nahoru

Na život po kariéře se připravit nejde. Teď jsem vlastním pánem, říká bývalý fotbalista a podnikatel Gecov

Oliver Adámek5. září 2017 • 07:00
Na život po kariéře se připravit nejde. Teď jsem vlastním pánem, říká bývalý fotbalista a podnikatel Gecov
foto: Delicode.cz

V osmadvaceti skončil s profesionálním fotbalem, na rozdíl od většiny sportovců v důchodu se mu ale daří lépe než předtím. Marcel Gecov založil úspěšné architektonické studio Delicode, s nímž se zabývá stavbou unikátních domů a bytů. „Fotbalisté někdy trpí i depresemi, lidi vám jednou tleskají a druhý den jste na odpis,“ popisuje problémy vrcholových sportovců v rozhovoru pro reflex.cz. Na podnikání Gecova podle jeho slov baví hlavně to, že je pánem situace. „Mám sny a snažím se o trpělivost,“ dodává.

Pro začátek se vrátíme pár let zpátky. Proč jste tak brzo skončil s fotbalem?

Šlo o to, že se moje kariéra dostala do fáze, kdy jsem nebyl šťastný. Úplně jednoduše. Není asi třeba jmenovat důvody, prostě jsem se poslední dva roky necítil šťastně a vlastně podstatnou část kariéry zvažoval, jestli jsem fotbal měl vůbec dělat.

O problémech sportovců se teď mluví víc kvůli nedávným sebevraždám dvou fotbalistů. Jak se z vaší zkušenosti hráči vyrovnávají s tlakem a vším, co k profesionálnímu sportu patří?

To závisí na osobnosti, každý má jinou situaci. Taky se do toho promítne rodina, jakou jste měl výchovu… A hlavně je vrcholový sport ve velké míře o štěstí. Věci se v kariéře nabalujou a buď se rozjedou tím správným směrem, anebo tím horším a těžce se to pak mění. Neděláte to na vrcholové úrovni zas tak dlouho na to, abyste měl prostor to nějak zásadně měnit.

Jak moc jste takové potíže musel řešit vy?

Já osobně jsem si prožil složitá období spojená s fotbalem, ale naštěstí jsem to nikdy nenechal dojít tak daleko, abych z toho trpěl depresemi, což se fotbalistům někdy stává. Těžko ale říct, jestli je příčinou problémů samotný sport, spíš si myslím, že spouštěčem těch stavů bývá dost specifické prostředí a způsob života vrcholového sportovce.

Pohne se s tím něco teď, když se to téma dostalo do médií?

Já bych si to přál, ale je to složité téma. Zas tak tomu nerozumím, je to však vždycky na zamyšlení konkrétních hráčů. Nezdá se mi, že by vedení klubů a manažeři měli chuť s tím něco dělat. Nezačne se asi hned dít to, že by svoje svěřence burcovali, podporovali, ptali se jich, jestli je fotbal baví. Na tyhle otázky ani není prostor, záleží opět na zázemí a osobnosti člověka. Když vidím, že mě to prostředí sžírá a trpím tím, tak je asi třeba udělat rozhodnutí.

Často je potíž v tom, že fotbalisté nevědí, co dělat po kariéře. Vy už jste ale v menším začal podnikat během kariéry. To proto, abyste měl jistější budoucnost?

Ne ne, na budoucnost jsem v tomhle směru nemyslel. Kdybych chtěl myslet na budoucnost, asi bych se víc věnoval škole, studijní typ ovšem nejsem. To, v čem jsem se rozhodl podnikat, mohlo vždycky skončit tak rychle, jako to začalo. Kdo něco takového zkouší, ví, že stačí jedna chyba, změna na trhu nebo krize a jste zase na začátku. Mně to bylo asi přirozené.

A co vás přivedlo k interiérovému designu?

To tak nějak samo vyplynulo. Začínali jsme úplně jinak, já jsem balil dárky v obchoďáku. Dneska se tomu směju, ale byla to super zkušenost, v těch dvaceti letech. Tehdy jsem nepřemýšlel nad tím, co přesně chci v životě dělat, protože se vám může stát, že pár let akorát přemýšlíte a nic pořádně neuděláte. Když jsem něco viděl a zaujalo mě to, tak jsem se do toho dal, postupně jsem se dostal k architektuře. Ale jasně, že mě to baví, kdyby ne, tak bych to zabalil.

Je podnikání proti fotbalu klidnější?

To není, klidnější bych neřekl. Je to určitě jiné, necítíte trému před tím, než jdete koupit nemovitost, není to jako před zápasem. Ale jistá míra zodpovědnosti za rozhodnutí na vás leží stoprocentně. V byznysu mám však větší šanci to sám ovlivnit. Ve sportu za vás často rozhodují jiní lidi. Podívejte se jen na tu strukturu. Nahoře je ředitel klubu, který má svoje ambice, pak sportovní ředitel, pak trenéři, pak skauti a pak jste tam někde vy. A snažíte se ty všechny nad vámi přesvědčit, že na to máte.

A co tedy mohou dělat ti, kdo z toho chtějí ven a neskončit bez práce? Dá se na život po kariéře nějak připravovat?

To moc nejde. Musíte asi zkrátka dostat do vínku tu schopnost něco vymyslet a rozjet. Když se bavím s klukama, co na tom jsou podobně, často je pro ně začátek to nejsložitější. Něco vymyslet, zhodnotit, jestli to dává smysl… už jen proto, že to musí sloučit s tím vrcholovým sportem, to jde složitě. Já na to nemám recept, rozhodně není lepší dělat dvě věci průměrně než jednu pořádně. Když teď řeknu, že se mají sportovci snažit při kariéře podnikat, tak by to byla asi kravina. Celá ta věc není jednoduchá, vezměte si i to, že pokud to myslíte vážně, měl byste se sportem začít v šesti letech, možná dřív.

A profesionálně v šestnácti…

Teď si myslím, že už mívají hráči smlouvy dokonce od třinácti. Tehdy nastává ten zlom, kdy to začínají brát vážně rodiče a řeknou si: „On na to má, pojďme ho podpořit“ a další věci jdou do ústraní. Je to komplexní problém, nedokážu říct, co s tím dělat.

V čem je v porovnání lepší to, co děláte teď? Čím vás to baví?

Asi to, že jsem pánem situace. Sám vím, co jsem udělal dobře nebo špatně, a nepotřebuju, aby to na mě někdo z čáry volal. Já to vím, stejně jako mám šanci to napravit. Člověk si sám plánuje čas, není ovcí ve stádě. V neděli hrajete a od pátku musíte být na hotelu. To byly situace, které mě sžíraly. Neměl jsem potřebu těm lidem říkat, že to dělají špatně, jen mě to hrozně štvalo. Vím, že bych se líp připravil doma, kdybych nemusel strávit den a půl v posteli. To mě baví na tom, co teď dělám, být svým pánem.

A naopak, dá se to v něčem k fotbalu přirovnat?

To spíš ne, využívám ale vlastnosti, co mě sport naučil. Že je občas třeba zatnout zuby, nejde to vždycky snadno, bez vůle nic nedokážete… To jsou věci, jež mám díky sportu, podobné to ale není. Gól už taky nedáte, ty euforické pocity teď nezažívám. A tomu se zase máloco vyrovná. To je na sportu krásné, zažíváte okamžiky, kdy se zastaví svět.

I takováhle euforie ale pomíjí, kdežto v byznysu vám úspěch, byť často dočasný, nikdo neupře. Vidíte za prací výsledek, lidi za týden nezapomenou na to, že jste zahrál dobře…

Je to tak, to je realita. A je jedno, jestli jde o fotbal, nebo hokej. Jeden den vás plácají po ramenou, za tři dny jste na vyhazov. Myslím, že i proto je to pro spoustu kluků tvrdé prostředí a musejí na ně mít povahu.

Jakým projektem se teď nejvíc zabýváte?

Je toho víc, máme teď už druhou firmu, v podstatě developerskou. Delicode se po pěti šesti letech celkem etabloval na trhu, podařilo se nám postavit super tým. Stavíme a navrhujeme z mého pohledu parádní domy pro zajímavé lidi. Na to jsem pyšný a to nám zabírá čas. Druhou firmu jsem spoluzaložil s Jaroslavem Šustou před rokem a půl, až teď jsme ale vymysleli jméno a hrajeme si se značkou. To je vyloženě developerská aktivita, v jejímž rámci jsme teď dodělali rekonstrukci činžáku na Vinohradech. Máme rozjeté další tři realizace, ale v trochu jiném segmentu, než je tu běžné. Chceme realizovat tři velké vily na exkluzívních místech.

Jak se perete s byrokracií? Rekonstrukce domu v centru zní jako v tomhle směru náročná věc.

To je hodně složité a štve mě to. Ale tam právě člověk prodá to, co se naučil ve sportu. Spousta lidí by to vzdala. Ten proces, kdy navrhujete, projektujete, povolujete a realizujete, může být třeba na čtyři roky. A když si vezmu, že strávím mnohdy tři roky byrokracií, a ještě ani nestavím, tak mě to vytáčí. Utěšuje mě představa, že půjde o jedinečné domy, které vzniknou na netypických, celkem složitých místech. Proto to dokážu skousnout. Když ovšem přes rok řešíte povolení na rekonstrukci domu, jenž se rozpadá, tak mi to hlava nebere, ale zkrátka to tak je.

Umíte si představit, že byste se do fotbalu třeba na funkcionářské úrovni vrátil?

Ne. Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně by mě to ani nenapadlo, vážně bych to nechtěl dělat.

Kladete si v byznysu dlouhodobější cíle, nebo řešíte jen, co je tady a teď?

Cíle na dlouhou dobu jsou zrovna v developmentu potřeba, děláte věci, jež máte hotové třeba za pět let. Přípravy jsou obrovské, spíš bych to však celkově nazval strategií firmy a plánováním, ne ambicí. Ambicí jsem měl v životě už dost a můžou vás taky rychle dostat do těch stavů, o nichž jsme se bavili, když se nedaří je naplnit. Takže mám sny a snažím se o trpělivost.

Myslíte si, že tím můžete být inspirací pro další lidi ve sportu?

Nevím, je ale fakt, že když jsem skončil, tak mi psala spousta hráčů, s nimiž jsem se potkával na hřišti, ale i nefotbalistů, že by to nejradši udělali taky a obdivují to. Vždycky tam však bylo nějaké „ale“. Zarazilo mě, kolik lidí mi to napsalo, včetně těch, kterým se vážně daří. Hrajou třeba v zámoří a člověk by čekal, že se mají dobře, ty pocity nicméně mají stejné.

Takže nezáleží na tom, kam to člověk dotáhl?

Vůbec ne, můžete klidně nastupovat v NHL a hrát fakt dobře, ale jste tam třeba tři roky sám, a pokud na to nemáte povahu, tak to na vás dolehne. Ani prostředí v šatně nemusí všem svědčit, může to být dost těžké. To prostředí je specifické, včetně chování ve skupině. Tím neříkám, že to nemám rád, to mě zrovna netrápilo. Taky však vím o pár klucích, jimž to nesedělo. Když někdo zavelí, že se jde pít, tak se jde pít. A když se dvěma pít nechce, tak to pak nemají jednoduché.

Všechno to jde dost proti tomu stereotypu, že profesionální sportovci jsou lidé, co pracují pár hodin denně, mají dost peněz a nemají starosti.

Přesně tak to není. Kdyby se porovnaly platy hráčů napříč ligou, tak vážně málo z nich má tolik peněz, aby se měli takhle. Lidi si neuvědomují jednu zásadní věc. S tím sportem začínáte v šesti letech. Abyste něco dokázal, musíte makat na maximum. A skončíte třeba ve třiatřiceti, hrozně brzo. A lidi chodí na tribunu, tleskají vám a jsou rádi, že ten fotbal je a můžou na něj brát děti, ale jsou pak schopni říct, že máte moc peněz. Nevidí, že vy po třicítce skončíte, a právě proto, že jste je bavil a dával tomu všechno, tak jste neměl čas dělat něco jiného. Kolik by si člověk musel vydělat, aby mohl ve třiatřiceti jít do důchodu a do smrti nějak vyžít?

To asi nespočítá nikdo.

Právě. A jak pak někdo může říct, že ti kluci mají hodně peněz, když tomu obětovali všechno a po třiceti jdou do důchodu? A těch kluků, kteří si během kariéry rozjedou hypotéky, je, myslím si, většina. A ti to pak mají hodně těžký.

Vedle toho se fotbalem živí řada dalších lidí. Zaměstnanci klubů, sázkovky, novináři…

A od toho tady ten sport je. V západních zemích to je všechno součástí kultury, jde se do divadla nebo se jde na fotbal. Mnozí herci v divadle taky neberou tolik, ale mají to štěstí, že můžou své profesi dát téměř celý život. Řekl bych, že čím jsou herci starší, tím jsou lepší, kdežto ve sportu je to přesně naopak.

Bojíte se někdy, že přijde něco, co váš byznys položí?

Bojím, ale nepřemýšlím nad tím. Stát se to samozřejmě může, nemám vzdělání ani zkušenosti na to, abych popsal situaci v byznysu v Česku, to si netroufám. Jsem si ovšem vědom, že v oboru, v němž jsem, se to může stát úplně snadno.

Jak třeba?

Například v roce 2008 můj společník, jenž měl všechny investice v nemovitostech, ty peníze najednou neměl. A bylo to „ze dne na den“. Je lepší nad tím nepřemýšlet, to by musel mít člověk pořád strach. Jasně ale, že přemýšlíte nad tím, co se bude i přes výkyvy ekonomiky prodávat.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,080
21,710
29,430
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře