Valerie Steele: Z „akademické proletářky“ zásadní postavou módního byznysu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Valerie Steele: Z „akademické proletářky“ zásadní postavou módního byznysu

Kateřina Kadlecová19. března 2015 • 08:00
Valerie Steele: Z „akademické proletářky“ zásadní postavou módního byznysu
Valerie Steele
• foto: 
Profimedia.cz

Valerie Steele je Freudem módy – alespoň jí tak přezdívá deník New York Times. Autorka více než tuctu odborných knih je už dvanáctým rokem ředitelkou a šéfkurátorkou muzea módy při newyorské vysoké škole Fashion Institute of Technology, zabývá se vztahem módy, společnosti a kultury i historií oblékání. Na pozvání módní návrhářky Šárky Šiškové a z iniciativy Českých center navštívila loni koncem října Prahu a během své přednášky na UMPRUM nabitou aulu mnohokrát rozesmála zákulisními historkami o Gaultierovi, Valentinovi a spol. Potom se s redaktorkou Reflexu nad sklenkou chardonnay rozpovídala o šatech, celebritách a své fascinující práci. Rozhovor s Valerií Steele si přečtete v Excellentu, který vychází jako příloha Reflexu č. 12 ve čtvrtek 19. března.

reklama

Proč bychom se vlastně měli zajímat o módu? Je to povrchní a buržoazní, není to ekonomické ani ekologické, přemýšlení nad trendy v oděvech a účesech nás stojí spoustu peněz, času a invence…

…a to jste vyjmenovala jen několik málo z té spousty důvodů, pro něž mnozí z nás odsouvají módu stranou. Jenže ona je nesmírně důležitá, nikdo jí neuteče; je stejně jako my součást společnosti a kultury. Nejde o tom, že se v ní točí miliardy dolarů – je to jediný způsob, jak v každé vteřině, aniž bychom otevřeli ústa, vyjádřit sebe sama, jak se oděvem, piercingem, účesem, tetováním, make-upem představit i neznámým lidem. Navíc některé formy a projevy módy skutečně dosahují hodnoty Umění s velkým U. Děsí mě a mate, kolik lidí je vůči módě vysloveně nepřátelských a opovrhuje jí – móda je přece o tolik víc než jen ta z mol, stvořená hrstkou lidí pro jinou hrstku lidí! Je v ní odnepaměti nezměrná moc; už v roce 1875 napsal George Patrick Fox svou knihu Móda – Mocnost, která ovlivňuje svět. Móda je demokratická, náleží všem, a dokonce bez nás lidí nemůže existovat – nic se nestane módou, pokud si to my, lidé, nezvolíme k nošení. Jak říkal nebožtík Christian Dior: „Návrhář nabízí, ženy rozhodují.“

Co je nejdůležitějším faktorem pro to, abychom se stali „dobrými v módě“? Peníze, přístup k obchodům, dobrý vkus, informace o posledních trendech?

Nemyslím, že k tomu, abyste byli dobře oblečení, potřebujete nutně peníze. Představte si skupinu prachatých právníků a proti nim na ulici partu mladých kadeřníků, kteří skoro nic nevydělávají. A teď – kdo je v té vaší představě lépe oblečený? Určitě kadeřníci, kteří se o svůj vzhled pečlivě starají, jsou tvůrčí a přistupují k oblékání kreativně, leccos si vyrobí sami, seženou učiněné klenoty někde na blešáku. Jde o to, že mají fantazii a na rozdíl od právníků nejsou nudní, což i to nejdražší oblečení samo o sobě občas bývá.

Jak hodně význačná jsou v globalizované době, v níž dávno odzvonilo supermodelkám, někdejší „hlavní města módy“?

Módní systém je víc než kdy jindy systémem globálním, pracují v něm lidé odkudkoli, konzumují ho lidé kdekoli. Ale některá města světa stále přitahují kreativní lidi od brazilského fotografa po východoevropskou modelku jako magnet: Prvním z nich je Paříž, následuje New York, pak Milán a pak Tokio, které se stalo centrem mladé městské, pouliční módy. Tyto metropole módy jsou inspirativní samy o sobě a přetékají invencí – stejně dobře jako móda v nich funguje jakékoli umění, od divadla po kulinařinu. Lidi vyrábějící krásné věci můžou sedět i doma na venkově na svém verpánku, ale jejich konání tam nikdy nebude mít patřičný efekt – musejí vyrazit do světa, být při svém díle viděni a sami vidět to, co stvořili jiní. Skupina je základ, a může to klidně být i skupina sledujících na Facebooku a Instagramu – podívejte se na dnešní módní bloggery.

Už dvanáct let pracujete v srdci Manhattanu, jste ředitelkou a šéfkurátorkou muzea při Fashion Institute of Technology. To musí být zaměstnání snů.

No nevím. Ačkoli má moje práce zábavnou a kreativní stránku, třeba když dáváme dohromady výstavu, většinu mého diáře plní papírování a schůzky. S oddělením lidských zdrojů, s architekty a stavaři ­– protože nedávno u nás začal projekt renovace za čtyři miliony dolarů –, a taky s našimi fundraisery a mecenáši. Výstavy nerostou samy jak houby po dešti, já za ně musím zaplatit a v rozpočtu mám peníze jen na mzdy našich třiceti zaměstnanců. Nepomůže nám ani vstupné – na naše přednášky a výstavy se dostanete zdarma. Máme tedy podpůrnou skupinu schopných žen, které zaplatily za členství v našem klubu tisíc dolarů a dalších deset až pětadvacet tisíc vynaloží za stůl při našem výročním benefičním obědě, a tyto vlivné dámy oslovují korporace a nadace a pořádají v náš prospěch benefice. Já je na oplátku musím bavit. Takže semtam zavolám nějakému špičkovému návrháři: „Prosím tě, můžu k tobě do ateliéru přivést pětadvacet dam, abys je provedl, všechno jim vysvětlil a ukázal jim šaty?“ A najmu fotografa, aby u toho dámy vyfotil a snímky poslal do společenských magazínů… Ano, i tohle je moje zaměstnání.

Předměty na výstavy berete výhradně z vašich skladů?

Část jich vždy dokupujeme na aukcích i u dealerů a ptáváme se návrhářů, zda by nám nějaký konkrétní kus nedali, což oni občas učiní, případně nám ho prodají za náklady. Někdy se najde dobrovolník ochotný darovat věci ze svého šatníku, které mu třeba už nepadnou, ale nejde vždy o to, co bychom si představovali. Jednou mi takhle volá podřízený slavného návrháře a povídá: „Pan návrhář by vám rád něco věnoval.“ A já na to, jen pro tu legraci: „A co? Peníze?“ A on: „Ne, asi čtyři stovky našich výrobků.“ Jenže už nedodal, co jistě dobře tušíte: Že šlo o věci, které nedokázali za žádnou cenu prodat, takže je chtěli darovat a odepsat si to z daní. Přesto jsem řekla: „Přijdu a podívám se. Takových deset bychom si snad vybrali.“ Naší významnou dárkyní je třeba také jedna psychiatrička, která si kupuje tu nejlepší módu, ale vůbec ji nenosí – zjevně nakupuje jen z terapeutických důvodů. A obohacují nás také bývalé modelky, ty mají úžasné šatníky plné darů od návrhářů, pro které pracovaly.

Tak proto tedy nepořádáte výstavy zaměřené na osobnosti konkrétních žijících designérů?

Přesně tak. Těm výstavám je odzvoněno, bohatí návrháři si je prostě kupovali. Když Armani roku 2000 vrazil dvacet milionů dolarů do své retrospektivy v Guggenheimově muzeu, kurátor se mohl vzteknout – jenže koho chleba jedl, toho píseň musel zpívat, všechno bylo podle Giorgia a recenze měla ta výstava mizerné. V souvislosti s tím si vybavuju, jak mi další z hvězdných návrhářů, ten šílenec John Galliano, kdysi zavolal: „Val, potřebuju na pár dní poslat do Paříže tu maskáčovou róbu, co jsem ti půjčil na výstavu Láska & Válka! Cože? Že ta výstava ještě běží? To nikdo nepozná, prosím tě…“ No, nepoznal – ale já z toho měla žaludeční vředy!

Celý rozhovor s Valerií Steele najdete v Reflexu č. 12/2015 v příloze Excellent, který vychází 19. března 2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama