAVDU KVALITNÍ MATROŠ. Dylan nevěřil svým uším. Vždyť přece v refrénu písničky I Want To Hold Your Hand zpívají: I get high! I get high! (Chci se sjet! Chci se sjet!) Lennon ho jemně opravil, že ten verš ve skutečnosti zní: I can’t hide. (Nemám kde se skrýt.)
DIVADLO PRO NAŠE OČI. Jeden z nejuvěřitelnějších výkladů názvu kultovního dvojalba Blonde On Blonde zní, že jde o narážku na blonďaté hlavy Dylanova kamaráda Briana Jonese z kapely Rolling Stones a jeho přítelkyně Anity Pallenbergové. Brian a Bob si rozuměli: denně si volali, brali spolu LSD. Oba byli stejně komplikovaní a citliví. Říká se, že když Jones v roce 1969 tragicky zemřel, rakev mu kupoval Dylan. V titulech písničkářových alb a skladeb je však skryto mnohem více odkazů. Tak třeba Mr. Tambourine Man: sympatická pocta Bobovu spoluhráči Bruceu Langhornovi, jenž si v obchodě ve Village koupil veliký rámový buben olemovaný rolničkami. Když na něj Dylana doprovázel, znělo to opravdu jako tamburína. Název desky Bringing It All Back Home znamenal, že Beatles sebrali Americe její muziku a Bob to teď musí „všechno přivést zpátky domů“. V písni Like A Rolling Stone Dylan poměrně věrně vykreslil nestabilní osobnost modelky a členky suity Andyho Warhola Edie Sedgwickové, která se do něj zamilovala a jejíž předčasnou smrt mu mnozí dávají za vinu. Na albu New Morning zakuklil do písničky Went To See The Gypsy (Šel jsem navštívit Cikána) své jediné, poněkud bizarní setkání s Elvisem Presleym. A v dobře schovaných špílcích si libuje i na zatím posledním CD Rough And Rowdy Ways, kde se mu v sedmnáctiminutovém eposu Murder Most Foul podařilo skloubit atentát na prezidenta Kennedyho se scénou s duchem na hradbách v Shakespearově Hamletovi. V textu písně oslovuje diskžokeje: „Zahraj Měsíční sonátu ve fis, zahraj Krví potřísněný prapor, zahraj mi Tu nejpodlejší vraždu.“ Geniálně tím přechází od pořadu v rádiu k shakespearovskému poznání, že celý svět je jeviště, všichni lidé v něm jsou herci a i skutečný mord může být jen divadlem pro naše oči.
OD BEATNIKŮ K TARANTULI. Přes novináře Ala Aronowitze se Dylan v zimě roku 1963 seznámil s básníkem Allenem Ginsbergem. „Všichni jsme ho považovali za mesiáše,“ prohlásil Aronowitz o tvůrci legendárního Kvílení. Živoucí symbol hnutí beat generation, jenž se už tenkrát otevřeně hlásil ke své homosexualitě, si od charismatického zpěváka marně držel odstup. „Neustále jsem si opakoval: Neblbni, je to jen folkáč,“ svěřil se Ginsberg po letech. „Bál jsem se, že by si ze mě mohl udělat otroka nebo maskota.“ Dylanovu kouzlu však záhy podlehl. „Myslím, že Allenova poezie dost utrpěla jeho rozhodnutím, že chce být rockovou hvězdou jako Bob Dylan,“ poznamenal Ginsbergův vydavatel Lawrence Ferlinghetti. S ním se Bob bavil o tom, že by mohl napsat knížku pro City Lights Books, Ferlinghettiho beatnickou oázu v San Francisku. Ta kniha se jmenovala Tarantula a nakonec vyšla u jiného vydavatelství. V období Dylanova útlumu po nehodě v létě roku 1966 nanosil Ginsberg do domu ve Woodstocku, kde Bob přebýval, sbírky prokletých básníků, aby měl pacient co číst. Když potom Dylan v sedmdesátých letech vyrazil „on the road“ s kočovným cirkusem Rolling Thunder Revue, zastavil se u hrobu Jacka Kerouaka v Lowellu ve státě Massachusetts. Sedl si do trávy na hřbitově s kytarou a přítel Allen recitoval Kerouakovy verše, načež jen tak ve třech mlčeli.
ZNOVUZROZENÍ. Dylan a náboženství? Nic nového pod sluncem. Otec ho vychovával v židovské víře. V jednom ze svých raných interview pro časopis Sing Out! Bob říká, že k němu texty přicházejí shůry: „Písničky jsou prostě tady. Existují samy o sobě a čekají, až je někdo zaznamená.“ A skladby z alba John Wesley Harding, vydaného v zimě roku 1967, prokázaly, že Dylanova znalost bible je opravdu hluboká. Tak jako Leonard Cohen ušel dlouhou cestu, od židovství po buddhismus a zase zpátky, putoval i Bob v myšlenkách od jednoho pojetí víry ke druhému. Koncem sedmdesátých let, kdy ho udolával vleklý rozvod a počínající alkoholismus, uviděl boha v jiném světle. Skrze svou afroamerickou vokalistku (a milenku) Mary Alice Artesovou vešel do kontaktu s lidmi ze společenství Vineyard – malé, leč expandující evangelické církve, která měla sídlo v losangeleském údolí San Fernando. Stal se znovuzrozeným křesťanem, i když později se od tohoto termínu distancoval. V době, o níž mluvíme, nebyl rozhodně sám: stejné módě podlehli jeho známí Johnny Cash, Kris Kristofferson, Neil Diamond nebo T-Bone Burnett. Přesto tím zpěvák leckomu zvedl mandle. Kytarista „Stounů“ Keith Richards o něm prohlásil, že je „prophet of profit“ („zištný prorok“). A Dylanovo obrácení nepochopila ani jeho rodina. Jerry Wexler, věhlasný producent soulových hitů Arethy Franklinové či Raye Charlese, s nímž Bob v roce 1979 natáčel album Slow Train Coming, mu v jednu chvíli, kdy už měl plné zuby jeho kázání, řekl: „Mluvíš s dvaašedesátiletým zapřisáhlým židovským ateistou. Co kdybychom prostě jen udělali desku?“
15 Fotogalerie
Michal Bystrov
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás

