Prezident, Nečas a Schwarzenberg bojují o velvyslance, na konferenci ČSSD promluvili reformní sociální demokraté a politici si musí dávat pozor, aby jim někdo nenabančil.
Předvčerejší programovou konferenci ČSSD v Olomouci ozdobil zejména výrok předsedy ČMKOS Zavadila, že jeho organizace zvažuje jako krajní možnost i generální stávku pro případ, že by vláda prosadila takové úpravy stávajícího Zákoníku práce, které jsou pro odbory nepřijatelné. Jde v první řadě o možnost výpovědi bez udání důvodů a o řetězení pracovních smluv na dobu určitou. Obojí je pro ČMKOS casus belli. Přitom premiér Nečas už dal najevo, že s výpovědí bez udání důvodů nepočítá (musím se přiznat, že něco podobného by i mně musel někdo vysvětlit, a těžko bych si dovedl představit, že by se mu to povedlo). Druhá věc je, že s jídlem roste chuť a pan Zavadil by chtěl zřejmě postoupit další, významnější test síly svého odborového hnutí.Zatím se ukázalo, že státní správu a ozbrojené složky dokáže ne nevýznamným způsobem ovlivnit. Těžko si mohu odpustit zlomyslnou poznámku, že na skutečnou, masivní generální stávku je to málo, ale na Vítězný únor by to mohlo stačit. To je samozřejmě nadsázka, nepodezírám pana Zavadila z pokusu organizovat Vítězný únor, ale na pokus ne zcela transparentně ovlivňovat politický vývoj odjinud než z parlamentu to už trochu vypadá. A obávám se, že vládě a vládní koalici nezbude než postoupit tento nepříjemný test síly. Kdysi dávno při stávce železničářů Klausova vláda dost hanebně selhala.
Václav Klaus podle vlastních slov „učinil pár kroků“ po New Yorku (byl tam na zasedání Valného shromáždění OSN, kde uděloval rady, jak organizaci reformovat - náš nynější prezident není žádný troškař, jeho předchůdce chtěl reformovat jen EU). A protože mu to myslí a podobně jako Antonín Novotný nepadá na kolena před fakty, neb jich moc nepotřebuje, dospěl během těch pár kroků k závěru, že nic jako obvyklý obyvatel New Yorku neexistuje. Připomíná mi to anekdotu, kterou se pokusím maximálně zeslušnit: v kupé osobáku cestuje několik lidí, mimo jiné agilní stařík. Vždycky, když vlak zastaví ve stanici, stáhne okénko, vystrčí nos, nasaje vzduch a rezolutně prohlásí: safra, tedy se nějak moc souloží. Když to udělá po čtvrté, nevydrží to jeden ze spolucestujících a zeptá se: prosím vás, dědo, a jak to vlastně poznáte? A stařík odpoví: no, víte, ono se vůbec nějak moc souloží. Leč zpátky k věci, tj. k OSN: Jsem přesvědčen, že pokus reformovat OSN je něco podobného jako pokus reformovat SSSR – pokud se to vezme od podlahy, skončí to jejím rozpadem. (Zvlášť strašidelný reformní nápad je lomcovat právem veta v Radě bezpečnosti, to je poslední brzda tohoto takřka neovladatelného vehiklu). To naštěstí nehrozí – panu prezidentovi naslouchalo podle snímků v tisku jen pár posluchačů, jako ostatně skoro každému, kdo tam mluvil.
Na konferenci ČSSD se dostali ke slovu reformní sociální demokraté (menševici): hejtman Hašek vyčetl nepřítomnému Paroubkovi, že výměnu názorů považuje za kolaboraci, exministr Kohout vyzval ČSSD, aby se podívala zpět a uznala své chyby, protože ztratila důvěru veřejnosti. Paroubek, který nepřijel, rozhodně není menševik, naopak; mluví o „ztrátě důvěry, ke které není důvod“. Nicméně ocenil „některé myšlenky“ pozvaných myslitelů Bělohradského a Kellera. Omluvil se i Rath, šikovněji, rovněž si pochvaloval diskusi intelektuálů – (dosud) nečlenů strany. To, že se panu Paroubkovi líbil zejména Bělohradský a Keller, není žádná náhoda. Zatímco prof. Švejnar mluvil na první poslech rozumně (byl by udělal velmi dobře, kdyby si byl odpustil nesmyslné dobrodružství s prezidentským kandidováním za Paroubka a s nutnou komunistickou podporou, dnes by mohla přijít jeho chvíle), dva výše zmínění, jak se říká, perlili. Bělohradský mluvil o tom, že liberální ideje u nás v poslední době zblbly (tím pan Bělohradský vysvětluje, proč se jeho uvažování coby zásadního liberála obrací k sociální demokracii). Upozorňuji, že možné je i zcela opačné vysvětlení toho, kdo zblbl. Na ideje se dá svést všechno, nemůžou se bránit. Podstatně snadněji představitelný případ je, že nezblbnou ideje, kdežto naopak ideolog. Bělohradský zároveň varuje před „střední třídou“: když je ohrožena, fašizuje se, nikdy se nehlásí k levici. Ohrožená střední třída se vždycky fašizuje. Proč se fašizuje, to je složitá otázka, stejně byste to nepochopili. Pan Bělohradský by chtěl upozornit, že v českém veřejném mínění je silná fašizující tendence. Pozoruhodné, a řešení je nasnadě. Střední třídu (pan Bělohradský by v duchu svých slavných fousatých liberálních předchůdců měl říkat „buržoazie“ nebo „maloburžoazie“) je třeba, jak říkával prezident Beneš, vylikvidovat. V minulosti byly vyvinuty velmi účinné prostředky. Bude nutno vytvořit komise, které rozhodnou, kdo je střední třída, určená k likvidaci, a kdo ne. Autor těchto řádek se dobrovolně přiznává, že je třída úplně nejstřednější. Podobně hovořil pan Keller, a to o „pravici“. Jde o jakousi příšeru o minimálně devíti hlavách, které se podařil husarský kousek: postavila střední vrstvy proti sociálnímu státu (pan Keller by asi nelámal rovnou hůl nad středními vrstvami, staly se obětí „pravice“ a daly by se možná za použití razantních prostředků polepšit). „Pravice“ naopak ne, ta nestvůra je ovládána ďábelskými nápady: snaží se těžit z toho, že poštve každého proti každému a že ten deficit finanční doplní ještě o deficit důvěry ve společnosti. A v takové situaci potom dovede celou společnost ovládnout nepatrné procento lidí, jestliže se ti lidé dobře znají a jestliže jsou jejich zájmy úzce provázány. To je idea praktičtější, než ta Bělohradského: stačí „vylikvidovat“ jen nepatrné procento lidí, a bude pořádek, ostatní si už dají majzla. Výkony obou myslitelů jsou zatím zatíženy nenáležitým intelektualismem, bude je třeba pročistit a zjednodušit. Strana, která se jich ujme, se bude jmenovat ČSSD sice jen náhodou, ale název je to atraktivní. K ruce bude mít svou ozbrojenou pěst, ČMKOS, opírající se o státní aparát a ozbrojené složky. Zbývá lídr, ten je taky k dispozici, pouze ho ve chvíli malomyslnosti strana nespravedlivě zapudila (momentálně, pokud se nemýlím, na Facebook). Ostatně, kdo to bude, Paroubek nebo Rath? V březnu by se mohl triumfálně vrátit – na baráček ve Sněmovní nebo na Strakovku se bude útočit daleko snadněji než na Zimní palác a vládní koalice bude mít k dispozici kromě 118 lidí v „parlamentní žvanírně“ už jen neviditelnou ruku trhu, která toho proti specializovaným, vycvičeným a dobře vyzbrojeným policejním jednotkám moc nezmůže.
Ostatně, pan Zavadil už trénuje. Zatímco předseda policejních odborů se za incident ve vestibulu MV slušně omluvil, podle Zavadila už dnes kdekdo ví, že silný dav se těžko ovládá, zvláště jisté fortelné profese – hasiči se neoblékají do rukaviček, jsou to drsní kluci (vida, svádí to na hasiče, bodejť by ne, říkat „policajti se neoblíkají do rukaviček, jsou to drsní kluci“ by znělo v této souvislosti dost blbě). „Apeluji na politiky, aby nedráždili zbytečně lidi (cituji dle Martina Hekrdly z Práva). Vida, politici nejsou lidi, musí si dát pozor, aby nedostali od „lidí“ přes držku. Jistě i jejich novinářští přisluhovači, a vůbec „střední třída“, případně „pravice“ nejsou lidi. Kdo není člověk, nevztahuje se na něho Listina základních práv a svobod a smí se s ním dělat cokoli. Jedem das seine. Tyhle výroky jsou od pana Zavadila jednak nehorázná drzost a jednak se pohybují na hraně zákona. Co si s nimi počne pan Nečas, který sází jen na politické intriky a ekonomické faktory?
Mezi Klausem, Nečasem a Schwarzenbergem vznikl v podělí (zjevně na hradním kartáči) spor o velvyslance. Ministr předložil „balíček“ nových velvyslanců a chtěl prý, aby byl přijat jako celek, prezident projevil chuť v něm šťourat (jak by ne, k čemu by byl jinak prezident dobrý). O koho byl spor, není jasné, pravděpodobné je, že na Ukrajinu měl jít expředseda US Petr Mareš. V té souvislosti bych chtěl říci, že pan Mareš se ve své funkci snažil seč byl, okolnosti bohužel byly takové, že veškeré snažení přišlo nazmar. Naplňuje mne depresivními pocity, že tak vynikající historik a znalec anglosaského prostředí by měl (pokud to Klaus dovolí) plnit funkci, na kterou by bylo možno v ODS sehnat spoustu lidí, kteří se nehodí k ničemu jinému než k tomu, aby dělali velvyslance na dnešní Ukrajině (např. Zahradil, Fajmon, ti jsou bohužel už zaopatření v Bruselu) – a že lidi jako pan Mareš univerzitní prostředí nepřitahuje z důvodů dobře pochopitelných (chce to asketu a přitom člověka železných nervů). Nechci kritizovat pana Mareše, jen naše poměry.
