O půvabech severoitalského Brixenu, kde byl na konci svého života internován Karel Havlíček Borovský, si přečtete v tištěném Reflexu, bude mít brzo 150. výročí. Tohle je jen malý postřeh úvodem. Že Brixen není temný žalář, ale alpské lázeňské město, není žádná novinka, nicméně až tady si uvědomíte míru pokrytectví a ublíženectví, které se táhnou od obrození českými dějinami.
To srovnání je jednoznačné. Rakouské mocnářství, pro které byl Havlíček Borovský nepřítel, se k němu chovalo se zcela nezpochybnitelným respektem a úctou. Když se ho nepodařilo přetáhnout na svou stranu, ani pomocí soudních rozhodnutí odstavit od možnosti vydávat české noviny, odvezli ho do alpských lázní a zajistili mu všechno k poklidnému životu. Po ty skoro čtyři roky, co tu byl, pobíral plat státního úředníka. To česká veřejnost, za jejíž práva se Havlíček tolik bral, a hlavně její špičkoví představitelé ho nesnášeli a pomlouvali už před deportací. Byl příliš jiný, jízlivý a polemický, odmítal uslzené češství ve stylu Kajetána Tyla. Především obrozenecká reprezentace si oddechla, když Havlíček na několik let zmizel z Prahy. Ale někteří upřímní čeští vlastenci posílali policejní udání na Havlíčka i do Brixenu. Když se vrátil, nechtěli se k němu znát, přecházeli na druhou stranu ulice, ze strachu i z pocitu provinění, a přijali ho až když zemřel. To už se nemohl bránit mučednické koruně a výmyslům o brixenském vězení, kde si uhnal tuberkulózu. Havlíček prohrál, stal se součástí a ikonou přesně té uslzené trpitelské legendy, která mu tolik lezla na nervy. A že byla opravdu tuhá, udržela se víc než sto let. Dneska stačí, aby kterýkoli český turista cestou k moři na hodinku odbočil z dálnice a prošel se po Brixenu. O české mentalitě toho pochopí víc, než za léta strávená nad zamřelou učebnicí literárního dějepisu, kde Havlíček dodnes ještě trpí pod bezohlednou knutou rakouského mocnářství.
