Jsem pozitivní panic, říká herec Kryštof Hádek | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jsem pozitivní panic, říká herec Kryštof Hádek

HANA BENEŠOVÁ27. listopadu 2012 • 06:00
Jsem pozitivní panic, říká herec Kryštof Hádek
foto: Nguyen Phuong Thao

Kryštof Hádek (30) by se mohl chlubit, jak točil se Scarlett Johanssonovou, že má za sebou role ve dvaceti filmech, hrál ve čtyřech sériích irského seriálu Raw a získal Českého lva. Místo toho se k rozhovoru dostavil se stejnou chutí jako k výslechu a tvářil se, že nic neumí. Jeho nejoblíbenější filmová hláška je z filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne: „Tak co já to vlastně dneska budu dělat.“

reklama

 

O čem si budeme povídat?

Já nic nevím. Ze mě nic nedostanete.

 

S takovou byste se hodil do odboje.

Já bych mlčel. Hlavně bych všechno zapomněl, takže bych opravdu nic nevěděl. Tudíž bych nic neprozradil. Musel bych si něco vymyslet. Navíc se nad vším moc rozmejšlím.

 

Když jsem vám ale na začátku června volala, abyste v chrámu sv. Cyrila a Metoděje uváděl Reflexem pořádaný vzpomínkový večer pro příbuzné lidí, kteří pomáhali parašutistům, okamžitě jste souhlasil.

Protože to mělo smysl. Já jinak skoro vůbec nemoderuju, minimálně. Tohle téma mě ale zajímá.

 

Váš zájem o druhou světovou válku se datuje od doby, kdy jste hrál pilota RAF ve filmu Tmavomodrý svět?

To taky, ale už předtím jsem se díky mámě, jež pracuje jako dokumentaristka, setkal s lidmi, kteří válkou prošli. Máma točila dokument například o Barbaře Lee Podolské. Úžasný příběh. Barbara, vlastním jménem Božena, odešla z protektorátu a vstoupila do americké armády. Vybrali ji ke zpravodajcům. Podílela se na velmi úspěšných dezinformačních akcích v Itálii. V polovině devadesátých let k nám přijela na Vánoce. Bylo mi třináct. Přivezla mi tričko s obrázkem New Hampshiru v USA a řekla mi, že u sebe pořád musím mít tři věci, jež jsou důležité, abych přežil.

 

Jaké?

Kapesník a lžíci.

 

Říkal jste, že to byly tři věci.

Na tu třetí si nemůžu vzpomenout … Kapesník, lžička a co bylo to třetí?

 

Nebyl to nůž?

Je to nůž!

 

 

Díky filmu Tmavomodrý svět jste měl také možnost potkat se s válečnými veterány.

Pro mě to jsou poslední rytíři. Hrdinové. Našich současných vojáků v misích si vážím úplně stejně, ale to, co prožily dvacáté ročníky, by jen tak někdo nezvládl. V nějakých dvaceti šli bojovat za svou zemi, častokrát celou válku nevěděli, co se stalo s jejich blízkými doma, a když se vrátili, tak je po únoru čtyřicet osm místo vděku čekala degradace, kriminál nebo doly. Nepoznal jsem tolik čilých a činorodých lidí jako mezi válečnými veterány. Když v červnu skončil přímý přenos z kostela, šli jsme naproti do hospody. Stál jsem s půllitrem u výčepu. Generál Klemeš se u mě zastavil, usmál se a prohodili jsme pár slov. Ve svých devadesáti má jiskru v oku, jak kdyby mu bylo o sedmdesát méně. Je vidět, že má život rád.

 

Před osmi lety jste v sourozeneckém interview pro Reflex vyjádřil přesvědčení, že už žádnou roli nedostanete.

No jo, to jsem říkal.

 

Váš bratr vás tehdy uklidňoval, že role přijde – cituji –, až zestárnete v ksichtě.

To si pamatuju, to říkal Matěj. (Kryštof má dva starší bratry – Matěj je herec, Ondřej lékař, pozn. red.)

 

Vrásky vám nepřibyly, zato role ano.

Stěžovat si nebudu, nemám důvod. Ale tenkrát jsem se zrovna vrátil z Londýna, kde jsem rok studoval herectví, a opravdu jsem byl přesvědčen, že už si nezahraju. Bylo ovšem moc dobře, že jsem do Anglie odjel. Tady se mě každý ptal na Tmavomodrý svět, tam to vůbec nikoho nezajímalo. Naučil jsem se anglicky, osamostatnil se. Vrásky přijdou. Časem. Zatím mám ale ve své herecké kartě v Anglii napsáno, že můžu hrát postavy v rozsahu od patnácti do třiceti let. Nedávno se tomu na jednom castingu divil i režisér. Přišlo mu to zvláštní. Měl bych to nechat opravit.

 

 

Hrozí s takovou vizáží nějaká škatulka?

Jsem pozitivní panic.

 

Nějaké záporné postavy ale už taky máte za sebou.

Sígry jsem hrál.

 

Odmítáte role?

Odmítám. Zrovna nedávno jsem jednu vrátil.

 

Proč?

Byl to zase pozitivní panic.

 

U herců se často vyzdvihuje, když se při práci nenechají zastupovat kaskadéry. Nedávno se psalo o tom, jak jste odvážně padal z okapu.

Stejně jsem ale dostal šicák. Když se měl záběr opakovat počtvrté, rozklepaly se mi nohy. Přitom těch dvanáct metrů, co jsem byl na laně nad zemí, zase není moc, ale svaly mě pak už nepustily přes okraj střechy. Musel nastoupit kaskadér. Nejlepší je Tom Cruise, který měl v jednom ze svých posledních filmů scénu na mrakodrapu. Zavěšený šest set metrů nad zemí.

 

Ocení to někdo?

Já to ocením! Visel jsem dvanáct metrů nad zemí a měl jsem toho dost. I kaskadéři o Cruisovi mluví s obdivem, co v padesáti dokáže.

 

Co byste chtěl v padesáti dělat vy?

Chtěl bych hrát. Před rokem jsem si také začal spořit na důchod, docela by mě proto zajímalo, co bude za třicet let, jestli si ty naspořené peníze v šedesáti vůbec užiju. Kdoví, co se stane. Někdy mě napadá, co si mysleli lidi v druhé polovině třicátých let. Jestli si také spořili na stáří. I když měli plno starostí, určitě nepředpokládali, že jim do života vpadne válka.

 

KRYŠTOF HÁDEK (1982) má dva starší bratry – Matěj je rovněž herec (naposledy film Posel), Ondřej je lékař a talentovaný kytarista. Kryštof navštěvoval pražskou konzervatoř, odkud byl ve čtvrtém ročníku vyloučen, když jeho studium začalo kolidovat s hereckými nabídkami, které dostával. První velkou filmovou roli měl ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět (2001). V letech 2003–2004 studoval rok a půl na londýnské Academy Of Music And Drama Art. Dnes patří k vyhledávaným filmovým, ale i divadelním hercům.


Znepokojil vás výsledek KSČM v krajských a senátních volbách, nebo to už vaši generaci nezajímá?

Překvapilo mě to. Že už jsou – jak se dřív říkalo – zase u válu. Letos jsem jednoho mladého komunistu hrál. Ve finsko-norskočeském filmu. Představuju agilního kulturního referenta, jenž doprovází českou jazzovou kapelu na mírové setkání mládeže, které se v roce 1962 konalo v Helsinkách.

 

Jak jste se na roli připravoval?

Nijak. Ulízli mi patku, dali modrou košili a bylo. Ten film je ale romantická komedie. Tři týdny se natáčelo ve Finsku, týden v Norsku a tři týdny v Česku.

 

Když natáčíte v zahraničí, těšíte se zpátky domů?

Jo, já to tady mám rád. Když jsem byl rok v Londýně, vysloveně se mi po Praze stýskalo. Praha je pestrá, přátelská, členitá, svobodnější.

 

Svobodnější?

Londýnské parky sledují kamery. Před setměním se zavřou. Tady se můžu vydat do Šárky, do Prokopského údolí a vím, že nejsem pod dozorem.

 

Velký rozhovor s Kryštofem Hádkem najdete v Reflexu č. 47/2012, který vyšel 22. listopadu.

 

HANA BENEŠOVÁ


Klíčová slova: rxrxhanabenesovaKryštof Hádek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama