Blog Pavla Beneše: Podepsáno | Reflex.cz
reklama
nahoru

Blog Pavla Beneše: Podepsáno

Pavel Beneš14. prosince 2012 • 06:00
Blog Pavla Beneše: Podepsáno
Podepsáno
• foto: 
Pavel Beneš

Loni taky takhle s koncem roku, přesněji 30. prosince, jsem se na téma podpisů rozepsal ve svém sloupku na již zaniklém serveru Futurum. Dnes se k nim vracím z trochu jiného konce, nechce se mi říct, že z opačného, ale představte si lano, které se na koncích třepí... tak z jednoho z těch třapců.

reklama

Pozoroval jsem totiž dnes svoji ženu, jak podepisovala několik lejster podle podpisového vzoru, jenž sám o sobě byl jedním z těch dokumentů, a uvědomil jsem si, jak se ani za dvacet let nesžila s vyvdaným příjmením. Nemám na mysli sžití se se stavem, přemýšlím o nezvyku podepsat se stejně ladně jako za jejího svobodna, kdy měl její podpis kouzlo samozřejmosti: byl to jistý tah a v obou slovech se cítila být sama sebou, zatímco dnes s tehdejší jistotou zavlnila křestní jméno, a pak „Be“ ještě jakžtakž navázala, s „neš“ už bojovala a zbytek se scvrkl do kouře či křivky grafu, jakoby se té náhlé změny liter lekla. 

 

Moc dobře si vzpomínám na veskrze velice hezkou kaligrafii, jíž byl její podpis za svobodna, a jak těžké bylo jej napodobit, právě pro ony finesy a kouzelné detaily tahu, které jej činily osobitým a vzorem sebe sama. Přiřknuté příjmení zjevně nesedlo ruce podepisující svoji majitelku.

 

Asi hodinu na to jsem se pohroužil do činnosti, již jsem reflektoval v onom loňském textu: začal jsem podepisovat své letošní novoročenky. A tu se chci zdržet u podstatného detailu svého podepisování se: totiž že miluji podepisovat se tužkou. Protože i v tom krátkém několikavteřinovém tahu (až na „P“ je to skutečně jeden tah) si užívám tu přitlačení, tu odlehčení, a i tahle zdánlivě nicotná čára ožívá svým příběhem, a s některými z nich jsem spokojen víc, s některými méně a některým v okamžiku stvrzení (tenhle detail svého know-how si nechám pro sebe) přiřknu roli zásilky adresátům, jimž se s koncem roku připomínám z jiných důvodů než z citových.

 

Někdo si zkrátka mou originální kresbu ve formě deseti liter zaslouží lepší, a na někoho zbudou ausšusy (ve volné grafice se takovým listům říká autorské tisky, jsou značené literami E.A. z francouzského épreuve de l‘auteur vulgo „autorův pokus“, nečíslují se a pro sběratele jsou mnohem cennější). Nemohu se zkrátka ubránit velebení své radosti z vlastního podpisu: každý si užívám a s každým se pářu jak s autoportrétem, jímž svým způsobem vlastně je. A jako sám sebe se nechci kreslit – byť poslední dobou svět už téměř jen karikuji – jako pablb, nechci se tak ani podepisovat.

 

Nikdy jsem proto neužil tzv. muří nohu, klikyhák zastupující signaturu, a lidi takto odbývající svoji personifikaci nechápu. Ne že bych jimi, především jako grafik, vyloženě opovrhoval, spíš mně jich je líto, že si to neumějí prožít, že svoji existenci stvrzují nezúčastněným škrtem přes prázdno sebe sama.

 

A tak je snad jasné, že miluji na starých plánech a dokumentech krasopisné kudrlinky vytrysklé z poslední litery jména, umně se proplétající s jinými výhonky z jiných častí, vždy evidentně jistou rukou tažené a kličkující jak větrné víry či ztřeštěné výkruty vlaštovek; že úterní reportáž ze křtu jeho kalendáře mi připomněla krásný zážitek z baletního podpisu Petra Síse, jehož grif je sám o sobě uměleckým dílem, ať už ke svému jménu připojí lapidární kresbičku či nikoli; a že nesmírně rád jsem se díval, když se podepisoval na exlibris nebo novoročenky můj táta, jehož tah byl grafikou stejnou jak samotný tisk, při desetitisících exemplářů vždy autentickým originálem (a který jsem zvládl dokonale napodobit, což se hodilo u omluvenek); a že jen málokdo má dnes ještě možnost zažít okamžiky podpisu třeba Aleše Najbrta s kaligrafickou jistotou několika zdánlivě zbrklých tahů nebo Michala Cihláře v domněle odbyté poznámce s obsahem vlastního jména či pečlivě kudrnacenou signaturu Františka Skály.

 

A mohl bych pokračovat výčtem dalších krásných podpisů, jichž se mi v různých způsobech dostalo: Hermanna Zapfa, Jana Solpery, Jiřího Suchého, Christa… ze všech je cítit jak hrdost nad vlastním jménem, tak pokora jejich nositelů vůči prostoru, jenž jim byl vymezen.

 

Podpis vám o tom, kdo se tak podepsal, řekne leccos, protože ty největší, nejrozmáchlejší a nejnabubřelejší signatury patří zpravidla těm nejmenším a nejhloupějším lidem. A proto se já, který měří dva metry, podepisuje právě tak, jak se podepisuji. Přeberte si to po svém.

Pavel Beneš


Klíčová slova: rxrxpavelbenes



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama