Na rozdíl od Berlusconiho byl Hitler monogamní, říká Umberto Eco v rozhovoru pro Reflex | Reflex.cz
reklama
nahoru

Na rozdíl od Berlusconiho byl Hitler monogamní, říká Umberto Eco v rozhovoru pro Reflex

Kateřina Kadlecová3. listopadu 2011 • 06:00
Na rozdíl od Berlusconiho byl Hitler monogamní, říká Umberto Eco v rozhovoru pro Reflex
Umberto Eco
• foto: 
Isifa.com

Jeden z nejvýznamnějších světových intelektuálů, autor vynikajícího románu Jméno růže, rád klade čtenářům do cesty nástrahy. Umberto Eco (79) pojmenoval svůj šestý román, který právě vyšel v češtině, Pražský hřbitov – příběh falzifikátora notářských dokumentů, tajného agenta a horlivého antisemity Simona Simoniniho však nemá se stověžatou matičkou pranic společného. Proč to Il Professore udělal?

reklama

 

Přesto Umberto Eco potřebuje hnědá cigára žmoulat a žvýkat, jak ostatně činí i v průběhu více než hodinového rozhovoru v jeho rozlehlém bytě v centru Milána. Muž, který podle svých slov nevěří v boha, ale zato věří v náboženství, rozhodně nedůvěřuje novinářům a setkává se s nimi jen velmi výjimečně.

 

Nyní tak učinil na přímluvu českého nakladatelství Argo, jež právě rok po italském vydání poslalo v překladu Jiřího Pelána na trh Ecův v pořadí šestý román. A možná také proto, že má Eco pro nás Čechy slabost a naši „magickou Prahu“, jak ji nazývá, mnohokrát navštívil.

 

„V jaké řeči si přejete hovořit?“ ptá se mě nonšalantně téměř osmdesátiletý akademik, jehož knihy vycházejí ve čtyřiceti jazycích světa, zatímco od své hospodyně přijímá šáleček ristretta.

 

A pak už spustí malinko škobrtavou angličtinou s italským přízvukem, metá po mně vtípky a bonmoty spíš než očekávané latinské citáty a zvedá mě z křesla a vede koridory, v nichž jsou od podlahy do stropu vyrovnané knihy, až do komnaty věnované vzácným starým svitkům a kodexům. Samotné Ecovo dílo a jeho překlady plní padesátku zhruba metr dlouhých polic, další desítku regálů tvoří literatura napsaná jinými o Ecovi. Páni ...

 

 

Napsal jste téměř čtyři tucty knih, jež se žánrově rozpínají od historického románu přes dětskou prózu a detektivku k literárněteoretickým esejům či ling­vistickým traktátům. Cítíte se dnes být spíše učencem, nebo romanopiscem?

Když jsem napsal Jméno růže, označoval jsem se za vědce, jenž po víkendech píše beletrii. Teď jsem v důchodu; sice ještě stále přednáším, ale po většinu času se zaobírám svou prózou. Stal se ze mě spisovatel, který se o víkendech snaží opečovávat svou akademickou podstatu.

 

Máte tušení, kolik se po světě prodalo vašich knih? Musí jich být hodně přes sto miliónů.

Pravděpodobně ano. Ale věřte mi, nesleduji to. Ono to u leckterých z nich ani nejde. Třeba počátkem osmdesátých let, kdy po světě vycházelo Jméno růže, neexistovala mezinárodní dohoda pro autorská práva (více než sto let stará Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl už tehdy samozřejmě platila stejně jako mnohé další smlouvy, ale podle Ecova názoru jeho autorská práva nedokázala ochránit; pozn. K. K.). Celý Sovětský svaz a jeho satelity, Čína, spousta asijských a arabských zemí a celá Afrika překládaly a publikovaly mou knihu, ale nic za to nikomu nezaplatily. Netušíme, kolik výtisků takhle vydaly. V Číně jsou tři různé překlady, z Kuby mi dodnes nikdo nezaplatil ani cent a teprve nedávno jsem náhodou zjistil, že Jméno růže přeložili i v Íránu. Nikdo se neobtěžoval poslat mi výtisk. Můj vydavatel odhaduje počet Jmen růže kolujících po světě na padesát miliónů. Ale kdo ví?

 

Jaká je podle vás role intelektuála dnes, kdy může po přečtení pár hesel z Wikipedie a učebnice marketingu působit jako intelektuál prakticky každý?

Bude to znít radikálně, ale v současnosti intelektuálové nemají prakticky žádný význam. Navíc je to jako s knihami – velikost a dopad vašich myšlenek se ukáží až roky poté, co umřete. Teď mohu ovlivnit společnost jen tak, že jí ozřejmím naši minulost a předložím pár skromných nápadů pro to, jak žít naši budoucnost. Taky mohu podepsat politický manifest a je možné, že jméno Eco způsobí větší rozruch, než když se podepíše občan Smith, ale pořád je to jeden hlas, i když může mít trochu větší váhu. Váhu přibližně stejnou, jakou má podpis fotbalisty nebo televizní hvězdičky.

 

Letos v únoru jméno Eco rozhodně způsobilo rozruch – přirovnal jste italského premiéra Silvia Berlusconiho k Adolfu Hitlerovi.

Tak moment, to jsem neřekl! Víte, v čem máme my spisovatelé smůlu? Můžeme napsat román nebo deset, všechno mistrovská díla, a pak sem přijdete vy a ptáte se nás na Berlusconiho!

 

Já vím. Omlouvám se, ale mohl jste tušit, že se na ten mezinárodní skandál budu ptát.

 

S tím Berlusconim to bylo takhle: v Izraeli mi někdo položil stupidní dotaz, jestli ho považuji za podobný typ mocipána, jako jsou Kaddáfí nebo Mubárak. Já řekl: „Ne, to nelze říci – ale mohli bychom Berlusconiho přirovnat k Hitlerovi, neboť oba byli legitimně a svobodně zvoleni svým lidem.“ Později jsem ovšem dodal, že ti dva ve skutečnosti nejsou dost dobře srovnatelní. Hitler byl totiž monogamní.

 

Vy pana Berlusconiho upřímně nesnášíte.

Jako hrdý Ital toho muže považuji za ostudu naší země a doufám, že z veřejné sféry brzy zmizí. To jsem řekl i napsal mockrát.

 

 

A nechtěl byste to vzít za něj? Vyjadřujete se o politice dost často na to, aby člověk zauvažoval, zda vaše místo není v parlamentu.

Ne! Důvodů pro to mám víc – jedním z nich je skutečnost, že na poradách nejsem schopen sledovat, co říkají ostatní. Kreslím si, vtipkuji, neposlouchám. Což by pro práci v parlamentu mohl být jistý handicap. Notabene nejsem schopen ani porozumět svým výpisům z účtu, netuším, kolik mám nebo nemám peněz. Tak si mě představte jako národohospodáře! Můj přítel, slavný filmový režisér Gillo Pontecorvo, mi před pět­advaceti lety oznámil: „Umberto, já vím, proč nechceš vstoupit do politiky. Protože nesneseš, když ti někdo odporuje!“

 

A je to tak?

V jistém smyslu ano. Když napíšete kritiku mého románu, přečtu si ji a budu se snažit z ní poučit. Ale když mi někdo oponuje a hádá se se mnou, odmítám se té hry účastnit, pošlu ho do háje.

 

Připouštíte tedy, že čtete kri­tiky ...

Samozřejmě. Zvláště pak ty, které jsou negativní; ty považuji za důležité. Jsem jako Groucho Marx – nechci patřit do klubu, jenž mezi své členy přijímá lidi, jako jsem já.

 

Celý rozhovor najdete v tištěném Reflexu č. 44/2011, který vyšel 3.11.2011.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama