Zelený Baull 106 / „Jaký máš číslo?“

Zelený Baull 106 / „Jaký máš číslo?“

Zelený Baull 106 / „Jaký máš číslo?“

Andrej Halada

Jak moc je pro život golfisty důležitá výše hendikepového čísla? Netvařme se, že vůbec. Hendikep ke golfu patří, protože kdyby ho nebylo, nemohli by mezi sebou soutěžit slabší se silnějšími. Druhá otázka je, proč se výše hendikepu stala v Česku tak frekventovaným tématem.


Tedy upřímně: nemohu stoprocentně říct, zda se výši HCP přikládá u nás skutečně větší význam než jinde. Ale tvrdí se to. Mezi novináři, mezi golfovými činovníky i mezi hráči samotnými. Leccos dokazuje i statistika. Z těch zhruba 25 000 loni aktivních golfistů si jich skoro 14 000 zahrálo alespoň jeden turnaj. Minimálně deseti turnajů se účastnilo na 4000 hráčů. Značná část českých hráčů má tedy chuť hrát soutěžně, touhu dosáhnout dobrého výsledku a tím si snížit svůj hendikep. Provozovatelé hřišť také v tomto směru vycházejí hráčům vstříc, teď na jaře se o víkendech koná i třicet (!) turnajů v jeden den – což znamená, že skoro každé druhé hřiště je „obsazeno“. Rekreační hráč, který na výsledek nehraje, má někdy dost problém najít ve svém okolí volné hřiště, kde by si mohl zahrát. Výše hendikepu, jeho snižování či zvyšování se často řeší i v hovorech po hře i při hře; obvyklým debatérským problémem bývá, zda člověk hraje na „své“ číslo, anebo hraje hůř. Jsou hráči, kteří jen těžko nesou přes srdce, že stále patří do kategorie 36–54. Jiní zase mocně touží dostat se pod 18, popřípadě na singlhendikep.
Kdybych měl pojmenovat, proč se vlastně v Česku vnímá hendikep jako cosi prestižního, co člověka nějak charakterizuje, pak odpověď může znít: je to jakási dětská nemoc, která provází rozvoj golfu u nás. Nadměrná soutěživost je vlastní většině dětí, protože chtějí být lepší než ti druzí, chtějí si vydobýt své místo ve světě a upozornit na sebe. Teprve když člověk trochu dospěje, pochopí, že život není jen soutěž, závod (i když někdy opravdu trochu je) a že je důležité vnímat ho šířeji. Někdy se soutěží, někdy kooperuje, někdy se jen tak existuje…
Česká společnost se po roce 1989 vydala na velký závod, ve kterém se snaží dohnat zameškané roky socialismu, snaží se vyrovnat nejbohatším zemím světa. Tahle rychlost plodí poněkud neurotickou společenskou atmosféru, více než soustředění na dlouhodobý užitek se oceňuje momentální úspěšnost. Celá společnost tak trochu soutěží o to, kdo víc vydělá, kdo udělá lepší kariéru, kdo se víc prosadí. Bylo by zvláštní, kdyby něco z mentality doby neproniklo i do golfu. A český golf sám se vlastně na téhle atmosféře podílí, vždyť i jeho dynamický růst je typickým fenoménem polistopadového vývoje.
Ať už více, či méně, hendikepové číslo může být tedy vnímáno jako výraz jisté „úspěšnosti“. Vyzrálý a rozumný člověk ví, že je to úspěšnost jen dílčí, týká se sportu, tedy hry a zábavy. Neřeší tuhle věc. Je to banální měřítko. Existuje ale dost lidí, kteří se nad tuto skutečnost nedokážou povznést. Chtějí být stále lepší než ti druzí. Chtějí stále vítězit. Vítězí v podnikání, v byznysu, ve svých firmách – tak chtějí patřit k nejlepším i na golfu. A tam je to navíc ještě tak snadno měřitelné! Stejně jako se pak chlubí svými silnými auty, rozložitými vilami a drahými hodinkami, pyšní se i co nejnižším hendikepovým číslem. A když nehrají tak dobře, aby se mohli pyšnit, alespoň se o to na turnajích pořád pokoušejí.
Řekl bych, že si tímhle obdobím musíme projít zákonitě. Až u nás golf nebude „módní“, moderní a prudce se rozvíjející sport, až se usadí, a tedy i dospěje a až ho bude hrát alespoň polovina těch, co dnes hrají tenis, pak se výše HCP už tolik řešit nebude. A myslím, že na cestu k téhle metě by nebylo od věci dát si jedno předsevzetí: „Nikdy se neptej lidí okolo, jaký mají hendikep.“ Stejně se to totiž pozná podle toho, jak kdo švihá a kolik ran hraje na jamce.