Lásky čas

Lásky čas Zdroj: Marek Douša

Steve Fisher: Byl lásky čas, pro osamělého člověka je tohle období ale dost těžké

Byl lásky čas a Martin Plachý už toho měl akorát tak dost. Pro osamělého člověka je tohle období dost těžké a letošní rok se zdál být ještě horší než jindy. Jen zřídka se mu podařilo přejít ulici a nenarazit na nějaký párek, který v zajetí milostného zápalu veřejně předváděl horoucnost svých citů.

Byli všude – postávali na rozích, čekali na tramvaj nebo tramvají jeli. Po ránu v pracovní dny to bylo celkem snesitelné, kvůli dopravní špičce se totiž milenci obvykle loučili jen rychlým polibkem. Ale v pozdní odpoledne jejich nespoutaná zamilovanost dosahovala téměř horečných výšin.

Z těchto důvodů Martin přímo nesnášel svou každodenní cestu z práce domů a dnešek se ukázal, že nebyl výjimkou. Začalo to, jakmile přišel ke vstupu do metra. Tam musel překročit pár, který se povaloval u vstupu na eskalátor a nerušeně souložil.

A to nejhorší ho ještě čekalo. Dlouhé, pomalé eskalátory mezi vstupní halou a nástupištěm se v podstatě přeměnily v dopravní pásy smyslnosti. Byly přeplněné milenci provozujícími všelijaké druhy erotických aktů, jež usnadňovala rozdílná výška eskalátorových schodů.

Dobrý Bože, pomyslel si Martin. Copak se to stalo se slušností na veřejnosti? Zavřel oči a pak si zacpal i uši, aby neslyšel všechno to funění a vzdychání, které k němu odevšad doléhaly. Proto málem zakopl o trojici, jež se na konci eskalátoru věnovala jakési bondážové fantazii.

Je zřejmé, že i nástupiště bylo plné milenců čekajících na další metro. Všechny lavičky byly obsazeny páry v rozličných stadiích kopulace. Martina alespoň trochu uklidnilo zjištění, že mnozí z nich se podle všech známek již blížili k orgasmu, z čehož si odvodil, že poslední vlak odjel už před drahnou chvílí a další tu pravděpodobně bude co nevidět.

Když vlak skutečně dorazil, Martin si dával veliký pozor, aby nevlezl do prostředního vozu. Na oslavu měsíce lásky Dopravní podnik hl. města zavedl uprostřed každého vlaku zvláštní „vůz pro milence“. Nebylo těžké zjistit, který vagón to vlastně je. Všechna okna vozu byla zamlžená a čas od času člověk zahlédl ze dveří vyčuhovat kousek odhozeného spodního prádla či jiný kus oděvu.

Tahle novinka měla mezi cestující veřejností tak obrovský úspěch, že o víkendech dopravní podnik zapojoval do středu soupravy celkem tři „vozy pro milence“ – první pro heterosexuály, druhý pro homosexuály a třetí pro kategorii, již dopravní podnik cudně nazval „ostatní“. Z tohoto důvodu se Martin obvykle metru o víkendech pokud možno vyhýbal.

Když konečně dojel do stanice blízko svého bytu, vystoupil z vlaku a razil si cestu mezi mileneckými dvojicemi, které se na nástupišti po práci zase znovu shledávaly a jež byly do sebe zaklesnuty ve vášnivých objetích.

Pospíchal k eskalátoru, ale najednou mu cestu zatarasila skupinka postav, která si na nástupišti dopřávala nefalšovanou orgii gruppensexu. Pomalu se začal štrachat přes a skrz změť postav a ze všech sil se snažil, aby někomu nešlápl na ruku, nohu nebo, nedej Bože, něco ještě horšího.

„Haló, ty tam!“ ozval se zespodu ženský hlas.

„Promiňte,“ povídá Martin.

„Martine?“ ozval se hlas znovu. „Jsi to ty?“

„Moniko?“ zavolal Martin, když chvilku zíral dolů a pak poznal svou bývalou spolužačku. „No to je náhodička, potkat se tu.“

„No jo,“ zasmála se Monika, když vstávala, narovnávala si sukni a upravovala si rozcuchané vlasy. „Praha je vesnice.“

„Snad jsem tě nevyrušil,“ řekl Martin.

„Nic se nestalo,“ odpověděla mu Monika. „Vlastně jsem se už začínala nudit. Moc ráda tě vidím!“

„Já taky,“ povídá Martin. „Vypadáš skvěle.“

„Díky,“ zaculila se. „Ty taky nevypadáš moc zuboženě. Kam pádíš?“

„Jedu domů,“ povídá jí Martin. „Vlastně se jen snažím probít k eskalátoru.“

„Hele, můžu jít s tebou?“ zeptala se rozverně Monika a zamrkala.

„No… jistě,“ vykoktal Martin. „Jestli chceš.“

Byl lásky čas, a tak je docela přirozené, že tenhle příběh nemohl dopadnout jinak. Martin a Monika pak celé hodiny přešťastně jezdili po eskalátoru nahoru do vstupní haly a pak zase dolů na nástupiště.

Steve Fisher - Američan v Praze. Překlad Jan Valeška. Text byl původně publikován v Reflexu č. 20/2015.