Nejde o deník v pravém slova smyslu, kdy myšlenky a prožitky se váží k určitému dni v roce, aby z nich s odstupem času vytryskla výpověď o autorovi a době, v níž zápisky pořizoval. Přesto „deník“ dnes osmdesátiletého architekta Václava Krejčího s názvem Most – zánik a vznik města, který nedávno vyšel knižně, tuto ambici naplňuje.
Vypráví skrze usnesení stranických a vládních orgánů na jedné straně a představami urbanisty a architekta na druhé, jak vidina sta miliónů tun kvalitního hnědého uhlí zlikvidovala historické město založené Otakarem II., jež netušilo, co pod sebou skrývá.
„Je to velký příběh, o kterém nevíme, že by měl ve světě obdoby, příběh smutný, tragický, ale i nadějný, každopádně výjimečný,“ svěřuje se architekt Krejčí v úvodu knihy. On sám ten příběh po čtyřicet let minulého století psal a potýkal se s vrtochy tehdejších ústředních orgánů, které si dobře uvědomovaly neslavné světové prvenství v likvidaci města kvůli těžbě uhlí. Obávaly se kritiky ze zahraničí, a tak svá rozhodnutí neustále pozměňovaly, což mělo negativní dopad na život v novém i starém Mostě. Zatímco v tom novém kromě bytů v unifikovaných domech dle diktátu stavební výroby nebylo nic jiného, ve starém domy chátraly, ale lidé sem jezdili nakupovat, do kina i k doktorovi ... A všude bylo zdraví škodlivé ovzduší, které měly kompenzovat pribináčky rozdávané ke svačině dětem ve škole zadarmo.
Zvláště „napínavá“ je pak rekonstrukce historie přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie, u kterého jsem v pětasedmdesátém roce byla. Nepodařilo se jej sice přemístit do nového Mostu, ale nezůstal stát ani uprostřed lomu.
Přes dokumenty, fakta a čísla jde o čtení zajímavé a varující, zvláště když občas znovu probleskne zpráva, že by se opět mohly prolomit stanovené hranice těžby uhlí.
