nahoru

Rok od konce intervencí: Zafungovaly učebnicově, nedokázali jsme je ale vysvětlit, říká viceguvernér Hampl

Miroslav Cvrček6. dubna 2018 • 13:30
Mojmír Hampl: Moje hranice odolnosti je, když mi někdo říká, že nemám rád svoji rodinu, že nemám rád tuhle zemi a že kradu. A to třetí se v okamžiku spuštění kurzového závazku stalo.
Mojmír Hampl: Moje hranice odolnosti je, když mi někdo říká, že nemám rád svoji rodinu, že nemám rád tuhle zemi a že kradu. A to třetí se v okamžiku spuštění kurzového závazku stalo.
• foto: 

Přesně před rokem, 6. dubna 2017, ukončila Česká národní banka intervenční režim, kterým oslabovala českou měnu. Oslabováním chtěla docílit rychlejšího růstu ceny a stabilizace ekonomiky po krizi. Viceguvernér Mojmír Hampl, který letos po 12 letech v bance skončí, byl na podzim roku 2013 tím jazýčkem na vahách, který se nakonec rozhodujícím způsobem přiklonil k zahájení intervencí. Jak tento manévr centrální banky hodnotí s odstupem? Vidí v něm i nějaká negativa? Co se ho po zahájení intervencí osobně dotklo? A jak by se podle něj dalo fungování centrální banky vylepšit?

Takže intervence…

...kurzový závazek, ano…

...samozřejmě. Je přesně rok od jeho ukončení, rok od uvolnění kurzu z hranice 27 korun za euro. Jak to celé s ročním odstupem hodnotíte?

Mé hodnocení je nepřekvapivě dost pozitivní. Udělali jsme to, co jsme měli, bylo to správné opatření, možná přišlo trochu později, než mělo. Ale v zásadě zafungovalo tak, jako kdybychom polili ekonomiku živou vodou. Fungovalo dokonce lépe, než jsem si na začátku myslel.

Navzdory tomu, že to trvalo podstatně déle, než jste si na začátku mysleli? 

Ano, i přesto. Při pohledu na dnešní vývoj inflace, který je výsledkem zhruba rok staré měnové politiky, to vypadá, že i časování ukončení závazku bylo v zásadě v pořádku, byť samozřejmě bylo zahaleno velkou nejistotou, a to i pro nás. V každém případě se znovu potvrdilo, že funguje transparence. Též se potvrdilo, že je dobře, když od prvního okamžiku informujete všechny o tom, kdy pravděpodobně skončíte. To jsme dělali od začátku. Snad to nevyzní moc propagandisticky, ale kdy se České republice stane, aby byla dávána za vzor Švýcarsku? Navíc na první stránce Financial Times, kde vzkazují Švýcarům, aby se šli přiučit do Česka, jak se dělá kurzový závazek (švýcarská centrální banka dříve také bránila posilování kurzu franku proti euru, začátkem roku 2015 to ale pod tlakem vzdala a kurz šokově posílil zhruba o 30 procent, pozn. red.). Určitě v tom byl i kus toho pověstného štěstíčka. To ale nemůže nastat, když nemáte natrénováno, když jste neodvedl dost práce v přípravě.

V čem bylo to štěstíčko?

V tom, že nakonec nezasáhla žádná nečekaná událost, něco úplně šokového, zlomového. Exit proběhl velice hladce, už rok probíhá hladký, pomalý návrat k normálu nepřerušený žádnou velkou událostí. V tom je štěstí, ale štěstí pro připraveného, který věděl, co dělá a proč. Věděli jsme, co děláme, přestože jsme byli opakovaně kritizováni ze strany privátních analytiků za to, že jsme až příliš transparentní, že říkáme moc a necháváme trhu příliš velký prostor k tomu, aby snadno četl naše plány. Ale my jsme všem chtěli nechat dostatek prostoru pro to, aby se nachystali na ukončení kurzového závazku. A trh nás za to odměnil v podobě následné stability. To je velká lekce, kterou si beru po těch téměř 12 letech, co jsem v ČNB: Kdykoliv jsme udělali krok směrem k větší transparentnosti, nikdy jsme nelitovali a nezvažovali krok zpátky. Zkrátka pomáhá, když se říká víc.

