nahoru

Okcitánie: Dobře utajená kráska, kterou stojí zato objevit

Markéta a Michael Foktovi27. března 2018 • 06:34
Okcitánie: Dobře utajená kráska, kterou stojí zato objevit
foto: Markéta a Michael Foktovi

Okcitánie je jako tajemná dáma, které v žilách koluje jižanský temperament a hrdost statečných předků. Vlasy jí čechrá vítr náhorní plošiny Aubrac a u nohou jí leží Středozemní moře.

Země prošpikovaná opevněnými městy katarů i nepřátelských rytířských řádů bývala ještě před několika sty lety smáčená krví. Dnes je to místo, kam se vydáte, když chcete vychodit stres a zlepšit svou duševní kondici. Poeticky syrovou krajinu náhorní plošiny Aubrac i teplé vinařské oblasti pod ní totiž přetíná jedna z hlavních svatojakubských poutních cest do španělského Santiaga de Compostela.

Rozpálený katarský jih

Prosluněný jih Okcitánie je plný překvapení i živoucích legend. Najdete tu antické mosty, středověké hrady či zázraky nejmodernější architektury vyšší než pařížská Eiffelova věž. I otrlé borce vezmou za srdce vesnice templářských rytířů protkané bludištěm úzkých uliček. Za dokonale zachovalými hradbami osady La Couvertoirade, po kterých se můžete projít kolem dokola, žijí sotva dvě stovky obyvatel. Stejně jako za doby velkého rozkvětu v patnáctém století, ze které pochází řada zdejších domů, se zabývají řemesly a farmařením. A samozřejmě také cestovním ruchem založeným na pověsti templářů, kteří tu však ve dvanáctém století vládli sotva padesát let.

Replika středověkého obléhacího stroje stojící na hraně skalního srázu proti opevněné vesnici Minerve připomíná dávnou tragédii. Právě zde se křižákům bránili jedni z posledních katarů, jen aby jich po desetitýdenním obléhání téměř dvě stovky skončily na hranici. Dnes stojí z tehdejšího opevnění jen osmiboká věž Candela a z nejvyššího bodu na několik uliček vesnice dohlíží kostelík Saint Etienne z jedenáctého století.

To v Carcassonne vládne docela jiná atmosféra. Citadela s dvojitým opevněním dlouhým tři kilometry, desítkami věží, bazilikou i hraběcím zámkem pulzuje čilým letním životem. Ještě před sto padesáti lety byl přitom architektonický skvost, který se dnes vyhřívá na Seznamu světového dědictví UNESCO, doslova na odpis. S nástupem moderních válečných metod vojenská posádka odešla a pro stavitele nového města dole u řeky se citadela proměnila v obrovskou hromadu stavebního kamene. Carcassonnští radní však naštěstí v poslední chvíli rozhodli, že se v opevněném městě nebude bourat, ale stavět. Dobré rozhodnutí – zrekonstruovaná pevnost dnes láká na tři miliony turistů ročně.

Vítězství srdce nad krásou

Nebyl krásný, a už vůbec ne sexy. Přesto kam vkročil, tam mu ženy padaly k nohám. Rodiče světoznámému malíři Henrimu de Toulouse-Lautrecovi totiž do vínku nenadělili příliš štěstí. Byli bratrancem a sestřenicí z prvního kolena, což se výrazně projevilo na jeho fyzickém vzhledu. Své city proto utápěl v alkoholu a pochopení hledal v náruči prostitutek v nevěstincích svého rodného města Albi. K lehkým dámám se ale vždy choval slušně a s úctou, na kterou rozhodně nebyly zvyklé. Proto mu s láskou říkaly „mistře Henri“. Než zemřel na syfilis, stihl po sobě zanechat řadu obrazů, za kterými se dodnes do Albi sjíždějí lidé z celého světa.

Lautrecovo muzeum, kde je k vidění kolem tisíce jeho děl, sídlí v bývalém biskupském paláci Palais de la Berbie, jenž je starší než samotný papežský palác v Avignonu a celý vystavěný z červených cihel. Spolu se sousední katedrálou Sainte-Cécile, jejíž zdi jsou silné šest metrů, tvořil v době svého vzniku ve třináctém století největší cihlovou stavbu světa. Když se podíváte pozorněji, najdete na některých z cihel přes pět století staré otisky prstů středověkých řemeslníků.

Albi je vůbec syntézou starobylého a nového. Kolem katedrály jezdí auta a na náměstí před ní se prohání mládež na kolech, v úzkých uličkách šedesátihektarového starého města však na motorové vozidlo prakticky nenarazíte a čas se tu zdánlivě zastavil někdy kolem roku 1860. Uvnitř katedrály pod unikátním modře malovaným stropem proudí turisté, kteří si přijeli prohlédnout div zapsaný na Seznam světového dědictví UNESCO, a na ně mlčky dohlíží přes dvě stovky kamenných soch z patnáctého století se zachovalými původními barvami. Staré a nové se tu díky tomu všemu elegantně prolíná. Na štítcích s názvy ulic tu třeba vedle sebe poklidně koexistují nápisy ve francouzštině i staré okcitánštině.

Jiskrný poklad rudé země

Všechno to začalo před tisícovkou let, když se po svatojakubské cestě vracela skupina benediktinských mnichů. Odlehlá krajina Aveyronu jim učarovala natolik, že se tu rozhodli usadit. Tak vznikla osada Conques. Její jméno pochází od svatojakubské mušle, která je dodnes znakem vesnice, jež se dostala na seznam těch nejkrásnějších ve Francii. Při pohledu ze značené dálkové trasy GR 65 je člověk dodnes na pochybách, jestli je to titěrná vesnička s obří katedrálou Saint Foy nebo spíš předimenzovaný svatostánek, k němuž někdo tak trochu mimoděk přilepil pár kamenných domků.

Ti dobří mniši si však s sebou kromě ostatků světice, pro kterou katedrálu zbudovali, přinesli ještě něco. Zelený poklad, který v rudé pískovcové půdě oblasti Rougier de Marcillac pár kilometrů jižně od Conques roste dodnes. Padesátka místních vinařů ročně vyrobí na milion láhví rudého moku z prastaré odrůdy Fer Servadou, který podle všeho vysál spolu s barvou z červené země veškeré chutě i vůně zdejšího venkova. Kořeněná chuť zdejšího vína po tmavém ovoci se ještě zvýrazní po třech až pěti letech archivace, kterou místní znalci doporučují.

Zvony ztracených

Na náhorní planině Aubrac, odkud svatojakubská cesta klesá do vinařské oblasti kolem Conques, panuje mnohem syrovější klima. Ve výšce přes tisíc metrů nad mořem se nad zhnědlou trávou válí mlha a po rozlehlých pláních se potulují stáda hnědého aubrackého skotu. Ten byl ještě před nějakými čtyřiceti lety téměř na vymření. Zachránila ho hrstka místních farmářů, kteří si uvědomili, jak dobře je zdejší plemeno přizpůsobené tvrdým podmínkám.

V zimě tu napadne tolik sněhu, že místní dokonce založili lyžařské sjezdovky. Tady, na jihozápadě Francie nedaleko španělských hranic a téměř na dohled od Středozemního moře. Vzhledem k drsnosti podnebí není divu, že tu před skoro tisícovkou let mniši založili špitál pro poutníky a v zimě zvonili na „zvony ztracených“ těm, kteří ztratili směr ve sněhové bouři. Kolem nemocnice pak časem vyrostla dnešní vesnička Aubrac s robustními kamennými domy.

Nůž na gilotině

Pro přežití v drsném prostředí potřebovali místní pastevci ostrý nástroj, který je nenechá na holičkách. A který je nepřipraví o citlivé části těla, když ho po práci strčí do kapsy kalhot. Tak se zrodil ikonický zavírací nůž Laguiole. Dnes se tyto nože vyrábějí v celém širém okolí, nejlepší z nich však právě ve stejnojmenné vesnici Laguiole. „Naše nože děláme od rukojeti z rohů aubrackých býků do posledního nýtku ručně a přímo tady v naší manufaktuře,“ zdůrazňuje Virgilio Mũnoz.

Je jedním z asi stovky zaměstnanců Forge de Laguiole, kde nabroušené skvosty vznikají a odkud jich ročně do celého světa odejde na sto tisíc. „Rukojeti nožů děláme ze vzácných dřev, rohů, kostí nebo třeba mamutích zubů,“ zubí se Virgilio. Když se přitom rohovina nebo dřevo rozřízne, putují oba kusy vždy na stejný nůž. Estetické sladění musí být dokonalé. „Čepele vyrábíme z prvotřídní isèrské oceli, ručně je kováme a jejich definitivní tvar vyrážíme na speciálním svislém lisu, kterému přezdíváme gilotina. Ručně vyrábíme i kovové části rukojeti nebo pružinu, která slouží jako pojistka při otevření nože. Během výroby někdy ocel žhavíme až na tisíc stupňů a pak ji chladíme v oleji,“ prozrazuje Virgilio a sklání se k malému kousku kovu ve svěráku.

Nohy na zemi, hlava v oblacích

Než v Toulouse nasednete do letadla a vydáte se zpátky domů, udělejte si výlet do kosmu. Podívat se tam můžete i bez NASA – alespoň virtuálně určitě. V kosmickém areálu Cité de l’espace zjistíte, jaké by to asi bylo poskakovat na Měsíci, nebo co to znamená být připoutaný v točicím křesle určeném k trénování astronautů, které už naštěstí Rusové ze svého tréninkového programu vyškrtli. Při prolézání skutečné orbitální stanice Mir objevíte, jak se ve vesmíru chodí na záchod, aniž by pozůstatky vaší aktivity létaly kabinou ve stavu beztíže jako chemické pumy, nebo jak složité je vsoukat své tělo do návratového modulu Sojuz.

Přímo ve městě pak na vás čeká ještě jedna okřídlená perlička. Letecké muzeum Aeroscopia. Do velké expoziční haly napěchované od podlahy po strop se vešel nejen letoun Blériot, který před více než stoletím jako první přeletěl Lamanšský průliv, ale dokonce i obří nákladní letoun Super Guppy. Jeho trup se otevírá i s celou kabinou a jeho „břicho“ pojme skoro pětadvacet tun nákladu. Jeden z těchto otesánků létá dodnes nad Severní Amerikou a přepravuje části raket pro kosmickou agenturu NASA.


Spojnice zemí i dějin

Rozervanou krajinu Okcitánie spojuje bezpočet mostů. Minimálně dva z nich však zasluhují mimořádnou pozornost a každý představuje jinou dobu:

  • Pont du Gard – akvadukt z přelomu letopočtu je divem římské architektury. Je téměř 50 metrů vysoký, 275 metrů dlouhý a tvoří ho tři řady na sobě stojících oblouků. Most (25 km severovýchodně od Nîmes) přiváděl do tohoto města vodu a je zapsaný na Seznam kulturního dědictví UNESCO.
  • Viaduc de Millau – patří mezi nejvyšší mosty světa a jeho nejvyšší pilíř je s výškou 343 metrů vyšší než Eiffelova věž v Paříži. Sedm pilířů nad vozovkou dlouhou skoro 2,5 km připomíná stěžně obří lodi. U mostu jsou vybudované vyhlídkové platformy s návštěvnickým centrem.

Okcitánské speciality

  • Cassoulet – vydatný, pomalu vařený pokrm z bílých fazolí a masa, který prý vznikl za stoleté války, kdy se v hrnci ocitlo všechno, co bylo k dispozici. V Castelnaudary do něj dávají hlavně vepřové, v Toulouse maso jehněčí, kachní a klobásky, zatímco v Carcassonne hodně skopového a kachní či koroptví maso.
  • Roquefort – král všech sýrů zraje v několikapatrových podzemních jeskyních v pohoří Combalou díky zvláštnímu druhu plísně. Vyrábí se z ovčího mléka plemene Lacaune, zraje aspoň šest měsíců a má výrazně ostrou chuť. Typické kolo Roquefortu váží asi 3 kg a sýr se vyrábí ve třech základních typech.
  • Aligot – mniši na náhorní plošině Aubrac podávali poutníkům jídlo podobné bramborové kaši s místním sýrem Tomme de Laguiole, máslem, smetanou a česnekem. Vydatný vazký pokrm se stal místní specialitou i přílohou.
  • Petit janot – tvrdé trojhranné biskvity se v okolí Albi tradičně namáčejí do místního vína Gaillac a pak jedí. Jsou výrazně ochucené anýzem a abstinenti je mohou namáčet i do kávy či čaje.

Vzkříšení starobylé země

  • Ve středověku zabírala Okcitánie téměř polovinu území dnešní Francie od italské hranice až po Španělsko a jižní atlantské pobřeží Francie.
  • Dnešní stejnojmenný region vznikl v roce 2016 sloučením bývalých regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées.
  • Žije zde 5,7 milionu obyvatel (tedy více než třeba na Slovensku) na rozloze o něco menší než má Česká republika. Hlavním městem regionu je Toulouse. V Okcitánii najdete sedm národních parků či přírodních rezervací.
  • Dnešní Okcitánie sahá od Camargue v Provence ke španělské hranici, zabírá velkou část francouzských Pyrenejí a vnitrozemí na jihu Francie.
  • Dříve se zde používal jazyk zvaný okcitánština, který dnes slaví návrat na scénu.

Markéta a Michael Foktovi




Starší články Lidé a Země