Časy se mění, Bob Dylan zůstává. Nezničitelná ikona šedesátých let, Chaplin i Shakespeare populární hudby. Jako jediný autor písní na světě získal Nobelovu cenu za literaturu. Vloni prodal celý svůj katalog – to znamená asi 600 skladeb – společnosti Universal Music za odhadovaných 300 až 400 miliónů dolarů. Dovedete si to vůbec představit? Rodák z amerického státu Minnesota dosáhl všech myslitelných úspěchů, včetně toho, že několikrát přežil sebe samého. Čtyřiadvacátého května oslaví osmdesáté narozeniny.

Před dvanácti lety v městečku Long Branch ve státě New Jersey ­pršelo, jen se lilo. Psal se 23. červenec, léto, jak má být. Do oken opuštěného domu na pláži nakukoval nějaký divný starý chlápek v holínkách a kapuci. Vyděšení občané volali na okrsek, že se jim po okolí prochází vagabund – úplně jako z toho hororu o vraždícím maniakovi v pláštěnce, co měl místo ruky kovový hák. Čtyřiadvacetiletá policistka Kristie Bubleová si pro vetřelce dojela. „Možná si právě zpíval verše z písně Just Like A Woman: „Nikdo necítí žádnou bolest / dnes večer, když tu stojím uvnitř deště...“

„Kdo jste a jak se jmenujete?“ oslovila žena zákona podezřelé individuum. „Bob Dylan, jsem tady na turné,“ odvětil promočený šupák. „Jasně,“ ušklíbla se Kristie. „Fajn pokus, ale tohle nesedí. Dylan dneska hraje v Lakewoodu, to je tři čtvrtě hodiny odtud.“ Poručila neznámému, ať si nasedne, a vezla ho ulicemi ospalého přímořského hnízda. „Takže: jak zní vaše OPRAVDOVÉ jméno?“ zkusila to ještě jednou po dobrém. „Robert Allen Zimmerman,“ ozvalo se ze zadního sedadla. „Tak jo,“ vzdychla policistka. „A kdepak bydlíte, Bobe?“ – „V hotelu kousek od oceánu,“ povídá ten vágus.

 

Domov na kolečkách

„Řekl mi, že ho všichni znají a že napsal ty písně – víte jaké,“ vzpomínala Kristie později. „Že prý nemá jenom jedno bydliště. Mluvil o domě v Londýně a taky v Kalifornii. Tvrdil, že se dozvěděl, že by byl ten prázdný barák v Long Branchi možná ke koupi. Prý si ho chtěl prohlédnout. Jenže, rozumíte, vypadal jako bezdomovec. Měla jsem ho vyzvat, aby zazpíval.“

Když dojeli k hotelu, opravdu tam parkovalo pár černých tourbusů. „Stejně jsem si říkala: Radši to prověřím. Co když je to náhoda?“ To už se ovšem k policejnímu autu přihnal manažer – podle Bubleové strašný ­idiot – a odváděl záhadnou bytost do jednoho z těch luxusních bytů na kolečkách. „Vůbec se s ní nebav,“ prskal. „Chtěla jsem jít dovnitř a všechno tam zkontrolovat, ale bez povolení k prohlídce mě tam odmítali pustit,“ postěžovala si Kristie. „Pochopte, nejsem žádná husa, můj táta Dylana miloval. Já nemám čas koukat na obaly desek. Pro mě to byl prostě zmoklý týpek v teplákách. Na stanici si pak ze mě dlouho utahovali. Nosili mi jeho cédéčka, haha, velká sranda.“

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Více informací
Začít diskuzi

Doporučujeme

Články z jiných titulů