Odpovědný pedofil. Něco takového skutečně existuje | Reflex.cz
reklama
nahoru

Odpovědný pedofil. Něco takového skutečně existuje

Jiří X. Doležal 27. prosince 2013 • 06:00
Odpovědný pedofil. Něco takového skutečně existuje
foto: Profimedia.cz

Sexuální násilí na dětech je nepřijatelné a neomluvitelné. Setkal jsem se však s několika pedofily, kteří se svou parafilií bojují a za žádnou cenu nechtějí ublížit žádnému dítěti. A po dlouhých diskusích s nimi jsem změnil názor. Pedofilové nejsou zrůdy, ale postižení, a my bychom jim měli pomoci s postižením žít a nepáchat zlo!

reklama

Stál jsem na místě dohodnutém po nepodepsaných mailech. Podmínkou setkání s nejaktivnějšími členy České pedofilní ­komunity (ČEPEK) byla jejich naprostá anonymita – a tak jsem stál a čekal, kdo se vynoří. Když jsem snad na sto metrů zahlédl dvojici mladých mužů, pochopil jsem, že to budou oni. Měli v obličejích takový zvláštní výraz – ne výraz sexu­chtivé stvůry, ne výraz ­úchyláka, ne výraz démona. Zvlášť ten vyšší z dvojice měl v obličeji jakousi nevinnost, naivitu, dětskost. Oba působili laskavě, přátelsky a vstřícně. Když přišli blíž, usmáli jsme se na sebe. Byli to oni – démoni dnešní společ­nosti, pedofilové.

Registrace

Odpovědné pedofily jsem poprvé zaregistroval na nedávném pochodu Prague Pride,­ kde pochodovala – nemaskovaná – skupinka s transparentem odkazujícím na web nejen­homo.cz. Šel jsem kousek před nimi s transparentem Souložím s holkama. Po návratu z pochodu jsem se na ten web podíval a lehce se mi sevřel žaludek. Zjistil jsem totiž, že jsem kráčel pár kroků právě před skupinou pedofilů, kteří se rozhodli na Prague Pride provést coming out své komunity.

Lehce to se mnou otřáslo, ale pak jsem se do webu začetl. „Někteří z nás jsou učiteli nebo vedoucími dětských skupin ve volnočasových centrech či oddílech a za celý svůj dosavadní život jsme se nevhodného sexuálního chování k dětem nedopustili. Naším cílem NENÍ legalizace sexuálních aktivit s dětmi, snižování věkové hranice k legálním sexuálním akti­vitám, zavádění registrovaného partnerství s dětmi nebo omlouvání pachatelů trestných činů páchaných na dětech, či dokonce jejich krytí.“

No jo, ale co vlastně chtějí? napadlo mne po přečtení textu. A dal jsem na server Reflexu výzvu, aby se mi ozvali.

Druhý den po zveřejnění přišla celá řada mailů od členů komunity. Došlo na další bod: seznamování.

Kontaktáž

Nejdůležitější mail mi přišel od nicku Tomáš, sice anonymní, ale o to aktivnější duše pedofilní komunity. Domluvili jsme si schůzku, on vzal s sebou dalšího aktivistu s nickem Petr a zasedli jsme do nedaleké vietnamské restaurace.

Co chtějí? Jak to vidí s dětskou kreslenou pornografií, jež pedofilům pomáhá upustit sexuální tlak? Jsou prý zcela zásadně proti výrobě a šíření takového pornografického materiálu, který vznikl zneužíváním reálných dětí. Přitom – virtuální dětská pornografie (kreslená, počítačově animovaná i písemná) je v naší zemi trestná naprosto stejně jako dětská pornografie s reálnými aktéry, při jejíž výrobě bylo zneužito reálné dítě. „Byli bychom rádi, kdybychom měli jednoznačně specifikováno, co je a co není dětská pornografie. V současné době lze za dětskou pornografii považovat fotografii nejen nahatého dítěte, ale i dítěte oblečeného, které vyzývavě pózuje. Protože bychom se neradi vystavovali riziku trestního stíhání, byli bychom rádi, kdybychom věděli, jaké fotografie dětí můžeme vyhledávat a ukládat do počítače a jaké jsou už za hranou,“ vysvětluje mi jeden z aktivistů.

A pak se dostávají – oba pánové jsou pedagogové a je vidět, že osvětu mají v malíčku – k vlastnímu pro­jektu, k webům nejenhomo.cz, pedofilie-info.cz a coming outu na Prague Pride: „Nemáme zatím k dispozici žádnou odbornou literaturu, jež by nám poradila, co máme dělat, na co si máme dát pozor, zkrátka jak s pedofilií zodpovědně žít. Na většinu věcí si musíme přijít sami a samozřejmě jako u každého i u nás platí, že chybami se člověk učí. Ale ty chyby pedofilů jsou příliš bolestné – a tak chceme vytvořit zázemí pro mladé kluky, kteří u sebe najednou zpozorují ,něco divného‘ a nevědí, co s tím. Když na sobě začnou včas pracovat, zásadně to sníží riziko, že něco provedou.“

Starý vtip říká, že pedofil má na rozdíl od pedagoga děti opravdu rád. A ti dva kluci na mne působí, že to myslí naprosto upřímně. Že to, čím se prokousávali sami a s pomocí internetu, za cenu krizí a zmatků, by měl jejich mladším kolegům – pedofilům – někdo nabídnout v systematické a účinné formě. Protože jen tak se sníží násilí na dětech. A sexuální násilí na dětech oni dva – a věřím, že naprosto upřímně – s odporem odmítají.

Trocha moderní sexuologie

Pedofilie je porucha volby sexuál­ního objektu. Dříve se říkalo „úchylka“, pak se ze slova úchyl stala nadávka. Pak se říkalo „deviace“, pak se ze slova deviant stala nadávka. Tak se teď říká pedofilní parafilie. Moderní lékařská věda nezná její příčiny. Pedofilii se nejde, stejně jako žádnou jinou sexuální orientaci, naučit ani odnaučit. Pedofilové nejsou adepty nějaké „protipedofilní léčby“. Ti pedofilové, kteří jsou dezorientováni, zmateni a vyděšeni z toho, že si svou parafilii uvědomili, potřebují psychologa a psychiatra – aby se mohli se svou odlišností smířit a naučili se s ní žít. Sexuologická „léčba“ pedofilie (či homosexuality) není součástí medicíny postavené na důkazech. Vysoce hormonálně nabité pedofily je dobré zaléčit léky snižujícími sexuální potřebu, čímž se sníží riziko jejich selhání a sexuálního útoku na dítě. Jinak ale pedofilie žádnou sexuologickou léčbu neumožňuje. Jejich orientace je neměnná.

Výzkum, jenž pouštěl studentům nejrůznější erotické obrázky a měřil jejich fyziologickou sexuální odezvu, zjistil naprosto šokující skutečnost. Třicet šest procent respondentů (z nichž většina reagovala i na dospělé sexuální objekty na fotografiích) sexuálně také reagovala na dětskou pornografii. Pedofilie či vloha k ní je mnohem rozšířenější, než se zdá, a jde o vůbec nejtěžší věc, kterou může člověk sám sobě přiznat.

Ale netřeba se děsit, šestatřicet procent populace (a nejde jen o muže, pedofilní parafilie se týká i žen) potenciálně neohrožuje naše děti. Sexuální útoky na děti totiž v devadesáti procentech případů nepáchají pedofilové, ale lidé s anetickou, hraniční a kdovíjakou ještě osobnostní poruchou. Dříve se jim říkalo psychopati, méně odborně grázlové. Takový člověk neznásilní holčičku proto, že by ho přitahovaly právě děti, ale proto, že je blízko a bezbranná. Tentýž pachatel bude o rok později, až ho za to zneužití dítěte zavřou, znásilňovat spoluvězně – dospělé muže. Z bakalářské práce s anonymním dotazníkem v pedofilní komunitě ČEPEK vyplývá, že ze zkoumaných třiceti šesti pedofilů se šest z nich dopustilo sexuálního zneužití (nemluvím o penetraci, ale o nepřípustném hlazení atd.). To jest necelých sedmnáct procent.

