Takový by výsledek asi hodinové procházky v lesích u Rajnochovic na Zlínsku. Fotku poslala čtenářka Jana.

Takový by výsledek asi hodinové procházky v lesích u Rajnochovic na Zlínsku. Fotku poslala čtenářka Jana. Zdroj: Čtenářka Jana

Co Čech, to houbař: Nevalte mi houby do hlavy

Povodně zničily vesnice, vedra decimují důchodce a cyničtí houbaři si mnou jako jediní ruce: vydatně zapršelo, denní a noční teploty jsou relativně vyrovnané… Hurá do lesa!

Nedávno jsme s kolegy z kulturního oddělení hovořili o houbách a shodli jsme se, že co Čech, to houbař. Důkazem budiž to, že o nich mluví úplně všichni, že z nich vaří úplně všichni nebo že nejbližší výstava hub v mém okolí se koná už tenhle víkend. Tam ovšem budou jen ti nepravověrní. My ostatní budeme v lese, s měsíčníkem Houbař nebo se Smotlachovým atlasem na dně košíku.

Přemýšleli jste někdy, proč se u nás tolik sbírá? Já pocházím z chudobných Sudet, nota bene z Děčínska, pekla nezaměstnaných, takže mou teorií je snadný přivýdělek / jídlo zadarmo, které lze obstarat ve volném, prací bohužel nezaplněném čase. Další možností je zdravá soutěživost (najdu větší pýchavku obrovskou neboli vatovce než soused?). Další výměnný obchod, oblíbený ve společnostech majících podobně jako ta naše nouzi o symbolické platidlo (táta dává přes plot Fišarům mísu s kozáky a tvrdý chleba pro králíky, oni jemu oplátkou med a hroznové víno). Ještě jinou sklon k  posedlostem blížícím se závislosti na výherních automatech. Nebo jste nikdy nezabloudili v neznámém lese, když jste v posedlosti hazardem odbočili z cesty s neomylnou jistotou, že támhle v těch břízkách se rozhodně skrývá armáda křemenáčů (nebo jak my říkáme křemeňáků)? Nikdy jste neusínali s kopci hub za víčky, naprosto neschopni ten obraz bedel a hřibů vymazat? A tím posledním a nejdůležitějším důvodem je božskej klid. Člověku působí obrovskou radost už pouhá procházka v lese, a když ji lze spojit s něčím praktickým (houbolov), nemůže zbytek rodiny zaručeně nic namítat a nechá člověka aspoň na chvíli v klidu zmizet.

Když jsme tak seděli s lidmi z Reflexu u kulajdy, vykládali jsme si o sklizních a kulinářských úpravách poslední doby. Kolega Matěj Bartošek má třeba nejraději masáky čili muchomůrky růžovky a tvrdí mi, že je doma obalují, jako normální lidé obalují bedly. To je krajně podezřelé, neboť masáci kolem Děčínského Sněžníku i o kousek dál, za hranicemi v Reichu (jak se u nás říká), jsou vždycky děsně prožraní červy a dělají se výhradně na másle, s kmínem a pepřem.

Kolega Milan Tesař, který s malým Tondou chodí na houby ve čtyři odpoledne, a přesto nějaké nacházejí, se pro změnu divil, že nesbíráme hřiby žlutomasé a při hojnosti lepší sklizně ani hřiby sametové. Tyhle „babky“ neboli nesprávně „kačenky“ naše rodina tradičně považuje za odpadní houby, stejně jako klouzky (osliznou zbytek úlovku v košíku a pak se navíc musejí loupat), holubinky (kdo se má v těch neónových lupenitých vyznat?) a tzv. křapáče. Rozumný člověk prý sbírá všechno – a nasuší to, zavaří to, ba dokonce i zmrazí, když na to přijde.

Tolik mě mí spoluredaktoři navnadili, že jsem na víkend odjela z Prahy – jen abych zjistila, že ve Šluknovském výběžku je to s houbami momentálně celkem bída. Mělo by se to snad zlepšit – úplněk je právě dnes, pak bude měsíc 14 dní couvat a pak přijde naopak dorůstání. A jak všichni víme, když měsíc dorůstá, chodí se do lesa s kosou. Utěšuji se tedy v mezičase historickými obrázky hub, americkými představami o houbách (mykoweb.com) a sny o tom, kterak vařím bedlová miminka. No a možná půjdu na tu výstavu hub. Pokud tedy nezaprší…