nahoru

Přestaňte jen snít: Nomádi oceánů aneb Jak si stopnout loď a přeplout širá moře

Tomáš Jirků18. května 2018 • 07:20
Přestaňte jen snít: Nomádi oceánů aneb Jak si stopnout loď a přeplout širá moře
foto: autor a O. Kotáb

S kapitánem Ondrou jsme na plavbě jižním Pacifikem potkali spoustu dobrodruhů, co se jako my rozhodli vzít loď a strávit na ní pár měsíců, let – nebo i zbytek života. Ale potkali jsme i takové, kteří vlastní loď neměli a neváhali si „stopnout“ cizí. Ptáte se, co je to za blázny, kteří stopují přes Atlantik nebo Pacifik? Tady je malá sonda do životů některých oceánských nomádů.

První nomádka na naší lodi byla June. Studuje mořskou biologii a snaží se psát. Je jí ke třiceti, je to etnická Korejka, ale byla adoptovaná do Norska, takže mluví a cítí se norsky. Na Hiva Oa se dostala stopem z Panamy. Australský kapitán ji nabral spolu s dalšími „loďostopaři“. Zdál se v pohodě, ale během plavby se prý z něj stal mrzout a nelida. Všichni měli na den jen omezený příděl vody, takže zažívali i žízeň. Kapitán koupil katamarán v Chorvatsku a chtěl co nejrychleji doplout do Austrálie. Aby byl rychlejší, měl zásobníky s vodou plné jen z poloviny. Kdo se na moře dostatečně nezásobí pitnou vodou, je cvok, ale bůh suď. Proč ale pak bere čtyři stopaře?

Seznámili jsme se u táboráku, u něhož byla velmi různorodá skupina kotvících jachtařů i stopařů. June byla přiopilá a postupně velmi literárně kritická. Když mi vyčetla i to, že jsem nepřečetl Gilgameše či něco podobného, přešel jsem k sympatickému litevsko-anglickému páru. Maltský kapitán, čtyřicátník, řešil, proč ho opustila stopařka, se kterou začal mít vztah. Mladá Američanka hondurasko-nikaragujských rodičů bez dechu vyprávěla, jak se v Argentině z jejich lekcí angličtiny vyvinula hromadná psychoterapie pro ženy v problémech, a Polynésan, jenž pracuje pro zdejší jachtařskou dílnu, se ji pokoušel sbalit. Kolem proudila různě přízvučná angličtina či francouzština dalších nomádů: anglo-maďarská psycholožka, Ekvádorka, Kolumbijka, Rakušané, Francouzi, norský profesionální námořník v důchodu...

Zranění v tropech

Stále kotvíme na Hiva Oa, jednom z Markézských ostrovů. Jde o jednu z pěti administrativních oblastí Francouzské Polynésie, zámořského území v Tichém oceánu. Díky tomu tady platí evropské normy a leccos se tu snáze zařídí. Ocenili jsme to, když se Ondra při vylézání na molo odřel. Na první pohled banalita, ale po pár dnech v tropickém počasí se odřeniny na holeni zanítily a směrem ke kotníku začala noha otékat, rudnout a hnisat. Když už Ondra nemohl došlápnout a začal mít teploty, usoudil, že půjde k doktorovi.

Stříbrovlasý francouzský doktor si ránu prohlíží. Ondra leží na lůžku a polynéský zdravotník si chystá injekci. Pochopím, že se mě oba ošetřující skoroangličtinou ptají, zda budu schopen na lodi Ondrovi dávat injekce. Přikyvuju, že ano, že jsem byl zdravotník v „army“. Oba jsou s mou odpovědí evidentně spokojeni. Ondra do zadku dostává první injekci antibiotik. Zdravotní bratr není zrovna nejjemnější sestřička a dávku natlačil celkem rychle a bolestivě. Ondra se má otočit na záda a zdravotní bratr mu lékařskými klíšťkami vytrhává kousek nekrotické tkáně z ranky, jež se mu nehojí. Ondra se drží za čelo a radši kouká do stropu. Nedá se nic dělat, kapitán musí vydržet všechno!

Stopařka na palubě

Když se Ondra konečně uzdravil, začali jsme se chystat na vyplutí z Hiva Oa. Francouzští přátelé kotvící vedle nás nám dohodili svou známou, která prý hledá loď, co by ji svezla dolů na jihozápad. Tak jsme se seznámili s Apolline. Francouzka z Normandie kolem třiceti, se zkušenostmi s přeplavbou Atlantiku a vařením pro turisty na lodi v Karibiku. Námořně dobrodružný typ, jejž v její původně tradičně sedlácké rodině nikdo nechápal. Před odplutím se s ní na molo přišla rozloučit její polynéská „adoptivní“ rodina, u které bydlela. Na loď se nám tak s dalším členem posádky dostalo i značné množství banánů – a ukulele.

Hned vedle Hiva Oa je ostrov Tahuata, kde jsme měli zastávku k očištění trupu lodi pod hladinou. Apolline si bez řečí vzala brýle, šnorchl a ploutve a začala škrabkou čistit společně s námi. Ocenili jsme na ní, že se zapojila do každodenních prací na lodi a byla pravoplatným členem posádky.

Na ostrově Tahuata bydlela Apolline dříve asi měsíc ve vesnici Hapatoni, takže tu znala opravdu snad každého. Dostali jsme se tak do domácnosti jednoho z místních, jenž nás pohostil kousky syrové ryby v kokosovém mléce a místní samohonkou carambole. „Žena carambole vyrábí a muž ho pije, hahaha. A my to nesmíme vypít všechno, jinak by se moje žena zlobila,“ pomrkával na nás Mark spiklenecky. Takže žádný karambol z toho nakonec nebyl.

Rajská Fakarava

Po dvou dnech odplouváme s obrovskou zásobou ovoce: limetky, grepy, corossole (nevábně vyhlížející, ale úžasná chuť), chlebovník, a hlavně trsy banánů.

Přeplavba na ostrov Fakarava byla bez problémů. Nádherný ostrov je spolu se šesti sousedními na seznamu UNESCO jako chráněná rezervace. Na seznam se ostrovy dostaly díky mimořádně vzácné flóře a fauně. Najdete tu třeba vzácný druh ledňáčka, palmu tuamotu a v lagunách korýše jako garnáty a listorožce.

Dá se tu navštívit i farma perlotvorek, udírna na „rori“ (sumýše), což je jedna z delikates velmi ceněných Asiaty. Ve vesnici Tetamanu stojí jeden z prvních ostrovních katolických kostelů, postavený z korálů roku 1874.

Během plavby se Apolline s námi střídala na nočních hlídkách a nerozházel ji ani silnější noční vítr s téměř horizontálním deštěm. Aby se nám nezkazily zásoby ovoce, navařil jsem speciální marmeládu: banány s limetkami. Stoprocentně bio!

Na další plavbě jižním Pacifikem jsme potkali další dobrodružné povahy, které využily naši loď a sdílely s námi každodenní námořnické radosti i strasti. Ať už to byl Raphaël z Francie, June z Norska, Dulce z Argentiny, nebo Martin z Lotyšska, všichni se shodli na tom, že námořní nomádství je skvělá šance za přijatelné peníze objevit běžně nedostupné nádherné pacifické atoly a poznat podobně naladěné světoběžníky.


Jak se stát námořním nomádem

Využijte zkušenosti a rady těch, kteří na tento způsob cestování nedají dopustit.

  • Bez angličtiny, případně francouzštiny (francouzských lodí je hodně), se sotva domluvíte.
  • Nebát se a oslovovat kapitány v maríně; být čistý, upravený, usměvavý a vzbuzovat důvěru. Některé maríny jsou ovšem přístupné jenom pro majitele kotvících lodí. Pořád platí snaha nechat vzkaz na místní vývěsce (služby/prodej/koupě) se stručnou a pozitivní informací (nejlépe tiskem) + číslo místního mobilu a/nebo e-mail.
  • Většina kapitánů očekává aktivní pomoc na lodi: vaření, čištění, pomoc při obsluze lodi. Kdo má nějakou zkušenost a může ji nabídnout, je ve výhodě. Po úspěšné plavbě vás může současný kapitán doporučit dál – třeba přes palubní rádio.
  • Peníze: běžná suma je 20 USD/den, ale může být i 30. Můžete plout za 300 USD Panama–Markézy (pluje se klidně i přes měsíc) nebo za 800 eur přes Atlantik… Předpoklad je spoluúčast na nákupu potravin. Pokud bude kapitán vyjmenovávat přístavní poplatky, palivo, opravy – vykašlete se na něj. Vy se přizpůsobujete jeho plánům a nabízíte své služby.
  • Bohužel nemusíte mít štěstí a můžete hledáním „svého“ kapitána strávit i tři měsíce. Některá místa jsou obecně lepší, protože jsou to centra, z nichž v sezoně vyplouvá spousta jachtařů: pacifická Panama, Tahiti, Gibraltar. Obecně jsou pak jednotlivé ostrovy Francouzské Polynésie ke „stopu“ podstatně obtížnější. Určitě potřebujete finanční rezervu pro případný přelet či cestu zásobovací lodí.
  • Počítejte s tím, že u páru na lodi se můžete stát součástí jejich sporů. „Vlci samotáři“ zase můžou mít svoje psychologické problémy, které budete taky muset nějak zpracovávat. Holky musí zvážit riziko sexuálního obtěžování, ale sólo cestovatelek jsme potkali několik; stejně tak párů.
  • Čím méně toho potřebujete, tím jste svobodnější. Rozhodně se neobejdete bez čepice, slunečních brýlí a silného krému proti slunci. Pozor na chlad a vlhko – určitě si s sebou vezměte větrovku a teplejší prádlo. Doporučuji mít zip-lock sáčky na náhradní prádlo. Na moři vše vlhne.

Tomáš Jirků




Starší články Lidé a Země