nahoru

Mecenáš českých světoběžníků Vojta Náprstek a jeho cestovatelský přístav v domě U Halánků

Michael Borovička10. června 2018 • 17:30
Mecenáš českých světoběžníků Vojta Náprstek a jeho cestovatelský přístav v domě U Halánků
foto: archiv autora

„Když i nám každý dárek vítán, přece jste, velectěná přítelkyně, neměla takovou oběť nám podati, jakou jste dárkem mé choti byla poskytla. Nehněvejte se, že mě jaksi to bolí; já chci Vám pro muzeum věci a skříně darovati, nechci, byste je zaplatila. Když i jiná muzea nabízí mně platy a odškodné, tak to jsou jiné ústavy, které nemohu Vašemu přirovnati, neb co dám Vám, to jest, jako bych to měl sám. Několik předmětů z mých sbírek ponechám si až do příští výstavy, takové, jako více v jižní Africe neuzřím, a z těch hlavní síla, jakož i mé deníky, připadnou po mé smrti též Vašemu muzeu.“ Dopis Emila Holuba paní Josefíně Náprstkové, napsaný ve Vídni 30. září 1893, je důkazem, že někteří cestovatelé měli k muzeu v domě U Halánků na Betlémském náměstí v Praze velmi osobní poměr.

V druhé polovině 19. století si odtud čeští cestovatelé odnášeli nejen morální povzbuzení, ale často i hmotnou podporu. Posílali sem z cest své zprávy a dopisy, sběry, ale i prosby o pomoc. Po návratu se tu setkávali s přáteli, hledali kontakty při organizování přednášek či vydávání cestopisů a kuli plány na nové cesty.

Vojta Náprstek nebyl zeměpisec ani přírodovědec, a tak tato veledůležitá organizační činnost vlastně spočívala v rukou laika. Rodina měla dost prostředků, aby Vojtovi umožnila studovat. Už v mládí měl organizační schopnosti. Shromáždil kolem sebe skupinu přátel, jíž říkal „sedmice“, jejíž členkou byla také Katynka (Tinka) Krákorová, jež se na léta stala jeho společnicí.

Politický azyl v USA

Rok 1848 nabídl dvaadvacetiletému studentovi vídeňské univerzity příležitost, aby projevil své společenské a politické postoje. Náprstek se zúčastnil březnové revoluce ve Vídni, pronášel plamenné projevy a bojoval na „slovanské“ barikádě. Po porážce říjnové revoluce ve Vídni, do níž se také zapojil, se dozvěděl, že na něj byl vydán zatykač. Vojta Náprstek rozhodně netoužil důvěrně se seznámit s vězeňskými kobkami, a proto se rozhodl odejít do exilu. Zamířil do Ameriky, která pro většinu emigrantů odcházejících kvůli hmotné nouzi představovala budoucí vlast, zatímco pro mladíka z bohaté pražské rodiny byla jen dočasným politickým útočištěm.

V říjnu 1848 nasedl spolu s Tinkou a několika přáteli v Brémách na loď a po dvou měsících plavby se ocitl v americkém přístavu Sandy Hook. Snílek z vídeňské univerzity se rázem dostal do světa tvrdé reality. Začínal jako nádeník, později jako kameník a pokoušel se i o truhlařinu. Později se propracoval k činnosti, jež mu vyhovovala mnohem lépe: byl knihkupcem, papírníkem, notářem, agentem vystěhovalců z Rakouska, Německa a Nizozemí, tlumočníkem ze slovanských jazyků. V roce 1851 přicestoval do Evropy, byl až v Drážďanech, ale české hranice se neodvážil překročit. Doba k návratu ještě nedozrála.

Po Vánocích 1851 se Náprstek přes Le Havre vrátil do Ameriky. Jeho společenská prestiž zde stoupala. V Milwaukee ve Wisconsinu, kam přesídlil, vydával německé noviny a pokoušel se organizovat české krajany. Zapojil se i do politiky. Republikánská strana jej pověřila, aby agitoval mezi svými krajany pro zvolení prezidentského kandidáta Johna Charlese Fremonta. Během této kampaně Náprstek projel velkou část Spojených států, včetně otrokářského Jihu. Byl rovněž členem expedice, kterou americká vláda vyslala ke vzbouřenému indiánskému kmenu Dakotů. Přivezl si odtud různé indiánské předměty a tehdy se stal také sběratelem.

Amerika na Vojtu Náprstka zapůsobila tím, co v Rakousku dosud marně hledal: demokracií, náboženskou svobodou, větší rovnoprávností žen, efektivním podnikáním a technickým rozvojem. Nemohl se však smířit s rasismem určité části americké společnosti. Po tolika letech poznal Spojené státy opravdu dobře. Nevracel se jako jejich nekritický obdivovatel, viděl i stinné stránky, ale jedno uznával: pro průmyslníky, obchodníky a farmáře je to země zaslíbená.

Od roku 1853 se matka i bratr Ferdinand pokoušeli pro Vojtu získat povolení k návratu do Rakouska, ale podařilo se to až po třech letech. Teprve 25. února 1858, téměř po deseti letech, byl opět v Praze. Na změnu politických poměrů, po níž tolik toužil, nemusel už čekat dlouho. Režim Alexandra Bacha následujícího roku padl a v roce 1860 byly obnoveny ústavní poměry. Vojta Náprstek mohl začít dělat to, co začal již v Americe: organizovat český společenský život s cílem posunout celou společnost vpřed. V souladu s tehdejšími představami byl přesvědčen, že k tomu pomůže vzdělání. Chtěl také organizovat sociální péči.

Podněcoval hnutí vedoucí k ženské rovnoprávnosti, která se také neobejde bez vzdělávání žen. Roku 1865 založil známý Americký klub dam, jenž měl své sídlo v domě U Halánků, kde se konaly přednášky, společenské akce a kde byla i rozsáhlá knihovna. Po návratu z cest tu přednášeli přední čeští světoběžníci – E. Holub, O. Feistmantel, P. Durdík, A. Stecker, E. S. Vráz, J. Kořenský a další.

Průmyslové muzeum

Roku 1862 Vojta Náprstek odcestoval s geologem Janem Krejčím a zoologem Antonínem Fričem na světovou výstavu do Londýna, kde dostal nápad založit v Praze průmyslové muzeum. Nástroje a předměty pro domácnost, které přivezl, vystavil na Střeleckém ostrově. Později se staly základem průmyslového muzea, které Náprstek skutečně založil. Jedním z jeho oddělení se staly sbírky národopisných předmětů, z nichž některé přivezl z Ameriky, jiné pocházely z darů či nákupů. O rozvoj těchto sbírek se pak zasloužili čeští cestovatelé.

Vojta Náprstek se ovšem nevěnoval jen svému muzeu a českým cestovatelům. V roce 1864 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu, avšak politické činnosti se po krátkém čase vzdal. Lépe se cítil v komunální politice. Dvaadvacet let byl členem pražského městského zastupitelstva, jedenáct let jako městský rada. Dále byl předsedou spolku pro vybudování Husova pomníku, jehož realizace se ovšem nedočkal. Nebyl cestovatelem, přesto však jako mecenáš českých světoběžníků a zakladatel etnografického muzea, jež nese jeho jméno, zaujímá v dějinách českého cestovatelství čestné místo.

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země