V Lightning Ridge vás uvítá obrovská bleděmodrá pračka opálů.

V Lightning Ridge vás uvítá obrovská bleděmodrá pračka opálů. Zdroj: Jana Heřmánková

Hledat ve směsi, kterou pračka vydá, je příjemný adrenalin. Aspoň pro toho, kdo se hledáním opálů neživí a těší se, že najde pořádný kus. To se ovšem nepodaří každý den. Drobný kamínek ale objeví skoro každý.
Je prý dost těch, kteří se hledáním v hromadách živí. Nepotřebují totiž žádnou techniku, a tudíž ani žádnou investici. Stačí štěstí.
Jak se hledá poklad? Prostě kopnete hlínu.
Brusičů je tu několik, a kdo chce, může za nimi přijít.
Hlavní je mít k brusiči důvěru, protože neodborným zacházením může opál zcela zničit.
10
Fotogalerie

Australské městečko Lightning Ridge: Eldorado hledačů opálů

„Můžeš být doktor, nebo jsi sotva prolez učňákem. Nemusíš být vůbec nic. Nula. Lidská troska. Dojedeš do Lightning Ridge, a je z tebe milionář. Kde na světě se ti to podaří? Možná v Hollywoodu,“ usmívá se Dalibor Šiša. Slovák, který se před lety rozhodl zakotvit tady: v Novém Jižním Walesu, v Lightning Ridge, jednom z největších nalezišť opálů v Austrálii.

Cesta autem ze Sydney do opálového naleziště ve vnitrozemí trvá dlouhých devět hodin. Tedy málem skoro tolik, kolik jsme strávili v boeingu, který nás ze Singapuru přenesl do země klokanů, medvídka koaly, dobrého vína a - samozřejmě - opálů.

Cesta se vine jako nekonečná šňůra krajinou, bez zatáček. Tu a tam vyprahlá zem zrudne, podél silnice se snaží o přežití trsy trávy, keříky, eukalypty. Čas od času pár míst připomínajících filmy o Divokém západu. „Westernová“ městečka. Jedna hlavní ulice, kolem ní pár nízkopodlažních obchůdků a rodinné domy. A zase hodiny a hodiny pustoty. Klokany, na které jsme se tak těšili, vidíme pouze mrtvé kolem cesty.

„Je deštivý podzim, jsou schovaní někde v buši. Ale když je horko a jedeme za soumraku, cesta je jimi lemovaná. Pasou se na trávě nebo jen sedí jeden vedle druhého podél vozovky. V noci je hypnotizují světla, a tak se často stane, že někomu skočí před auto,“ vysvětluje další ze slovenských emigrantů žijících v Austrálii Ludo Paulech. Většina velkých vozů je vybavena ocelovým nárazníkem, který chrání před srážkou se zvířaty. Klokan totiž dokáže zdemolovat celé auto.

Počet obyvatel neznámý

Konečně se dostáváme do Lightning Ridge, městečka, o němž nikdo neví, kolik lidí zde vlastně žije. Cesta se rozšiřuje a nás už vítá obrovská bleděmodrá pračka opálů. Vypadá tak trochu jako obří míchačka. Hned napravo je navezená halda země. Kdo má chuť, může si v ní zkusit najít svůj opál. „Moc to nemá cenu, už je to prohrabané. Ale nebojte se, odhadem dva až tři kilometry od městečka jsou vysypané hromady vytěžené hlíny. Může v nich hledat každý a vždycky se v nich něco najde. Sice třeba jen malé kousky, jako dekorace do skleničky, ale ten pocit je úžasný. Nejlepší je to po dešti. Nánosy země voda odplaví a opály se krásně třpytí,“ radí naše česká průvodkyně Jana Oukropec a významně poklepává na rozprašovač s vodou.

Je prý dost těch, kteří se hledáním v hromadách živí. Nepotřebují totiž žádnou techniku, a tudíž ani žádnou investici. Stačí štěstí. Pro ty, kteří si chtějí přivézt domů pořádný kus,nebo touží po špercích, je na hlavní ulici k dispozici množství opálových obchůdků. Sami „kopáči“ ale opály často pohrdají. Vidí v nich pouze zdroj příjmů.

