Bratři Vodrážkové chodili po doupovském náměstí a hledali pekárnu, kde před padesáti dvěma lety jako kluci pletli housky, než šli v půl osmé do školy. „Tady je nějakej kámen, tady by to mohlo být,“ křičel ten starší a hledal v trávě. Z pekárny, která stávala v Doupově pod náměstím vedle lékárny, nezbyla ani cihla. To není nadsázka. Opravdu ani cihla. Stejně jako z kostela, kláštera, gymnázia, nádraží a dalších desítek domů. Doupovské náměstí je dnes mrňavý plácek uprostřed krajiny zarostlé křovím a není vám jasné, jak se sem vůbec tak velké město mohlo vejít. Jak je možné, že z něj nezbyla alespoň jedna zeď.
Byl jsem v Doupovských horách na výletě s lidmi, které odtud vystěhovali začátkem padesátých let, když tu vznikl vojenský prostor. Má tři sta čtverečních kilometrů, údajně je to největší lidmi opuštěné území ve střední Evropě – tedy nepočítáme-li občasné armádní návštěvy – a je to mimořádný zážitek vidět, jak vypadá krajina půl století poté, co ji člověk opustil. Domy zmizely, kde stály vesnice poznáte jen podle rozložitých lip a ovocných stromů v bývalých zahradách. A záleží na osobním vkusu, jestli vás přepadne smutek, jak pomíjivé je všechno lidské, nebo naopak optimismus – příroda si zjevně s touhle civilizací poradí bez potíží. Jak jste na tom vy? Vyzkoušejte si to. Čtyři fotografie z Doupova jako test pro vás.
