Vrah Johna Lennona požádal o propuštění. Je ve vězení skoro třicet let. Podle soudu může o propuštění žádat po dvaceti letech trestu každé dva roky. Zatím mu nikdy nebylo vyhověno. Ve vězení se prý chová slušně, dochází do knihovny.
Zda propouštět vrahy, je dilema. Sám na to měním názor podle toho, jakou mám zrovna ten den náladu. Proto je dobře, že nejsem soudce a nemusím o takových věcech rozhodovat. Nejde jen o Marka Davida Chapmana. U nás jsme řešili případ slavného spartakiádního vraha, který zavraždil tři ženy, podle vyšetřování se u něj projevovala „úplná amorálnost a absence citu“, ve vězení se vyučil pekařem a obrátil se na víru, podrobil se kastraci, psychiatrickému léčení. Při vycházkách z psychiatrické léčebny prý zkoušel drogy. Dnes je na svobodě. Má tam být, nemá tam být? Co si o tom myslí pozůstalí obětí? Mají ale o trestech rozhodovat pozůstalí obětí? Vdova po Lennonovi Yoko Ono bývala proti Chapmanovu propuštění. To je pochopitelné, proč by měla být pro. Komu by se chtělo potkat toho chlapa na ulici?
Ale je tu i dost dalších. Veřejnost se diví, že někdo dostane doživotí a nakonec celý život nesedí.
Mnozí litují zrušení trestu smrti, který by tento problém vyřešil celkem snadno. Ještě by se ušetřilo za dozorce. Je to však otázka čistě akademická, trest smrti vzhledem k našim mezinárodním závazkům zavést nesmíme. Ostatně, i kdybychom mohli, je tu otázka, jakou legitimitu má stát nad životem svých občanů. Jsme země sekulární, nenáboženská, takže rozhodovat o životě a smrti můžeme pouze na základě hlasování. Když bude víc hlasů pro smrt, bude smrt. Máme ale o životě a smrti rozhodovat hlasováním? Skutečně věříme tomuto státu natolik, abychom mu něco takového svěřili? Věříme soudům a policii tak bezmezně?
Více než polovina lidí, 62 procent, si u nás podle průzkumů (2009) myslí, že by trest smrti měl existovat „rozhodně“ (26 procent) a „spíše“ (36 procent). Zajímavé je, že v téže době, tedy loni, věřilo třeba Ústavnímu soudu asi 55 procent lidí. Je v tom typická lidově demokratická nelogičnost. Chceme trest smrti, ale ani Ústavnímu soudu nevěří tolik lidí, kteří by soudům svěřili rozhodování o životě spoluobčanů. Nejvyššímu soudu věřilo 60 procent lidí, což je pořád ještě méně, než je stoupenců trestu smrti. Pikantní je, že o případném trestu smrti a formulaci zákona by rozhodovala nejspíš sněmovna. U té staré, co se již odebrala do historie, její důvěra klesla na jaře na 23 procent. Ono je snadné říci, ať je trest smrti, ale pak si musíte zároveň představit, že rozhodování třeba i o vás bude probíhat podle zákona schváleného politiky, což jsou velcí kutilové, často všelijací zemědělští inženýři a ani ne právníci. Pak vše proběhne podle vyšetřování udatné české policie a rozhodovat o vás budou české soudy.
Třicet let ve vězení, co má za sebou vrah Chapman, to už tak jako tak znamená, že život je pryč. Zbývá už jen napsat paměti, nechat natočit film sám o sobě, ukazovat magazínům, jaký jsem si po propuštění zařídil byt. Nebo trpět až do přirozené smrti výčitkami svědomí, popřípadě to všechno dohromady. Kdo vidí do člověka? Můj laický názor by byl, pokud si někdo odsedí třicet let, není z pohledu jakési rozumné pravděpodobnosti nebezpečný a dal najevo nějakou lítost, tak ho pusťte a sledujte, ať neškodí dál.
Jako oběť bych se už k tomu vyslovit nemohl. Jako pozůstalý po oběti bych byl proti. Jako otec vraha bych byl asi pro. Jako vrah nevím. Byli i takoví, co chtěli smrt a byla jim upřena. My, co žijeme z náboženských předsudků, to máme nakonec dobré, věříme ve věčnou spravedlnost a boží mlýny. Ale i kdybych byl skalní ateista, věděl bych, že dva metry pod drnem nastává jakási rovnost mezi lidmi. Škoda jen toho života předtím, o který lidi přišli.