„Manželka má z opálů šperky, ale mě to nebere. Za opály vidím pouze peníze, nikdy bych si je nekoupil. To rád přenechám turistům z Japonska,“ směje se Dominik Šiša. V Lightning Ridge žije už sedmnáct let.

Slovák zlatokopem

Obyvatelé bývalé Jugoslávie, Němci, Maďaři, Angličané, ale také Češi a Slováci. Australana zde najdete jen těžko. Jsou tu vesměs emigranti. Tak jako Dominik, jeho žena a dva synové z prvního manželství. „Jakmile jsme emigrovali do Austrálie, začal otec pracovat jako pokrývač. Ale dělal to jen půl roku a měl toho dost. Hledat zlato, to byl vždycky jeho sen. A tak jsme se vydali na čtyřměsíční cestu po Austrálii najít si místo pro život. Vyhrál Lightning Ridge,“ vzpomíná Dominikův syn Roman.

Otec a oba synové začínali s krumpáči. Když se jim začalo dařit, mohli modernizovat techniku. Nejdříve koupili elektrickou sbíječku. Poté malý nákladní vůz a kompresor. Následovala vzduchová sbíječka a automatická kladka. „Po čase jsem dostal šanci letět do Thajska do školy, kde učí o drahých kamenech. Otec a bratr pokračovali v hledání, já dva roky studoval,“ říká Roman, který si na studiu v Thajsku pochvaluje hlavně získání skvělých kontaktů na znalce drahých kamenů z celého světa.

Ze všeho nejdůležitější je získat dobré místo. Hledač opálů si za určitý poplatek koupí od báňského úřadu území, na němž má právo hledat - claim. „Ale ještě lepší je čekat, až někomu skončí registrace. Také já stále čekám na jednu báň. Už čtyři roky v ní nikdo nepracuje, ale registraci si stále drží. Znám člověka, jenž takhle čekal patnáct let. A vyplatilo se mu to. Bání, kterou takto získal, totiž vedla žíla,“ vysvětluje Roman Šiša.

Smrt za rohem

Vlastní naleziště je samá díra. „Je třeba být velmi opatrný. Když baník skončí práci ve svém nalezišti, měl by ho zasypat. To se ale v minulosti nedělo a kopáči díry v zemi pouze překrývali dřevěným poklopem. Ty většinou shnily. V krajině jsou tak desítky otevřených jam o hloubce mnoha metrů. Spadnete dolů, a už vás nikdo nenajde,“ varuje Ludo Paulech. Také si musíte vzít pevné boty - kvůli kaktusům. Tyhle rostliny obsypané ostny s háčkem na konci dokážou prorazit i podrážku. „A dejte pozor na hady,“ připomíná Jana Oukropec. O smrtelně jedovaté hady či pavouky, dokonce ty nejjedovatější na světě, není na australském kontinentě nouze.

To ale není jediné nebezpečí, které kopáčům hrozí. Kromě uvolnění jedovatých plynů může v podzemí dojít k sesuvu půdy. „Do puklin dáváme kusy zápalek. Když ráno vidíme, že vypadla, znamená to, že se zem dříve nebo později zřítí a musíme utéct. Místo podepíráme. Jednou se ale i tak stalo, že jsme ráno přišli, a všechno bylo zasypané,“ vypráví Roman Šiša. „Kopali jsme, a najednou jsme měli díru, že by se v ní otočil autobus. Pak bylo jen otázkou času, kdy to spadne.“ Za posledních padesát let zahynulo pod zemí na třicet lidí. Zřejmě věřili, že báň vydrží. Tragédie měly jediný pozitivní dopad: v městečku začala školení jak na to, aby se báň nezřítila. Nic moc vyprávění předtím, než vlezeme do hlubin země.

Do nitra země

Sestupujeme do hloubky pěti metrů. Když se začíná kopat, přijede mašina a vyvrtá do země takovou díru, aby se do ní kopáč mohl protáhnout. Sestupujeme a zadkem se otíráme o strop otvoru. Pro klaustrofobika nic moc. „Záleží, kde narazíme na žílu. Může to být v pěti, ale třeba i ve dvaceti pěti metrech. Nejhorší je prorazit tunel. Jakmile se dolů dostane technika, je to v pohodě,“ říkají muži. Helma? Pojistka? „Na co? Nikdo nás nepojistí!“ smějí se.

Dole pod zemí je prostoru už dost. Stěny jsou osvětlené a podepřené trámy. I tak je to zvláštní pocit. Alespoň že tu není vedro. Pod zemí se drží konstantní teplota dvacet pět stupňů. Raději se rychle vracíme na vzduch. „V létě začínáme časně ráno. Třeba už ve čtyři. Opravdová zima je tu jen měsíc v roce. Po zbytek roku je vedro, v létě je přes poledne nahoře padesát, to prcháme a pokračujeme až večer,“ upozorňuje na zdejší vedra Roman Šiša.

Jak takové hledání pokladu vlastně vypadá? „Kopeme hlínu. Někdy je mokrá a měkká, jindy suchá a tvrdá jako beton. S krumpáčem se nám podaří zdolat dva metry za týden, s hydraulikou pět metrů za dvě hodiny. Někdy odstřelujeme. Vykopanou zem dáme do nákladního vozu, máme tam míchačku s motorem. Hlínu smícháme s vodou a čekáme. Někdy to trvá dvě hodiny, jindy dva dny. Pak z ní vyjde bláto - kaolin. Na dně zůstanou kameny a písek. Dáme zpátečku a čekáme, co vyjde. Když jsou tam opály, následuje ruční broušení. Máme vlastní brusírnu. Brusičů je tu několik, a kdo chce, může za nimi přijít. Hlavní je mít k brusiči důvěru, protože neodborným zacházením může opál zcela zničit,“ popisuje Roman ve stručnosti.

Modré a fialové opály rozdá. Nemají cenu. Kameny, které nelze vybrousit, skončí pohromadě v sáčku s cenovkou a hned jdou na prodej. Jen ty nejlepší kusy se prodávají obchodníkům. Cena je zpočátku nadhodnocena na dvojnásobek a pak se smlouvá. Pravidelný sobotní rituál, bez něhož by se obchod neobešel. Na pultech zlatnictví a krámků se šperky pak turisté kupují opály předražené až na pětinásobek kupní ceny.

Za den boháčem?

Na pozemcích si mnoho moderních dobrodruhů postaví chatrče ze zvlněného plechu a v nich bydlí. Bez vody, kanalizace a elektřiny, i když tu si mohou vyrobit díky generátorům na naftu. Vesměs jsou to ti, kteří neměli štěstí. Někteří žijí opravdu žalostně. Šišovi, tak jako všichni ti, kteří si něco vydělali, mají rodinný dům. Díky věčnému horku ani nepotřebují používat bojler na ohřev vody. Vaří si vlastní pivo, pečou vlastní chleba.

Přicházíme do místní hospody. Těžko říct, kdo je boháč. Zaprášení muži s vysušenou kůží... Támhleten vypadá jako žebrák, jemuž byste dali na pivo. Našel kameny za dvacet třicet milionů, ale nechlubí se. Ten, co to dělá, obvykle nemá nic. Mezi kopáči je spousta obrovských boháčů a ještě větší množství zcela chudých lidí. Rozdíly mezi nimi ale nepoznáte. Jsou tu lidé s univerzitou, kteří z nějakého důvodu zanevřeli na „normální“ život, zkrachovali nebo podlehli opálové horečce, i ti, kteří se schovávají před zákonem.

Ale samozřejmě v Lightning Ridge žije i množství obyčejných lidí, kteří jen doufají, že jednou najdou velké opálové ložisko, a zbohatnou. Nikdo se na ně nedívá skrz prsty. Australané jsou tolerantní. Nesoudí. Jistota výdělku neexistuje. Šiša a synové mají proto ještě další práci. Dominik staví, Roman se stará o plavecký areál, nejmladší Andy se živí jako kuchař. „Vždycky najdeš nějaké opály, ale když nemáš štěstí, spíš ti to jen vrátí náklady, které do kopání investuješ,“ vysvětlují.

