David Ondříček: Kinům dávám pět let. Až skončí, otevřu si restauraci | Reflex.cz
reklama
nahoru

David Ondříček: Kinům dávám pět let. Až skončí, otevřu si restauraci

Tereza Spáčilová8. září 2012 • 06:00
David Ondříček: Kinům dávám pět let. Až skončí, otevřu si restauraci
David Ondříček
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Chce být důsledný. Tak důsledný, že než aby do kin pustil nedokonalý tvar, radši zruší premiéru a film z gruntu předělá. Přesně to potkalo i jeho nový snímek, stylovou politickou detektivku Ve stínu, jíž se David Ondříček (43) postaral o událost roku. Ne-li desetiletí.

reklama


Má podle vás dobová krimi u diváků šanci?

Podle mě ano.

 

Je to skvělý žánrový film, ale Češi prý na žánry moc nejsou.

Komedie je taky žánr a ten zbožňují.

 

Jenže vy jste natočil film noir, ne komedii.

Kdybych se řídil tím, na co se u nás chodí, snímek Ve stínu by nikdy nevznikl.

 

Překvapilo mě, že se Ve stínu neprosadil na žádný z velkých festivalů. Není to tím, že žánry příliš „smrdí“ Hollywoodem?

Taky už mě to napadlo. Reakce festivalů na samotný film jsou nadšené, ale vracejí nám ho s tím, že se jim nehodí do skladby. Sebastian Koch, jehož jsem obsadil do jedné z hlavních rolí, říkal, že mu to připomíná cestu Životů těch druhých. Ten film také nikdo nikde nechtěl, a pak najednou vyhrál Oscara. No ... My zatím máme jen tu první část příběhu, tedy neúspěch (smích).

 

A toužíte i po té druhé, oscarové?

Táta jednou řekl: „Filmař má jen čtyři možnosti, jak se dozví, že je jeho film dobrý: řeknou mu to kamarádi, napíšou to kritici, bude mít plná kina anebo dostane cenu. Jiné nejsou, tak žádnou z nich nepohrdej.“ Ano, Oscara bych chtěl.

 

Film Ve stínu jste se rozhodl přestříhat jen krátce před původní, březnovou premiérou. Proč?

Bylo to na popud amerického koproducenta Ehuda Bleiberga.

 

Asi není moc příjemné, když vám producent řekne, že se film nepovedl.

On ale neřekl, že se nepovedl. Řekl, že je dobrý, ale mohl by být ještě lepší. Že v tom materiálu je potenciál, který jsme plně nevytěžili. A že když nás nevzali na Berlinale, kam jsme se tehdy hlásili, máme čas s tím něco udělat. Opakoval to tak dlouho, až jsem mu uvěřil. Vzal jsem to jako výzvu.

 

Do koše putovalo čtyřicet minut materiálu včetně nejdražší scény. To musí režisérovi rvát srdce.

Zní to drasticky, ale pokud má takový krok smysl – jako že v případě Stínu měl –, smíříte se s tím překvapivě snadno.

 

Jak se vám vlastně podařilo dát Stínu ten krásně dobový ráz?

Různě. Autorka kostýmů Jarmila Konečná mi vysvětlovala, jak 50. léta vypadala, co se týče stylu – třeba že lidé byli vždycky jako ze škatulky, i když měli často jen jeden dva obleky. Z dobových mate riálů jsem zase vypozoroval, jak tehdy vypadala Praha: prázdné ulice, poruchová auta, všude se kopalo. Architekt Vlasák nepustil do obra zu nic, co by nebylo věrohodné, kašírku jsme hned na začátku odmítli. A točili jsme na film, kamera, stativ a dva objektivy, nic víc. Když měla být tma, prostě jsme zhasli. A kostýmy i rekvizity téměř postrádaly teplé barvy, protože je postrádala i ta doba. Divák se má zkrátka okamžitě ocitnout v roce 1953, to byl náš cíl.

 

Atmosféru raných padesátých let v komunistickém Československu jste popsal velmi sugestivně, přitom jste ji sám nezažil. Ale bavil jsem se s těmi, kteří ji zažili.

Se scenáristou Markem Epsteinem jsme chodili do policejního muzea, procházeli staré případy. Pozadí příběhu jsme skládali jako mozaiku ze střípků a detailů. Když Trojan říká o estébáku Taclíkovi: „Ten přece ještě loni seděl na vrátnici,“ mluví slovy skutečného policajta. Přesně to byla ta doba: systém nepotřeboval hrdiny, ale zakomplexované jedince zdola, kteří neměli zábrany a prahli po kariéře.

 

Pochválili vás za Stín rodiče?

Ještě ho neviděli. Je to zvláštní, ale v naší rodině jsme se nikdy nezajímali o tvorbu toho druhého. Tedy s výjimkou táty, ten byl samozřejmě vždycky hvězda. (Smích)

 

S otcem jste se o filmech nikdy neradil?

Radil. Za většinu věcí, které o filmu vím, vděčím tátovi. Zajímavé je, že už dokážu dokonale odhadnout, co se mu bude líbit a co ne. V konkrétních případech se často rozcházíme, obecně jsme si ale hodně podobní.

 

Vyprávěl vám, jak padesátá léta vnímal on?

Prožil je jako teenager, takže i když to byla temná doba, on ji viděl pozitivně. První lásky, první filmy, nostalgie. Rozhodně nic z toho, co popisuje náš film. Právě táta mi ale vnukl myšlenku na příběh z padesátých let. Babička byla dámská kloboučnice, děda holič, oba ze Žižkova. Měnová reforma vzala živnostníkům naději a chuť do života. I to náš film popisuje.

 

Za normalizace byl Miroslav Ondříček přece jen persona non grata. Pocítili jste to někdy?

Ne, nedělali jsme nic protistátního. Táta byl filmař, ne revolucionář, do politiky se nemíchal, protože věděl, že v opačném případě by nemohl pracovat, a on chtěl především točit. Stál mezi dvěma břehy. Pár let ale nemohl vycestovat, přišel kvůli tomu o velké filmy, včetně Přeletu přes kukaččí hnízdo.

 

Co vy a StB?

O tajných, kteří kolem nás běhali, samozřejmě všichni věděli, zvlášť během natáčení Amadea se jich vyrojily mraky. Dokonce i já se o svém kamarádovi z dětství dozvěděl, že na mě donášel – pod krycím jménem David. Ale nezazlívám mu to. My jsme to vždycky brali tak, že tihle lidi podlehli, ale není třeba je za to nenávidět.

 

Zvažovali jste na cestách do zahraničí, že byste emigrovali?

My to dokonce udělali, jen o tom nikdo nevěděl. Psal se rok osmdesát, pronajali jsme si byt v New Yorku a jeli za příbuznými do Kanady. Nebyli jsme definitivně rozhodnuti, a tak se mě máma ob den ptala: „Co kdybychom tady, Davídku, zůstali déle?“ Na což jsem odpovídal třeba: „To by se mi stejskalo po babičce.“ Co jiného taky může říct dítě. Kdyby se mě neptali, bývali bychom asi zůstali. A taky kdyby mezitím v Česku nezemřel děda. Táta řekl: „Letíme domů.“

 

 

Bylo vám líto, že jste odjeli?

Líbilo se mi tam opravdu hodně, takže asi ano. Na druhou stranu bych se tam mnohem hůře dostával na pozici režiséra.

 

Třeba ano, určité nabídky z Hollywoodu jste prý měl.

Dostal jsem se k nějakým scénářům, ale to ve Státech není až tak těžké, oslovují tam spoustu lidí. Největším „úspěchem“ byla nabídka, abych točil Robina Hooda. V Litvě. Soudím, že si Litvu spletli s Českem.

 

Láká vás to zpět?

(Váhavě) Někdy bych si to tam asi přece jen rád zkusil. Ostatně Formanovi bylo 38, když odjel do Ameriky.

 

Vy byste se tam přesunul?

Dnes už to tu mám tak rád, že bych nechtěl bydlet jinde.

 

Ani v Thajsku? Tam to prý máte hodně rád.

Je fakt, že Asie mi učarovala, cítím se tam líp než na Západě. I Thajci mají své mouchy, ale většinou jsou nesmírně vstřícní. Pořád mám před očima Marka Taclíka, který tam denně „konverzoval“ s místním chlápkem a náramně si rozuměli, ačkoli ani jeden neuměli anglicky.

  

Nenapadlo vás natočit v Thajsku dokument, když už jste ho vystudoval?

Mockrát. Zatím jsem to nedotáhl. Ale sním o tom, že natočím něco o thajské kuchyni.

 

A co takhle otevřít si thajskou restauraci?

Na to je třeba čas a energii a tu já zatím nemám. Otevřu ji, až lidi přestanou chodit na filmy do kina. Což může být klidně za pět let.

 

Vy jste ale pesimista!

Realista. Jen se podívejte na návštěvnost kin. I kdyby na náš film přišlo sto tisíc diváků, což je v dnešní době celkem dost, nezaplatí to ani náklady na distribuci.

 

Tak si musíte přivydělávat. Třeba tou restaurací.

Ale já chci točit filmy, to je moje profese.

 

Samotáři 2 by to nevyřešili? Na ně by se určitě stály fronty.

Nevěřila byste, kolik lidí se mě na to ptá. Úplně to nevylučuju.

 

Pokud nechcete za pět let otevírat restauraci, asi vám nic jiného nezbude.

To je pravda. Tak fajn, natočím Samotáře dvojku. A bude ještě lepší než jednička.

 

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rxrxterezaspacilova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama