Petra a já | Reflex.cz
reklama
nahoru

Petra a já

Adéla Knapová26. května 2010 • 13:48
Petra a já
Adéla Knapová a Petra Paroubková
• foto: 
ČTK a Stanislav Krupař

Minimálně čtyřikrát do týdne si mě neznámí lidé spletou s Petrou Paroubkovou. Překvapivě mě zatím nikdo z nich neatakoval ani slovně, ani fyzicky. Právě naopak. A to je děsivé. Ne že bych toužila být přetažena uprostřed Václavského náměstí holí po zádech či sestřelena plechovkou od coly. Ale pohledy plné naděje a sympatií oněch neznámých obdivovatelů Petry Paroubkové mě pronásledují i ve spánku; budím se vyděšená a zpocená hrůzou.

reklama

K prvnímu blízkému setkání třetího druhu došlo již před více než měsícem právě na dolním konci Václavského náměstí. Asi dva kroky za mnou pobelhával starý muž o holi a se svou ženou v závěsu. Ta pro změnu táhla nákupní tašku na kolečkách. Když jsem zrychlila, abych se jim — nebohým důchodcům — nepletla do cesty, ťukání hole zrychlilo. Nakonec mi do levého ucha přilétl spolu se slinou dotaz: „Paní Paroubková?“

Šla jsem dál, nereagujíc.

„Paní Paroubková? Jste paní Paroubková?“ zařval muž hlasitěji a žena vyrazila s pojízdnou taškou smykem přede mě.

„Ne. Nejsem,“ vytřeštila jsem nechápavě zrak. To už se zastavilo na chodníku víc lidí. Podrobili mě rentgenu svých očí a byla jsem nakonec propuštěna s tím, že Paroubková má trošku kratší vlasy a rozhodně by se neprocházela bez ochranky.

Společně s kolegy v redakci jsme se mé příhodě hořce zasmáli. Ale to byl jen začátek.

 

Před týdnem jsem měla pracovní schůzku v luxusní restauraci SOHO. Je to tak předražený a z centra Prahy vzdálený podnik, že jsem doufala v naprostou anonymitu. Chyba lávky. Nejprve mě obsluha automaticky uváděla k rezervovanému stolku. Dokud jsem se s nechápavým pohledem neohradila, že žádnou rezervaci nemám.

„Nemáte?“ říká pomalu číšník.

„Nemám,“ trvám na svém.

„To není Paroubková, vole,“ tahá za rukáv svého kolegu vrchní.

S omluvným úsměvem mi dovolují vybrat si stůl dle přání. O pár minut později kolem mě prochází volným krokem Petra Paroubková, tlačí kočárek a se svým PR poradcem Soukupem oznamuje obsluze, že ještě čekají pana Bártu (z Věcí veřejných). Číšník tiká pohledem ze mě na ni a zpět. Teprve při srovnání se živou předlohou je mu jasné, že podoba je více než vzdálená.

„Ale ty vlasy …,“ šeptá svému kolegovi a vrtí hlavou.

 

I člověk, s nímž mám schůzku a velmi dobře Petru Paroubkovou zná, je zmaten. Nakonec přiznává, že zdálky viděné blond vlasy s ofinou bohužel automaticky vyvolávají iluzi možné budoucí paní premiérové.

(Den poté se dočítám, že se Petra Paroubková s panem Bártou potkala náhodou.)

Když mě na ulici v Praze osloví už asi devátý postarší muž s tím, zda nejsem náhodou paní Paroubková, mám sto chutí odpovědět kladně. Možná že by mi to prošlo. A kdybych byla hodně hnusná, snad bych i pár těch milých lidí, milujících pivo za dvě koruny, znechutila a ČSSD by nevolili.

 

Vážně zvažuji, že se vyrazím procházet do pražských ulic. Jen musím koupit nějaký nevkusný oranžový svetr a přehodit si ho přes ramena.

… nebo se můžu ostříhat na kluka. Protože po volbách bude možná ještě hůř.

 



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama