nahoru

Přestaňte jen snít: Z kanclu kolem světa aneb Stop otlačeným zadkům!

Karel Štěpánek16. května 2018 • 08:30
Přestaňte jen snít: Z kanclu kolem světa aneb Stop otlačeným zadkům!
foto: tým Travel4ever

Proč se nebát dát v práci výpověď a vydat se do světa? Jak cestu naplánovat? Kde na to vzít peníze? Na co si dát pozor a na co nezapomenout při balení batohu? Na tyto i další otázky naleznete odpověď od čtyř cestovatelů, kteří skončili s prací a vyrazili na dvouletou cestu po světě přes 25 zemí!

Už při studiu vysoké školy jsme se snažili hodně cestovat. Několikrát jsme mezi semestry využili nabízené pracovní programy v USA, Kanadě nebo ve Španělsku. Po několika měsících práce jsme pak odjeli například na Aljašku nebo na Havajské ostrovy. Když jsme si po škole našli práci v Česku, nechtěli jsme se smířit s představou, že budeme už jen zavřeni za kancelářským oknem s pár týdny dovolené.

Dovolenou si v dnešní, uspěchané době většinou ani nemůžete vybrat v celku, a proto jsme se rozhodli v práci po dvou letech skončit. Chtěli jsme ještě cestovat do dalekých zemí Oceánie a Jižní Ameriky, na které je potřeba více času. Začali jsme přemýšlet, jak bychom mohli cestu uskutečnit. Nikdo z nás tehdy netušil, že budeme pryč tak dlouho.

Plánujeme cestu kolem světa

Prvotním plánem bylo letět na Nový Zéland v rámci programu Working Holiday. „Lítá se tam přes Asii, tak proč cestou neprojet Čínu? Zpátky to zase můžeme vzít přes Jižní Ameriku,“ přidávali jsme postupně další země do plánu. Když jsme vše sepsali na papír, vyšla nám z toho cesta kolem světa.

Základním kamenem byla žádost o novozélandská víza. A kdo o ně vlastně žádal? Byli jsme celkem čtyři: já se svou, dnes již bývalou přítelkyní Editou, kamarád David a jeho sestřenice Káťa. V březnu 2014 se nám po klikacím internetovém boji podařilo víza získat a naše cesta začínala nabírat reálné obrysy. Měli jsme hrubý plán, že projedeme 20 zemí za 20 měsíců. Nakonec jsme navštívili ještě o pět zemí více a náš „výlet“ se protáhl na 26 měsíců od domova.

Stop otlačeným zadkům

Po úspěšné žádosti o víza na Nový Zéland zbývalo do zvoleného podzimního odjezdu asi půl roku. Tento čas jsme využili ke shánění sponzorů, vytváření propagačních materiálů, úpravě webových stránek a dalšímu formování našeho vznikajícího cestovatelského projektu. Akci jsme nazvali Z kanclu kolem světa aneb Stop otlačeným zadkům!

Chtěli jsme zaujmout a třeba i motivovat lidi k podobným dlouhodobějším cestám. Zdálo se nám, že si mnoho kamarádů z našeho okolí hned po škole našlo práci a zapadlo do každodenních stereotypů. Několik z nich se nám už ale podařilo motivovat a skutečně se za hranice vypravili. I když dnes už dlouhodobější cesty podniká velké množství lidí, stále je dost těch, kteří se bojí vykročit ze zaběhlých kolejí.

Dávám výpověď!

Přestože by někteří lidé rádi cestovali a poznávali svět, mají strach opustit známé prostředí nebo podat v práci výpověď. Člověk by si neměl myslet, že práce je středem vesmíru. Zaměstnavatel si za vás určitě náhradu obstará. Několik měsíců před odjezdem jsme i my museli oznámit v práci konec. Setkali jsme se převážně s pozitivními reakcemi a všichni nám v našem rozhodnutí fandili.

Přesto je dobré s oznámením o vašem odjezdu neváhat do poslední chvíle. Zůstanou vám tak dobré vztahy a kontakty do budoucna. Proti tomu, že chcete odjet a poznávat svět, nemůže nikdo nic namítat. Z mého pohledu se nemusíte ani bát, že by vám ujel pomyslný kariérní vlak. V zahraničí totiž získáte zkušenosti a rozhled, naučíte se nové věci a jazyky, poznáte nové lidi a velmi vás to obohatí.

Kde jsme na to vzali?

Oblíbená česká otázka o financích padne vždy jako jedna z prvních, a proto je potřeba vysvětlit, jak jsme náš cestovatelský projekt financovali. Část peněz jsme měli našetřenou z dvouleté kancelářské práce (200 tisíc Kč). Zbytek jsme si vydělali až prací na Novém Zélandu (400 000 Kč). Nechtěli jsme čekat, až ušetříme všechny prostředky, protože bychom také nemuseli vycestovat nikdy. V dnešní době existuje mnoho pracovních programů, s nimiž se dá cesta spojit. Naším dlouhodobým plánem je pracovat v bohatých zemích typu USA, Kanada, Nový Zéland či Austrálie a peníze utratit v ekonomicky slabších zemích v Asii nebo Jižní Americe. Na Novém Zélandu jsem vydělával i tisíc dolarů týdně. Za pár měsíců práce poté můžete cestovat například rok v jihovýchodní Asii.

Tato naše strategie má ale dvě podmínky. První je, že v cizí zemi musíte žít skromně a pracovat tvrdě. Každý z nás měl proto na Zélandu dvě práce, aby ušetřil. Já jsem chvílemi pracoval i 70 hodin týdně. Bydleli jsme v šesti lidech ve dvou malých místnostech a s vidinou další cesty jsme se snažili hodně šetřit. Druhou důležitou podmínkou je následný styl cestování. Začali jsme hodně stopovat, vařili si jídlo na vařiči a spali ve stanu nebo v levných hostelech. Tak jsme potom mohli cestovat mnohem delší dobu. Pomoc jsme obdrželi také od několika sponzorů, kteří nám poskytli základní vybavení na kempování, batohy, oblečení, průvodce a další drobnosti. Peníze jsme od nikoho nežádali. Určitě se nebojte potenciální partnery kontaktovat. Z dvaceti oslovených firem se vám třeba ozve jedna, kterou váš nápad zrovna zaujme. Navážete tak zajímavou spolupráci.

Co si (ne)přibalit do batohu

Naším hlavním doporučením je vzít si na cestu jen jeden velký batoh a nutné minimum oblečení. To si můžete vždy dokoupit dle potřeby. Až budete každý den pochodovat s obřím batohem na zádech, do něhož přidáte ještě jídlo a vodu, budete litovat každého kila navíc. Rádi pak některé věci dobrovolně vyhodíte nebo darujete, jako se to stalo nám. Naprostý základ je mít nový cestovní pas, a to nejlépe hned dva! Káťa si musela zažádat o nový pas v Sydney, neboť by už v Jižní Americe neměla povinných šest měsíců rezervní platnost. Já jsem měl sice dostatečnou platnost, ale zase mi téměř došly volné stránky, což může být při vstupu do některých zemí také problém. Davidovi pas pro změnu ukradli na Novém Zélandu, a proto je dobré mít jeden rezervní. Pasem se musíte prokazovat například při vstupu do novozélandských nebo australských barů, a tak jsme neustále trnuli, komu bude po divoké noci chybět.

Určitě si s sebou přibalte oba typy mezinárodních řidičských průkazů a výpis z trestního rejstříku. V některé práci ho mohou vyžadovat a jeho získání ze zahraničí je opravdu složité. Zařiďte si též bankovní kartu s nízkým poplatkem za výběry z bankomatů v zahraničí, nejlépe s nulovým. Mnoho bankomatů v zahraničí má velmi omezený limit, a proto budete nuceni vybírat peníze opakovaně. Další věcí, kterou naopak nechte doma, je plná moc pro někoho z rodiny k vyzvedávání pošty a provádění dalších úkonů. Pokud odjíždíte na déle než šest měsíců a nemáte-li živnost, určitě se odhlaste od zdravotního pojištění. Po návratu budete muset doložit zahraniční cestovní pojištění, jež rozhodně nepodceňujte. Dvakrát jsme měli sjednáno pojištění na celý rok, jež bylo cenově výhodné. Na některých internetových stránkách si můžete jednotlivé ceny pojišťoven snadno porovnat.

Bezpečnost na cestách

Pravděpodobnost, že se vám na cestě něco přihodí, je samozřejmě asi o něco větší než při sezení na kancelářské židli. Na druhou stranu, pokud budete používat zdravý rozum a dodržovat bezpečnostní zásady, měli byste tím možné riziko minimalizovat. Materiální škody by vás neměly na cestě odradit. Nám třeba vykradli auto na Novém Zélandu a Davidovi ukradli batoh se všemi věcmi, notebookem i pasem. V Bolívii a Ekvádoru nám zase ukradli z kapsy mobily. Právě v Jižní a Střední Americe byste měli být opatrnější, hlídat si své věci nebo se netoulat sami nocí.

Poslední pravidlo jsem jednou porušil ve Valparaísu v Chile, kdy jsem se sám večer vracel z baru do hostelu a byl v noci přepaden skupinkou tří mužů. Dostal jsem ránu pěstí do obličeje, po které jsem útočníkům naštěstí utekl. Později jsem musel přiznat, že to byla moje chyba. Člověk tak musí být neustále na pozoru. Bezpečnostní situace tam není zdaleka taková, na jakou jsme zvyklí z domova. Strach jsme měli v Hondurasu nebo Salvadoru, kde je statisticky největší počet vražd na obyvatele na světě. Při dodržení správných zásad jsme ale neměli za celou dobu cesty žádný další problém.

Nepříjemností na cestách mohou být určitě nemoci, a proto je potřeba se na ty nejzákeřnější připravit dopředu. Před cestou jsme tak absolvovali základní očkování na žloutenku A a B, břišní tyfus a žlutou zimnici. S sebou jsme si vezli též antimalarické pilulky, jež jsme nakonec preventivně brali jen ve Východním Timoru. V amazonském pralese nebo v džungli Střední Ameriky jsme se více soustředili na prevenci. I ve velkém vedru jsme se snažili nosit dlouhé rukávy a nohavice a celé dny jsme na sebe stříkali nejrůznější druhy repelentů.

Asi největší komplikaci jsme měli všichni na Samojských ostrovech, kde jsme trpěli neskutečně silnými zažívacími obtížemi. S pomocí prášků a diety se nám je podařilo přemoci až na Novém Zélandu. Na cestě nás provázelo i několik drobnějších zranění. Opět jsme tomu šli našimi extrémními aktivitami tak trochu naproti. Já jsem si rozsekl na snowboardu bradu na čtyři stehy, což se vám ale může přihodit i u nás. Také se mi několikrát vykloubilo rameno, s nímž mám občas problémy. Jednou se mi to stalo i na vrcholu šestitisícové hory Huayna Potosí v Bolívii. Naštěstí se mi rameno podařilo rychle vrátit zpět na místo. V Indonésii jsem si zase spálil nohu na motorce. Hnisavou ránu jsem zahojil až pomocí prášků v Austrálii a na noze mi zůstala obří jizva.

Nejtěžší je vydržet spolu

Těžké momenty vznikaly i uvnitř našeho týmu. Já jsem se hned ve třetí zemi rozešel po dlouholetém vztahu s přítelkyní Editou, což byla pro projekt těžká situace. „Jak teď budu cestovat se svou bejvalkou kolem světa?“ říkal jsem si. Naštěstí jsme po krátké pauze zůstali kamarádi a mohli spolu dál pokračovat, přestože by to bylo pro většinu lidí divné. Spojit životy čtyř lidí na tak dlouhou dobu bylo nesmírně těžké. Asi v polovině cesty jsme si museli dát několikaměsíční přestávku, ve které každý cestoval sám. Opět jsme se pak setkali s úplně novou energií. Ve více lidech je ale vždy větší legrace a vzniká i více úsměvných historek!


Další inspirace

  • Čas na cestě: dva roky
  • Navštívené země: Čína – Taiwan – Nový Zéland – Samoa – Austrálie – Indonésie – Malajsie – Brunej – Filipíny – Východní Timor – Argentina –
    Chile – Bolívie – Peru – Ekvádor – Kolumbie – Panama – Kostarika – Nikaragua – Honduras – Salvador – Guatemala – Belize – Mexiko – Kuba
  • Sledujte další dobrodružství Z kanclu kolem světa aneb Stop otlačeným zadkům! na www.facebook.com/travel4ever.cz

Co ti dala cesta kolem světa?

Zeptali jsme se čtyř protagonistů dvouletého putování kolem světa, co jim cesta dala a vzala. Jaké byly jejich nejsilnější zážitky? Jaké to je nechat si píchnout do těla žabí jed nebo zdolat vrcholky bolivijských And?

Karel Štěpánek, 28 let (na začátku cesty)

Před cestou: projektový manažer

Na cestě: plánovač, fotograf, kameraman, autor článků, designér a správce webu

Pro mě byl nejlepším zážitkem výstup na šestitisícovou horu Huayna Potosí v Bolívii. V bolivijských Andách jsme se rozhodli absolvovat třídenní expedici do výšky 6088 m. Přestože to bylo velice náročné a vzduchu bylo málo, pocit ze zdolání vrcholu nám vše vynahradil. Po noční chůzi a lezení po ledu jsme nakonec usedli na špičatém vrcholu a čekali na východ slunce. Když první paprsky slunce ozářily horské štíty, teprve jsme viděli, do jaké výšky jsme vylezli. Cítili jsme neuvěřitelný pocit štěstí.

Během cesty jsem získal hodně cestovatelských zkušeností. Nemám nyní strach projet téměř jakoukoliv zemi stopem či si v cizí zemi najít práci. S jihoamerickými kamarády jsem vypiloval španělštinu na úroveň, jíž bych ve školách nikdy nedosáhl. Celkově mám dnes jiný pohled na svět poté, co jsem viděl způsob života na různých kontinentech v 25 zemích. Díky místům, která jsem navštívil, cítím větší klid a vyrovnanost. Nemám totiž rád ta černá neobjevená místa v mé pomyslné mapě.

David Pospíchal, 29 let

Před cestou: manažer kvality

Na cestě: fotograf, kameraman, technik výpravy

Dorazili jsme do džungle v Peru s cílem podstoupit rituál pití ayahuasky. Postupně jsme předstupovali před šamana a museli na ex vypít nápoj z tzv. liány smrti. Uvnitř našeho těla se začaly dít neuvěřitelné věci. Následující den jsme si ještě nechali do ramene napíchnout jed z žáby kambo. Během několika sekund mě jed paralyzoval a cítil jsem, jak proniká do celého těla. Myslel jsem, že je po mně. Naštěstí vše ustalo a zbylo skvěle pročištěné tělo s obnoveným imunitním systémem.

Cesta mi dala ohromné množství různých zážitků z různých koutů světa. Poznal jsem spoustu úžasných lidi, kteří mi obohatili život už jen tím, co všechno sami zažili. Je skvělé vědět, že máte ve světě kamarády, na něž se můžete spolehnout a můžete je jet kdykoliv navštívit, přestože jste společně strávili jen pár dní. Člověk se opravdu naučí žít přítomností, protože ráno nevíte, co bude večer. Cestování bez detailního plánu a časového omezení bylo osvobozující.

Edita Zenklová, 27 let

Před cestou: letová agentka

Na cestě: autorka článků, zapisovatelka deníku, spolusprávkyně webu

Nejlepším zážitkem pro mě byly nové formy cestování, například stopování několik tisíc kilometrů přes Chile a Argentinu. Při dlouhých hodinách konverzace s řidiči jsme se s některými z nich natolik sblížili, že nás nakonec pozvali k sobě domů nebo se nám rozhodli ukázat jejich oblíbená místa. Byla to naprosto jiná zkušenost než cestovat autem. Doslova jsme pronikli do místních domovů, slyšeli nespočet příběhů a udělali si hodně přátel.

Svět se stal mým domovem. Zjistila jsem, že mohu žít téměř kdekoliv, najít si tam práci a být šťastná. Poznala jsem úžasné lidi a našla si kamarády po celém světě. Získala jsem také mnoho cestovatelských zkušeností a nespočet nezapomenutelných zážitků, na které budu určitě vzpomínat celý život. Každodenní změny a nové výzvy mě naučily očekávat neočekávané a poradit si v každé situaci.

Kateřina Pospíchalová, 25 let

Před cestou: studentka pedagogické fakulty

Na cestě: zdravotnice, správkyně společných financí

K mým nejlepším zážitkům patří ten, když jsme se vypravili stopem z Queenstownu do nedalekého města Arrowtown na Novém Zélandu. Zastavil nám australský horolezec, který nám nabídl, že s ním můžeme boulderovat. Strávili jsme tak krásný den na skalách v Remarkables. Den předtím se náš řidič prý na tomtéž místě setkal s Alexem Honnoldem – světově známým horolezcem. Celkově nás vždy stopování přivedlo do nevšedních a nepředvídatelných situací.

Takto dlouhá cesta mě obohatila v mnoha ohledech. Naučila jsem se novým jazykům, dokázala zvládat vypjaté a nekomfortní situace a vytvořila si kamarádská pouta s lidmi z mnoha zemí. Na vlastní oči jsem viděla kontrasty dnešního světa. Nyní umím ocenit maličkosti, jimiž jsme v Evropě rozmazlení, jako je například dostatek potravin, pestrá strava, pitná kohoutková voda, teplá sprcha, splachovací záchod, pohodlný transport a další věci, které se nám zdají zcela běžné.

Karel Štěpánek




Starší články Lidé a Země