Je tu ještě něco z období kurzového závazku, co nějak změnilo vaše myšlení, názory?

Ano. My centrální bankéři se dostáváme do strašných potíží s vysvětlováním, když uděláme nějaké netradiční opatření. Nemusí být bůhvíjak radikální, ale veřejnost má potíž to pochopit a my nejsme hned na začátku schopni vysvětlit příběh – co to děláme a proč. Pro mě je tedy poučení takové: Když centrální banka dělá nestandardní opatření, musíte komunikovat víc než standardně.

Jak jste to tedy na začátku měli vysvětlit?

Měli jsme předběhnout onen klasický český příběh o tom, že „vás někdo zase okrad“, na který skočí aspoň polovina Čechů vždycky. Když tohle začnete vypouštět do světa, získáte pro něj vždycky polovinu obyvatel a jsou politici, kteří na tomto příběhu surfují klidně 20 let a pořád jim to funguje.

Co jste tedy měli udělat jinak?

Svoji interpretaci příběhu musíte být schopen dostat do veřejného prostoru dřív, než ho vyplní všechny ostatní interpretace a ta vaše už působí jen jako reakce na ty ostatní. Centrální bankéři musí jít vysvětlovat i na náměstí a do škol. Bohužel, technokrati v centrálních bankách na to nejsou zvyklí. Když vám pak realita začne dávat za pravdu, je to sice fajn, ale často je to i pozdě, protože autorem příběhu a autorem vítězství už může být někdo jiný. Vítězství má hodně otců, prohra je sirotek. Je škoda, že jsme nebyli pány příběhu od začátku trochu víc. Ale to opatření každopádně zafungovalo téměř učebnicově. Makrodata se začala otáčet od začátku roku 2014. To není jenom náhoda, měnová politika zkrátka funguje. 

Na konci roku v ČNB končíte, jste tu téměř 12 let. Změnilo vás to nějak názorově? Je něco zásadního, co si odtud odnesete?

Jsem toho názoru, že když máte měnovou politiku a máte k ní nástroje, máte je používat. Ve špatných časech polévat ekonomiku živou vodou, v dobrých časech podávat uklidňující léky, aby se „organismus“ nepřehříval. Celý vtip vlastní autonomní měnové politiky, které já hluboce věřím a hluboce věřím, že ji máme mít a udržet si ji, a tudíž o euru neuvažovat dnes, zítra ani v dlouhém období, zkrátka nikdy, celý fór je v tom, že abyste udržel cenovou a vůbec celou makroekonomickou stabilitu, tak těmi nástroji musíte hýbat, jinak v určitém okamžiku vytvoříte nerovnováhu. A já mám pocit, že můžeme hospodářský cyklus vyhlazovat ještě víc. Myslím si taky, že správně používaná měnová politika nejen udržuje cenovou stabilitu, ale udržuje také celou ekonomiku daleko od nějakých zoufalých, neudržitelných stavů. Jediné, co v centrální bance děláme, je stabilizace ekonomiky. Nemůžeme změnit podstatu, povahu ekonomiky.

Zajímavé je, že jsem si za těch 12 let, co jsem tady, prošel celým hospodářským cyklem. Od časů, které byly úplně skvělé – rok 2006, 2007 – kdy se zdálo, že to vydrží napořád. Rostli jsme o šest procent a mluvilo se o tom, že máme na víc. Všechno bylo skvělé. Pak ale přišla největší finanční a hospodářská krize západního světa od druhé světové války. Finanční se nás sice nedotkla, banky zůstaly silné a zdravé, ale ekonomickým propadem jsme si v Česku prošli dvakrát a věřím, že jej zásadním způsobem pomohl zastavit kurzový závazek. Když se na to s odstupem dívám, tak si uvědomím, že už jsem tady opravdu dlouho.

Nejste teď díky zkušenosti z hospodářské recese, která v roce 2009 začala dost silně, citlivější na náznaky příchodu krize?

Je knížka od ekonomického historika Charlese Kindlebergera, která říká, že signály krize jsou vždycky zhruba stejné a jsou tři: rychlý růst úvěrů, rychlý růst cen aktiv včetně cen nemovitostí a snižující se rizikové prémie. Tyto tři indikátory se objeví před každou krizí. Má to ale jeden velký háček. Že se objeví, ještě nutně neznamená, že ke krizi dojde. Navíc nikdy nevíte, kdy krize přijde. Musíte vždy počítat s rizikem, že ke krizi dojde, ale nemáte jistotu, máte jen doporučení „doktora“, který říká: Je tu riziko infarktu, takže bys neměl tak hazardovat, pít, kouřit a jíst tolik tučného, ale hup a najednou Churchill. Kouříte, pijete, jíte špatně, ale přežijete všechno, porazíte Hitlera, jste největší persona 20. století a žádné indikátory na vás neplatí. Stejně je to s ekonomikou – můžete mít indikátory krize, ale ke krizi dojít nemusí. 

Co to pro centrálního bankéře znamená?

Je umění rozumět součtu různých indikátorů a zároveň být pokorný k tomu, co z nich skutečně umíte vyčíst. Jediné, co bych si z toho vzal já opravdu silně, je to, že se ve světě obecně nedíváme úplně dobře na inflaci. Že bychom inflaci měli definovat trochu šířeji a měli do ní zahrnovat i ceny rezidenčního bydlení, protože je to spotřeba. Ale statistici všude na světě ji zatím vidí jako investici, proto ceny domů nemáme dokonale podchycené v indexu spotřebitelských cen. Proto se může stát, že žijeme v ekonomice, která jede svou maximální konstrukční rychlostí nebo i přes ni, má vyčerpanou zásobu pracovní síly, nemá žádné další volné produkční kapacity, spotřebitelská inflace je poměrně nízká, ale ceny nemovitostí letí nahoru strašně rychle. Česká národní banka je v tomto ohledu sice skoro nejdál v Evropě, i díky našemu alternativnímu indexu, který jsem v bance prosadil a který bere v úvahu ceny nemovitostí a který nově publikujeme, ale stejně si myslím, že jsme to ještě neposunuli dostatečně daleko. Podle mě současný přístup k inflaci není dlouhodobě udržitelný.

Co nejhoršího jste osobně zažil v souvislosti s intervenčním režimem?

Expremiér Vladimír Špidla, ke kterému nemám z hlediska idejí a přístupu ke světu nijak blízko, ale myslím, že je to slušný člověk, řekl větu, která se mi vybavuje dost často: Pokud pracujete ve veřejné funkci, musíte mít odolnost. Tedy nemůže vás hned tak něco rozhodit, nemůžete se hroutit pokaždé, když vám někdo nadává nebo přijde anonym. Ale i odolnost má své hranice. Moje hranice odolnosti je, když mi někdo říká, že nemám rád svoji rodinu, že nemám rád tuhle zemi a že kradu. A to třetí se v okamžiku spuštění kurzového závazku stalo. Tehdy se objevila fáma, že celé rozhodnutí bylo dáno jakýmsi komplotem, že jsme chtěli pomoct transakci jedné privátní firmy (PPF tehdy kupoval Telefóniku, pozn. red.). A tato fáma se šířila a už se téměř tvářila jako seriózní vysvětlení kurzového závazku. To se mě velmi dotklo. Zůstalo to ve mně, překročilo hranice mé odolnosti. Nemůžu snadno vydýchat, když někdo šíří, že jednám nečestně, že kradu. Ostatně tím, že někdo něco zase ukradl, se teď vysvětluje všechno, co není snadno pochopitelné. A vidíte, že je to stále politicky nosné, že máte velké politické dividendy, když tohle lidem dokážete říkat. Nevím, jak vy, ale já v rozkradené zemi nežiji, nepotkávám lidi, kteří jen přemýšlejí, jak někoho oškubat a něco někde ukrást. Média referují o odchylkách od normálu. V totálně zkorumpované zemi budeme, až média budou psát články o tom, že se našel zázračně úředník, který nekrade. Nedokážu se zkrátka smířit s tím, že je dnes nejjednodušší vysvětlení všeho na někoho ukázat a říct, že krade.

Vidíte nějaká negativa kurzového závazku?

Na jistou dobu to snížilo důvěryhodnost a reputaci České národní banky. I když opatření samotné bylo správné, znejistilo to populaci, což jako jistý náklad vnímám. Další negativum může být to, že odpor veřejnosti proti kurzovému závazku může v budoucnu pro příští centrální bankéře ztížit jeho opětovné použití v případě, že nastane opět situace, v níž bude potřeba.

Myslíte si tedy, že by veřejnost skousla v budoucnu kurzový závazek ještě hůře, než tomu bylo v roce 2013, kdy jste s ním začali?

Ano, centrální bankéři budou kvůli tomu víc váhat, zda s ním začít, i když bude zjevné, že to ekonomice pomůže. My Češi jsme tak konzervativní, že preferujeme zůstat trochu chudší, jen když na začátku nebudeme mít pocit, že jsme byli ochuzeni, přestože to není pravda.

Co další negativa? Ekonomika vykazuje některé znaky přehřátí, mluvil jste o rostoucích cenách nemovitostí, podnikatelé si stěžují na nedostatek pracovní síly.

Pokud by měla být kritika centrální banky taková, že jsme domácí ekonomiku nakopli moc, tak jsem tuto kritiku ochoten unést.

A myslíte si to?

Všimněte si, že většina této kritiky přichází od lidí, kteří v roce 2013 říkali, že kurzovým závazkem ekonomiku potopíme. Že kurzový závazek povede k tomu, že lidé budou spořit ještě víc. Pokud od těchto lidí teď slyším, že jsme ekonomiku nakopli moc, tak fajn, protože museli sníst svoji hučku a změnit příběh, kterým nás kritizují. Ale jestli měnová politika přispěla k tomu, že ekonomika jede rychlejším tempem, než je její konstrukční kapacita? Asi k tomu dojít mohlo. Byl bych nečestný, kdybych to vyloučil. Na druhou stranu nikdo neví, jaká ta konstrukční rychlost přesně je. Při šestiprocentním růstu před krizí jsme si mysleli, že můžeme jet ještě rychleji, teď při čtyřech pěti procentech říkáme, že jsme dýchaviční a nemůžeme už běžet rychleji.

Asi to souvisí s rekordně nízkou nezaměstnaností a zkušeností, že ze sluncem zalitého světa můžeme spadnout do velké recese. Nicméně ona kritika směrem k centrální bance tu dnes z velké části pramení i z toho, že drží základní úrokovou sazbu pod jedním procentem i v okamžiku, kdy je tu supermalá nezaměstnanost, ceny nemovitostí letí vzhůru a ekonomika jede slušným tempem.

Fér je říct, že si osobně myslím, že základní sazba by dnes už měla být výš.

Kolik?

Někde nad jedním procentem. Pokud věříme tomu, že máme vyčerpané produkční kapacity, že jedeme na maximum nebo nad ním, tak s tím úroková sazba pod jedním procentem není úplně konzistentní. My jsme od začátku kurzového závazku chtěli natlakovat ekonomiku tak, abychom se po jeho ukončení mohli vrátit do normálu ve všech ohledech. To už dnes jsme, kromě sazeb. V tomto ohledu za nás dělá kus práce kurz koruny, který posiluje a sám o sobě zpřísňuje měnové podmínky. Nicméně i tak si myslím, že bychom teď měli jít s úrokovými sazbami nahoru.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,850
22,020
28,920
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější