Vážený pane profesore, prosím o vyjasnění několika otázek:
1. Jaké tělesné (je zajímavé, že vysokých lidí je v politice málo), duševní a profesní (také inženýrů strojařů je v politice málo) vlastnosti mají lidé, kteří do politiky vstupují, a hlavně v ní zůstávají?
2. Proč vzdělaní a moudří lidé do politiky nevstupují? Mám na mysli především vás, ale například i prof. Pirka, ekonomku Šichtařovou atp. To, že kandiduje na prezidenta bývalý předseda AVČR, nepovažuji za výjimku potvrzující pravidlo, znám ho osobně.
3. Jak se díváte na moje třídění podle toho, v jakém procentním podílu jsou hloupí, mazaní, chytří a moudří? Dá se to vztáhnout i na lidi v politice? Proč v politice moudří lidé téměř neexistují?
Ing. Masák, Praha
Neznám studii, jež by mapovala proporci dlouhánů mezi politiky v porovnání se srovnatelnou populací (tělesná výška se liší země od země). Je však známa práce Raje Arunachalama a Sary Watsonové, otištěná loni v časopise British Journal of Political Science, která na základě vyhodnocení dotazníků od 9700 osob přináší poznatek, že tělesná výška koreluje s pravicovou orientací v politice. Konkrétně, s každým palcem tělesné výšky navíc roste podpora Konzervativní strany o 0,6 % a pravděpodobnost, že dotyčný bude volit konzervativce, o 0,5 %.
Možná že podobně je tomu i v politice, a to i u nás, kde třeba Topolánek, Nečas či Kalousek jsou jistě vyšší než třeba Grebeníček nebo Jandák, ale těžko to zobecnit bez dostatečných podkladů. Pokud jde o profese, záleží na jejich atraktivitě jak pro toho, kdo je vykonává (ajťáci, bankéři či architekti se do politiky nehrnou), tak pro veřejnost (naopak „doktoři táhnou“). U specializovaných profesí, jako jsou třeba chemici, lékaři, biologové, geologové či fyzici, často platí, že když je přestane bavit „poctivá práce“, dají se na filozofii či etiku a při vyšších ambicích i na politiku. U nás po revoluci to byli zejména ekonomové a „prognostici“. Pokud jde o vlastnosti, jež predisponují jedince k úspěchu v politice, pak to je ctižádost, ale také určitá potřeba být prospěšný druhým (své komunitě), dominance („vůdcovství“), extroverze, příjemný hlas, výřečnost, schopnost neodpovídat na to, na co jsem tázán, odolnost, paměť na tváře, jistá sociální inteligence, dobrá intuice k získání volebních preferencí a mnoho dalšího.
Není pravda, že moudří a vzdělaní lidé do politiky nevstupují. Velmi vzdělaní byli například prezidenti Masaryk i Beneš, ministři Gruša a Tigrid, svým způsobem i Klaus a mnoho dalších, abych někoho neurazil. Jenže to nemá mnoho společného ani s jejich zaměřením, ani s jejich zásluhami. Takový Reagan byl patrně dosti nevzdělaný, a byl to skvělý prezident.
Pokud jde o hloupost, mazanost, chytrost a moudrost, mohli bychom přidat ještě vychytralost a některé zde neopakovatelné charakteristiky – a máme materiál na knihu o tom, jak osobnostní profil a třeba inteligence jsou složitými, multifacetovými koncepty. To, že si někdo neumí koupit jízdenku na tramvaj, ještě neznamená, že by nemohl být geniálním šachistou nebo matematikem. A to, že někdo „umí skvěle pipetovat“, ještě neznamená, že je disponován k politice. Inteligence a schopnosti úspěšných politiků jsou zpravidla jiného druhu než inteligence a schopnosti úspěšných vědců či umělců. Moudrost se někdy v angličtině dělí na „book smart“ a „street smart“. To první je moudrost univerzitních knihoven a to druhé chicagského podsvětí. Málokdo vynikne v obojím. Politici mají mnohdy blíže k tomu druhému. A když ne oni, tak jejich lobbisté, šejdíři, podržtaškové a našeptávači. Ale všechno zde má své výjimky, pravděpodobnostní distribuce a rozmazané hranice.