„Znám asi padesát lidí, kteří našli za víc než milion australských dolarů. Otec jednou za pouhé dvě hodiny vykopal za deset tisíc. Tchán nakopal čtyři nákladní vozy a daly mu asi deset milionů dolarů. Za jediný den. Čím víc se ale daří, tím víc nových lidí přichází. Vždycky to tak bylo. Je to jako zlatá horečka. Jdeš dolů, kopeš, najdeš. To láká další a další,“ tvrdí Roman. A dodává: „Ale už je to asi sedm let, co se nám podařilo dobře si vydělat. Materiál je mnohem dražší než před časem a cena opálů naopak o polovinu klesla.“ Každému hrozí, že se mu do báně vloupají zloději. Základem proto je nevystavovat bohatství na odiv.

„Zloděje neuhlídáme. Mají dostatek času nás sledovat. Skončíme v sedm večer a zloděj nám za pár hodin vybere báň. Za jednu noc seberou i za sto tisíc. Nic s tím neuděláme,“ konstatuje Roman.

Lesklá droga

Je večer, teplota klesla na třicet stupňů. Na konci města jsou termální prameny. Horký pramen uzavřený do kruhového bazénu o hloubce asi 1,8 metru slouží každému. Nic se tu neplatí. Ani sprchy, které využívají ti méně šťastní, žijící v boudách bez vody. Je život v Lightning Ridge opravdu tak náročný? „Musíš hledat. Mít mozoly. Ztratit pojem o čase. Je to droga. Pořád čekám, co najdu. Do báně už nechodím každý den. Třeba jen jednou za týden. Ale s vědomím, že můžu najít tolik, co bych si jinde nevydělal za deset let života. Jsem do své práce zamilovaný jako do ženy. Ale sny o tom, že jsem našel poklad, ty nemám. Spíme jako děti, každé ráno máme tváře jako děti. To proto, že nemáme žádné starosti. Ale jednou - jednou bych chtěl najít zlato,“ uzavírá Dominik.


Výskyt opálů ve světě

Austrálie - je opálovou velmocí, opály se těží ve třech státech: v Queenslandu, Novém Jižním Walesu a Jižní Austrálii. V Lightning Ridge lze najít černé opály, v Coober Pedy bílé a v Andamooka boulder opály. Na australském kontinentě existují ale i další naleziště.

Brazílie - cílem hledačů bílých opálů je stát Piauí.

Indonésie - na Jávě lze najít vzácné tmavě hnědé opály.

Mexiko - zdejší opály ve žlutém, oranžovém nebo červeném provedení se nazývají ohnivé.

Slovensko - těžba bílých opálů v nalezišti u Dubníka byla proslavenou. Některými z nalezených kusů se pyšní Národní muzeum v Budapešti.


Co rozhoduje o kvalitě opálu

Základní barva a brilance - zjednodušeně řečeno, čím barevnější, tím lepší. Nejvzácnější jsou opály s černým pozadím. Dalšími základními barvami jsou bílá, šedá, hnědá. Existují též čiré opály, které se nazývají krystalické, a téměř čiré (semikrystalické). Nejlepší kousky hrají barvami i při nepříliš dobrém osvětlení.

Tvar opalizujících barev - barvy jsou uskupeny různým způsobem. Tvar jednotlivých segmentů může být tečkovitý, jiskrovitý, kostičkový i jiný. Mezi nejcennější patří kostičkovité barevné skvrny nazývané harlekýn. Čím větší barevné skvrny, tím je opál cennější.

Barva opalizace - opál může opalizovat jedinou barvou, ale častější je kombinace několika. Za nejvzácnější je považován opál s nejvýraznějším zastoupením červené barvy, následuje oranžová, zelená a modrá.

Tloušťka opalizující vrstvy - bývá různě silná, někdy dokonce může opalizující vrstva zabírat celý objem nalezeného kamene.

Brus - je nedílnou součástí úpravy kamene, může jej navždy znehodnotit. Hodnotí se tvar, typ, proporce a finální provedení, přítomnost zbytků pískovce a sádrovce či výskyt prasklin. Z výšky jsou vidět staré i nové báně. Ty staré by měli majitelé zakrýt, aby neohrožovaly bezpečnost kopáčů.