Nebylo by lepší příští válku prohrát?

Česká armáda teď zase jednou hledá svou podobu a hodlá vylepšit svou image pošramocenou podivnými zakázkami. Nechce být imperiálním vojskem, což je rozumné, protože kde bychom na to také vzali peníze a lidi. Nechce být ani cizineckou legií, protože přece jen cítíme, že armádu máme především kvůli sobě.

Jenže kdekoho napadne, nejen skalního pacifistu, k čemu nám zatím kdy naše armáda byla.

S vojskem máme skutečně problém. Většina Čechů bojovala loajálně za císaře pána. Když válka skončila, zjistilo se, že bojovali na špatné straně, protože ti správní vojáci byli legionáři.

Navíc i celá ta válka byla absurdní a zbytečná, více než jiné války, protože její výsledek vedl jen k tomu, že vypukla další válka, ještě horší a pro nás s mizernými následky. Češi mají vzácný talent dostat se vždycky, když nastane světová katastrofa, nějak na stranu vítězů, ale nic moc z toho nemít. Skoro jsme z toho v pokušení příští válku raději pro změnu prohrát. Němci a Japonci prohráli a kde jsou? My a Poláci jsme vyhráli a kde jsme? O Slovácích se vlastně neví, jak to bylo, protože stáli tak nějak na obou stranách a nemají v tom zřejmě sami moc jasno. Nejdřív neměli žádný stát a pak hned několik za sebou i současně, takže se mohou hlásit dle situace, k čemu chtějí. O tom se může Čechům jenom zdát.

Když se císař poroučel, dvacet let jsme budovali demokratickou armádu, aby všechno, co z peněz občanů vytvořila, získali zadarmo nacisté a použili pro své účely. Pravda, jedna bývalá československá stíhačka Avia sestřelila za Slovenského národního povstání jedno německé letadlo. Je to lepší než nic, ale na dvacetileté budování armády je to málo. Statečné bojovníky z druhé světové války ze zahraničního vojska pak komunistická vláda šikanovala a zavírala. Komunisté nakonec pověst vojáků definitivně zničili. Teď máme za sebou dalších dvacet let a jsme tam, kde jsme byli.

Máme své vojáky v drsné a vleklé válce v Afghánistánu. Ta válka může dopadnout špatně, ale zase nikdo nemůže říci, že tam Češi nebyli. Jenomže doma se armáda stala zase symbolem neschopnosti a korupce.

Co vlastně od armády očekáváme? Normální občan, jenž to myslí s republikou dobře a není přitom příliš velký idealista, požaduje celkem jen jedno: aby při spanilých jízdách v cizině neudělala armáda ostudu a doma aby byla schopna vzdorovat několik dní nepříteli. Aspoň do doby, než přijdou na pomoc spojenci nebo než nás spojenci zradí. Víc po nás nemůže nikdo chtít, protože jsme malý a nepříliš bohatý národ a po slepici také nikdo nechce, aby létala jako tryskáč.

Autor tohoto textu je salónní teoretický pistolník, který jednou v životě držel v ruce malorážku a plynovou masku měl na sobě naposledy před čtvrt stoletím. Kdybych se pokoušel trefit nepřátelský tank na vzdálenost deseti metrů, nejspíš bych si ustřelil palec u nohy. I tak mám ale pocit, že bych byl při vytváření armádní strategie úspěšnější než dosavadní experti. Prostě bych si vždycky hodil korunou, takže pravděpodobnost, že ze dvou řešení vyberu to správné, by byla padesát procent. Máme mít nadzvuková letadla? Nová, nebo stará? Americká, nebo evropská? Hod mincí by to vyřešil během několika vteřin a bez korupce.

Zatím se jen můžeme bát, že někoho napadne, že česká armáda potřebuje ponorky. Kotvit by mohly třeba v pověstném akvaparku v Bublavě, jen by to chtělo do projektu ještě nalít pár miliónů a někde najít vodu.