První únorový den vyšli Španělé opět do ulic, aby protestovali proti novému vládnímu návrhu zákona o interrupcích z pera ministra spravedlnosti za konzervativní vládu Alberto Ruiz-Gallardona. Opět se tak otevřela otázka, za jakých okolností je možné potrat povolit.
V současné době jsou ve Španělsku interrupce přístupné všem ženám do čtrnáctého týdne těhotenství, nový zákon, který pravděpodobně projde hlasováním, by byl ale velmi restriktivní. Omezil by interrupce pouze na případy znásilnění a na situace, kdy je vážně ohrožený život matky. Španělé se bouří a dávají jasně najevo, že se zákonem nesouhlasí; omezuje podle nich právo žen na vlastní rozhodnutí. Všichni ale souhlasíme, že nikdo z nás nemá právo rozhodovat se libovolně, existují systémy pravidel (etické, právní, společenské), jež některé volby jednoduše nepřipouštějí. Lze tedy v případě potratů hovořit o právu žen na rozhodnutí? Existuje právo na potrat?
Mnohé feministky (a nejen ty) by zřejmě odpověděly, že samozřejmě existuje, je součástí práva žen na tělesnou integritu a zasahuje do samotné podstaty jejich svobody. Pokud by ženy, navzdory vší ostatní svobodě a rovnosti neměly právo rozhodnout se o pokračování těhotenství, nebyly by skutečně svobodné. Tak smýšlí nemalý počet příslušnic feministického hnutí od 70. let 20. století. Průkopnice feminismu jako Susan B. Anthony či Elizabeth Cady Stanton však potraty považovaly za velké zlo pro samotné ženy a některé současné feministky – jako Erika Bachiochi či Elizabeth Fox-Genovese – vnímají rozšířenou pro-potratovou mentalitu jako novodobou formu útlaku žen.
Naše svoboda ve společnosti je omezena právy jiných: pokud má někdo právo na svůj majetek, nikdo z nás není svobodný (ve smyslu: nemá morální právo) ho o majetek připravit. Podobných práv a korespondujících omezení svobody je naše společnost plná a má to samozřejmě dobré důvody, protože jedině tak může společnost existovat, prosperovat a tím umožnit prosperovat jejím členům, tedy nám. Každému je nepochybně jasné, že těhotná žena nese ve svém lůně lidské embryo, později lidský plod a že pokud se rozhodne si ho ponechat, narodí se nový člen společnosti obdařený nejen morálními, ale i legálními právy. Lze však hovořit o právech embrya či plodu? Diskuse o oprávněnosti interrupcí se koncentruje právě na tento problém, protože a) naše volby a jednání jsou omezeny právy jiných členů společnosti, b) pokud mají lidské plody nějaká práva (například právo na život a integrální psychosomatický rozvoj), potom jsou volby žen omezeny a nelze smysluplně hovořit o právu na potrat.
Interrupce jsou společně s mnoha dalšími ožehavými bioetickými tématy (eutanazie, infanticida, smrt a dárcovství orgánů, apod.) vytěsněné z veřejné diskuse a zřídka zaznívající hlasy jsou někdy až extrémně polarizované. Zastánci práva žen na potrat často emotivně argumentují, že ženy mají právo rozhodovat se o vlastním těle, jako kdyby lidský plod byl něčím podobným, jako je ruka, noha či jiná součást ženského těla. Odpůrci potratů zase rádi označují své odpůrce za vrahy malých dětí, jako kdyby sdíleli jejich přesvědčení o morálním statusu lidského plodu a s potěšením ho při každé vhodné příležitosti zamordovali. I o nepříjemných věcech je třeba diskutovat uvážlivě a věcně a namísto emocí sledovat argumenty.
Interrupce mají v dnešní odborné diskuse velmi schopné a rozhodné zastánce i odpůrce. Mezi zastánce potratů patří třeba filosofové Peter Singer, Michael Tooley či v nedávné době David Boonin, zatímco do řad odpůrců můžeme zařadit myslitele jako je John Finnis, Christopher Kaczor či Robert P. George. Protože je čas vyložit karty na stůl, přiznávám se, že se řadím spíše do druhé skupiny a pokusím se vysvětlit proč.
Dnes již nikdo nepochybuje, že lidské embryo a plod jsou živočišné organismy lidského druhu, lidské bytosti v raných fázích svého vývoje. Nelze o nich hovořit jako o pouhé části matčina těla a samotný fakt závislosti na nitroděložním prostředí není argumentem pro právo ukončit jejich život. V odborné literatuře se vedou diskuse o tom, zda velmi raná lidská embrya (do zhruba 14. dne vývoje) představují individuální lidské organismy, či pouhé shluky buněk, tato debata ale souvisí s embryo-destruktivním výzkumem (například kmenových buněk) a potratů se netýká. Máme zde první důležitý biologický fakt: lidská embrya a plody jsou lidské bytosti ve velmi rané fázi vývoje, jímž jsme si kdysi všichni také prošli.
Zastánci potratů nemají problém přijmout skutečnost, že lidský plod je individuální lidská bytost. Říkají však, že samotná skutečnost, že někdo je člověkem, neznamená, že má nějaká práva. Každý z nás je člověk v biologickém slova smyslu – jsme organismy lidského druhu – to ale není morálně relevantní fakt. Mnohem důležitější jsou jiné věci: že si můžeme něco přát, že můžeme plánovat budoucnost, že si uvědomujeme sami sebe jako bytosti rozprostřené v čase a můžeme tudíž toužit po tom, aby náš život pokračoval. Ve zkratce: naše nervová soustava je natolik rozvinutá, že jsme schopni vyšších kognitivních funkcí – jsme nejen lidské organismy, ale rovněž lidské osoby. A to je z morálního hlediska důležité, protože pouze osoby získávají určitá práva, včetně práva na život. Lidská embrya a plody samozřejmě osoby v tomto smyslu nejsou, nemají žádná přání, preference, tužby, nemohou si přát pokračovat ve své existenci v lůně matky; proto jim nijak neukřivdíme, když je usmrtíme (mohou-li plody již cítit bolest, mělo by jejich usmrcení být bezbolestné).
Tato nejčastější obhajoba potratů je problematická. Z hlediska schopnosti vyšších kognitivních funkcí neexistuje podstatný rozdíl mezi lidskými plody a novorozenci, takže zastánci potratů by měli současně přijímat infanticidu, usmrcování novorozenců. Pro některé je to příliš silná káva a důvod odmítnutí teorií ospravedlňujících potraty, jiní jsou myšlenkově důslední a říkají: ano, je to tak. Interrupce a infanticida jsou rub a líc jedné mince a nemůžeme si vybrat pouze jedno a odmítnout druhé. Potraty se provádějí docela běžně a velká část populace s tím žádné problémy nemá. Postupně dojde k další změně mentality a obdobně zavedou součástí lékařské praxe se stane infanticida, pokud si ji rodiče ze zdravotních, sociálních či ekonomických důvodů budou přát.
Osobně mám s infanticidou velké morální problémy a bezprostřední cestu od potratů k usmrcování novorozenců vnímám jako silný důvod k odmítnutí samotných interrupcí. Argumenty ve prospěch přijatelnosti potratů mají v mých očích ještě jeden důležitý defekt, rozdělují totiž arbitrárním způsobem lidskou komunitu na ty, kterým jsme se rozhodli přiznat nějaká práva a odpovídající ochranu, a na ty, které jsme jednoduše z morální komunity vyloučili. A z historie dobře víme, že každé umělé rozdělování společnosti na hodné a nehodné ochrany má tendenci se rozpínat až důsledkům, které každý zdravě uvažující člověk považuje za zcela nepřijatelné.
Autor David Černý pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky
