Francouzská zahrada a anglický park. Dva způsoby, jak naložit s přírodou. Ačkoli se zdá, že anglický park je původní krajině bližší, ve skutečnosti jde v obou případech o dílo lidských rukou. A dodnes tyto výtvory obdivujeme. Třeba na zámku v Dobříši.
Dobříšský zámek zná každý Středočech i Pražan. Je to praktický výletnický cíl, protože je blízko od hlavního města a jen kousek od dálnice. V zámku jsem byl kdysi v zimě, zahrada tehdy byla zavřená. Letos jsem sem vyrazil v prudkém slunci a mohl tak obdivovat perlu zahrady: fontánu Napájení Héliových koní.
Princip francouzské zahrady se zrodil v 17. století a jejím základním poznávacím znakem je geometričnost. Vše je tu vytvořeno podle přímek, oblouků, čtverců a obdélníků. Keře jsou stříhány do pevných tvarů, květiny rostou v úhledných řádcích, stromy jsou vysazovány podle souměrných bodů. Typickým příkladem je samozřejmě zahrada ve Versailles, odtud se pak její principy šířily po celé Evropě.
Dobříšská zahrada byla prý inspirována zahradou jak ve Versailles, tak ve vídeňském Schönbrunnu. Je ale podstatně menší. Několikrát prošla změnami, tou největší bylo zrušení hlavní cesty jdoucí přímo od zámku až ke kašně. I v dobách socialistických byla zahrada udržována, ovšem k novému rozkvětu ji dovedla až restituce zámku v druhé půlce 90. let.
Dobříšská zahrada má jednu úžasnou vlastnost: vstoupíte do ní a náhle jste odděleni od ruchu, který panuje na druhé straně zámku, kudy vede silnice. Ani hluk z nedaleké dálnice sem nedoléhá. Je to skutečně milé místo, kde se můžete v klidu a pohodě procházet nebo posedět na lavičkách. Naprostou intimitu pak poskytuje rostlinný „labyrint“, kde procházíte tunely vytvořenými z keřů.
Kdo by minul fontánu Napájení Héliových koní, ten udělá to samé, jako návštěvník Paříže, který nevyleze na Eiffelovku. Fontána byla dlouho v rekonstrukci, dnes je ovšem opravena a voda v ní zurčivě teče po několika stupních. Lze obdivovat sochy koňů tyčících se na vrcholu fontány, ale i mohutného Poseidona s typickým trojzubcem. Ozářen paprsky boha slunce Hélia září trojzubec vpravdě božsky.
Dobříšská zahrada nebývá přeplněná, i proto má svůj půvab. Naopak na nádvoří zámku je rušněji, tam se houfují prohlídky, probíhají svatby. Ale takový život k dnešním zámkům patří. I tak je ale prakticky nemožné stavby toho typu a velikosti uživit - a ani Dobříš, kde je svatební „průmysl“ silný, není výjimkou. Colloredo-Mannsfeldové musí provoz zámku dotovat z jiné činnosti, především lesního hospodářství.
Na francouzskou zahradu navazuje anglický park, kde už se chodí po cestách křivolakých a stromy tu rostou poněkud „neuspořádaně“. Ale i dnešní duboví velikáni byli v anglických parcích před dvěma sty lety vysazováni záměrně. Tráva se tu na loukách seká, cesty vysypávají a stromy prořezávají. I tohle tedy není pravá příroda – i když co dnes je, když pole, lesy, louky jsou výsledkem cílené zemědělské činnosti.
Pokud se budete chtít vydat do útrob dobříšského zámku, tak vás čeká bizarní překvapení. Procházíte jednotlivými sály, kde je původní nábytek, kde jsou stěny zdobeny dobovými obrazy, kde na stolech najdete květiny barevně sladěné s náladou pokoje. Otevírají se před vámi salóny a komnaty, aby se na konci cesty pootevřely dveře poslední, jimiž vstoupíte do pokoje českého spisovatele.
Dobříš bývala za socialismu rekreačním střediskem Svazu českých spisovatelů a zdejší spisovatelský pokoj je kulturním šokem. Postele a skříňky z přelomu 70. a 80. let, na stěnách špatné reprodukce světových malířů. Na posteli složené pyžamo, noční stolek zdobí ruské náramkové hodinky. Pracovní stůl s psacím strojem, kufr se samolepkou JAWA. Provozní řád střediska.
Ten pokoj vypadá až strašidelně svou studenou bezútěšností. Zařízení se sem nehodí - není pěkné, originální ani hodnotné. Místnosti se sice můžete smát, je to karikatura a zglajchšaltování zámeckého života, ale zároveň je v tom něco depresivního. Je dobře, že tu tenhle pokoj je - k historii zámku zdejší literární perioda patří. Ale je dobře, že spisovatelská minulost zámku je už jen tou historií.
Andrej Halada, www.navzduchu.cz