Těch deset procent násilí na dětech přičítaných pedofilům ukazuje, že ani pedofilové nejsou imunní vůči psychopatii, to jest – i mezi pedofily jsou normální grázlové, jimž je všechno jedno. Grázlové však mezi nimi tvoří jen stejně malý podíl jako mezi normálními lidmi.

Víra jako síla

Naprosto mne šokovalo, že všichni tři pedofilové, s nimiž jsem komunikoval, byli křesťané. Zneužívání ministrantů se přičítá katolické církvi, o nějaké gay lobby ve Vatikánu mluvil i papež František, ale někteří z těch pedofilů byli protestanti, a navíc heterosexuálové. Z biologického hlediska je úplný nesmysl, aby se v křesťanských rodinách rodilo více pedofilních potomků než v rodinách ateistů, a ještě hloupější je předpoklad, že křesťanská víra vede k pedofilii. Co to tedy znamená?

Po několika dnech mi došlo, že ti, s nimiž jsem byl v kontaktu, nebyli „pedofilové“, ale „pedofilní aktivisté vystupující proti zneužívání dětí“. A najednou to bylo trochu jasnější. Ty kluky křesťanství nedovedlo k pedofilii, ale umožnilo jim svoji parafilii snadněji socializovat a přivedlo je k potřebě pomáhat druhým podobně založeným. Křesťanství totiž počítá s křížem, věřící křesťan ví, že život není procházka růžovou zahradou, ale že si tím životem každý vlečeme svůj kříž, a je přivyklý odříkání. Navíc je svou vírou i životním stylem veden k tomu, aby rány osudu akceptoval, nezahořkl a snažil se svůj kříž nést ku prospěchu druhých, mladých, a tudíž slabších.

Pedofil má děti rád!

Pedofily sexuálně až tak neodrazují znaky dospělosti, jako je spíš přitahují znaky mládí. To mají pedofilové společné s naprostou většinou homosexuálů i heterosexuálů, jen u nich je věk sexuálního objektu obvykle nižší než věková hranice sexuální aktivity dítěte. Sex znamená mnohem méně u vztahů pedofilů k jejich lásce, než je tomu u běžného občana. Pedofilové se do svých objektů zamilovávají, touží po jejich přítomnosti a kontaktu s nimi. Podle toho, co mi říkali staří pedofilové – když už si pedofil jednou nějakou princeznu zamiluje, tak z té lásky zpravidla něco přetrvá až do pozdního stáří. Být s dítětem, hrát si s ním a moci pronikat do dětského, vlídného a neohrozivého světa je pro ně mnohem důležitější než sex s dítětem.

Básnička Návod na štěstí, kterou zveřejnil člen komunity s nickem Fx100d, to říká jasněji než desítky stran vysvětlení: „Život je ráj na zemi, radostí křičet chce se mi. Svou lásku já v náručí dnes držel, pro ni maratón bych rád běžel. Můj andílek je ze všech nejkrásnější, krásnější není v zemi zdejší. Je radost na ni pohledět, bez ní by byl smutný svět.“

Nikdy neodeslaný milostný dopis jednoho z pedofilů, jenž se v šestadvaceti zamiloval do desetileté. Když jí bylo třináct, to jsou tři roky, napsal jí milostný dopis – a nikdy ho neodeslal. Má ho schovaný a dodnes za ním stojí do posledního slova: „Barborko, dneska jsme si po týdnu zase hodinu a půl povídali. Těžce rozdýchávám Tvou krásu, když od Vás odcházím. Tolik bych Ti chtěl vyznat lásku, ale nemůžu. Moc bych Tě chtěl v životě udělat šťastnou vším, co jsem a co mám, ale taky nemůžu. Nemůžu to všechno do doby, než vyrosteš a než bys vůbec byla ochotná o takových záležitostech uvažovat. Nemůžu nic jiného než Ti přát, abys byla šťastná, abys jednou třeba ­našla toho pravého kluka, se kterým budeš šťastná, a modlit se za to. Aby Tě měl rád a Ty měla ráda jeho. Možná někdy přijde den, kdy Ti všechno to, co jsem a co mám, nabídnu. Máš plné právo odmítnout a já to musím respektovat. Barborko, mám Tě moc rád.”

Příběhy jak z formičky

Podle již citovaného výzkumu pedokomunity dochází k pochopení vlastní odlišnosti kolem třináctého roku věku, k získání náhledu na vlastní parafilii kolem sedmnáctého. Pokud u zkoumaného vzorku došlo k závadnému chování k dítěti, bylo to kolem osmnáctého roku. To všechno ukazuje, jak strašně důležitá osvěta, již Petr s Tomášem dělají, pro mladé pedofily je.

U obou byl vývoj naprosto shodný s tím, co uvádí výzkum. Jeden si na osmiletém gymnáziu všiml, že ho zajímají primánky – jedenácti- dvanáctileté –, a už ho to nepustilo. Když si v sedmnácti začal uvědomovat, že je divnej, dohledal si na netu informace, a když se dočetl, že je pedofil, složil se. Deprese, úzkosti, pocity viny. Držela ho víra a myšlenka, že sebevražda je proti Bohu. Pak si začal o své orientaci shánět informace, našel na webu první diskusní pedofóra a pak už z něj byl aktivista. Je mu málo přes dvacet.

Druhý si uvědomoval, že je něco divného, už ve třinácti, když v kostele vídal holčičky z křesťanských rodin a bavil se s nimi. Pak pomalé získávání náhledu, informace přes internet, a kupodivu bez krize. Je hodně věřící a unesl to, že celý život ponese těžký kříž, s bravurou a nonšalancí. Plné uvědomění na konci gymnázia, internet, vlastní pedoblog a nakonec ČEPEK.

Trošku jinak to ale vidí „starý pedofil“ – s nickem Host. „Já jsem si svoji orientaci uvědomil postupně a nenápadně někdy kolem 17–20 let a vlastně jsem si tehdy myslel, že to je skutečnost, která nemá s reálným životem naprosto žádnou souvislost. Proto mi také nedocházelo, že když přestanu ,pracovat s dětmi a mládeží‘, tak že by mi potom mohlo něco chybět. Jsem křesťan a vyrůstal jsem v prostředí poměrně svobodomyslného a civilního podzemního křesťanství. Proto jsem byl vychován v tom, že si člověk v životě vybírá v podstatě mezi manželstvím a kněžstvím. Dneska jsem docela rád, že jsem si žádnou z těchto cest nestačil zvolit. Pak víceméně shodou náhod jsem se znovu na čas dostal k dětem. V té době začínal reálně existovat internet, tak jsem se dostal k pedofilním webům a uvědomil si svou podstatu. Včetně toho, že nikdy a za žádných okolností neublížím dítěti.

Teď už se na pedofilní dění dívám spíš z pozice jakéhosi ,posmrtného života‘ – člověka, který už svůj život posral dost na to, než aby od něj ještě něco čekal, ale málo na to, aby se rovnou zabil. Připadají mi ti mladí pedofilové už příliš naivní, než abych jim měl co říct. Je to pro mě jako homopedofila dost paradoxní, že mě vztahy s mladými kluky nenaplňují. Oni jsou ve svých životech příliš perspektivní a příliš úspěšní, než aby je moje zkušenosti zkrachovalé existence mohly inspirovat. Ti, se kterými jsem si rozuměl, už jsou po smrti.

Myšlenka ,příručky s návodem pro život napsané odborníky‘, která je hlavní ideou vedení ČEPEK, se mi nyní už z duše hnusí (byť jsem tedy vlastně kdysi něco podobného taky psal).“

Host je rezignovaný. Já klukům z ČEPEK fandím a vyzývám všechny, kteří v sobě najednou nacházejí nějakou divnou náklonnost k dětem nebo ji vidí u svých potomků, aby navštívili www.pedofilie-info.cz a prostudovali to tam. Pedofilové nejsou žádní démoni, jsou to oběti nemilosrdné přírody a my je nesmíme zavrhovat. Nemůžou za to, že jsou pedofilové. A čím dřív si to uvědomí, tím je menší riziko, že ublíží dítěti. Nikdy nesmíme připustit „hon na pedofily“, jenž momentálně zuří v USA. Ti lidé nejsou zlí, jen k nim byla příroda krutě nemilosrdná.

Pedofilie z pohledu křesťana a kněze

Jak mohl Bůh dopustit to nebo ono? Třeba že jsem se narodil jako pedofil?

Všude je nějaké boží dopuštění, jsou války a někomu doma uhynula už druhá slepice, někdo se narodí bez vlastní viny jako postižený a chybí mu noha nebo trpí duševní nemocí danou zjevně dědičností. Něco podobného se týká sexuální orientace. Problém nastává tam, kde člověk, který je odlišný, třeba homose­xuál nebo lesba, popřípadě trpí jinou odchylkou od normy, žije v prostředí, jež zastává tradiční křesťanskou morálku. Je v zásadě jedno, jestli si pod tím představíme protestantskou, nebo katolickou komunitu. Prostě žije v rozporu s tím, co píše bible, především Starý zákon, který se s nikým nepárá.

Morální teologie vždycky rozlišovala mezi tím, co je sklon, a tím, jak člověk podle tohoto sklonu jedná. Nikdo, pokud není krajní fundamentalista, nepovažuje homosexualitu za hříšnou. Nicméně podle některých křesťanských morálních teologů, především katolických, nesmí člověk tuto svou sexualitu realizovat, řečeno česky, nesmí s nikým stejného pohlaví spát. Zatímco ale homosexualita dosáhla v západní společnosti jakéhosi přijetí, něco jiného je to v oblasti pedofilie. Jakmile se něco týká dětí a hrozby jejich poškození fyzického nebo duševního, jednají lidé pochopitelně velmi emotivně a ostražitě. Nikdo nechce, aby jeho dítěti někdo ublížil pro své potěšení.

Smůla je, že sexualita je kulturně podmíněnou záležitostí. Tak podle tradice bylo například Panně Marii v době, kdy čekala Ježíše, pouhých šestnáct let. Ve skutečnosti po­dle toho, co víme o životě v Orientě a tehdejší době, jí mohlo být klidně i dvanáct. Neřešilo se, že je těhotná, ale že není jasné s kým. Problém nebyl věk, problém spočíval v domnělém cizoložství.
Podle zákona je třeba v některých zemích hranice pro sňatek nižší než u nás. Paradoxně k takovým zemím patří například Vatikán, jenž v mnohém přijal italské právo, takže věková hranice pro sňatek a pro legální pohlavní styk je tam čtrnáct let. Proč to Vatikán řeší? Kromě kardinálů má také své „občanské“ zaměstnance, kterých se to může týkat.

Ale jak mohl Bůh něco takového jako pedofilii dopustit? Moderní teologie si nemyslí, že se všechno na světě děje jako přesný odraz nějaké božské vůle. Bůh vložil do světa jakýsi základní program, ale co se děje dál, může být nahodilé. Tak může být homosexualita nebo jiná odchylka záležitostí celkem „přirozenou“. Je to prostě danost, asi jako když se někdo narodí s modrýma očima nebo jako postižený bez nohy či génius. Člověk jako svobodná bytost si s tím musí poradit asi tak jako s tím, že nemáme křídla a nelétáme jako ptáci nebo že jsme Češi.

Máme konat tak, abychom nezpůsobili zbytečné utrpení sobě a druhým. Buď se tedy přizpůsobit normě, zákonné či náboženské, nebo musíme najít jinou neubližující cestu. V tomto případě nacházet si v rámci legality partnery, kteří aspoň nějak odpovídají vytouženému ideálu. A brát to trochu s nadhledem, nikdo v nedokonalém světě stejně nemá všechno, co chce.

Jan Jandourek

Jiří X. Doležal


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama