nahoru

Toulky po Kanárských ostrovech: Vavřínová a bájemi opředená La Gomera

Irena Páleníčková28. listopadu 2017 • 18:30
Toulky po Kanárských ostrovech: Vavřínová a bájemi opředená La Gomera
foto: Jiří Páleníček

„Tak Kanáry jsem si představovala jinak,“ připustila jsem po třech dnech v pralesích ostrova La Gomera v tisíci metrech nadmořské výšky. Propletené kmeny stromů se ztrácely v nízkých mracích. Jejich pohádkový vzhled umocňovaly závoje mechů a prapory lišejníků, které z nich visely. Můžeme tady přespat? Nebude to místním elfům a hejkalům vadit?

Nevadilo a strážci národního parku Garajonay, kterým by to určitě vadilo, zůstali v tom drobném, ale vytrvalém mrholení raději pod střechou. Ale možná to nebylo ani tím nekanárským počasím. To, co je podle našich představ na Kanárských ostrovech výjimkou, je na náhorní planině druhého nejmenšího ostrova zcela normální. „Vrchol La Gomery je po většinu roku zahalen mořem mraků a mlhou,“ uvádějí jako jeho hlavní přednost všechny průvodce. Proč je déšť předností, když na Kanáry se jezdí za sluncem? Právě dostatek vláhy totiž daroval Gomeře její světové unikum - laurisilvu, za kterou sem přijede na čtyři sta tisíc návštěvníků ročně.

Laurisilva, vavřínový prales, je typická rostlinná formace, která v třetihorním období pokrývala velkou část Středozemní pánve. Později byla dobou ledovou vytlačena do teplejších jižních oblastí a dnes přežívá pouze na Kanárských ostrovech, Madeiře a Azorech, přičemž největší a nejrozmanitější je právě v gomerském národním parku.

Roste v něm přes dvacet druhů stromů, osmnáct druhů kapradin a více než sto dvacet druhů bylin a keřů, přizpůsobených životu pod téměř nepřetržitě zataženou oblohou. Efektně vlající mechy rostou na listnatých, stálozelených stromech (hlavně vavřín), zatímco kmeny stromových erik pokrývá jen nízký zelený koberec. Vegetace je tak bujná, že neodborník nerozezná dno zdejšího pralesa od tropické džungle, jen ty pijavice a velcí zrzaví mravenci na Gomeře chybějí.

Z náhorní planiny s laurisilvou vyrůstají skalní útesy, z nichž mnohé byly pro první Gomeřany obětními horami (ostrov byl osídlen před třemi tisíci lety). V těchto dávných dobách prožili svůj příběh místní Romeo a Julie - princ Jonay z Tenerife a jeho milá Gara z Gomery. Aby mohli být spolu, princ s pomocí delfínů přeplaval moře. Rodiče lásce nepřáli, a proto mladý pár utekl do hor. Když je pronásledovatelé dostihli i tam, prokláli si oba srdce oštěpem a pak skočili z nejvyššího útesu dolů na ostré skály. Nejvyšší hora ostrova, 1487 metrů vysoká Alto de Garajonay, se jmenuje podle nich stejně jako národní park vyhlášený roku 1981, který byl o pět let později zařazen na seznam UNESCO.

Poslední zastávka Kryštofa Kolumba

Laurisilva není zdaleka jedinou zvláštností La Gomery. Například Castillo del Mar, jediný evropský přístav specializovaný na vývoz banánů, zůstal zároveň i posledním svého druhu, protože banány se dnes exportují velkými loděmi ze správního střediska San Sebastián de la Gomera. Jeho přístav je pevně spojen s osobou Kryštofa Kolumba - byl totiž jeho poslední zastávkou na cestě k novému kontinentu. Kostel, kde se modlil, studna, kde nabral vodu, věž Torre del Conde, kam prý chodil za svojí milenkou, mozaika v dlažbě nábřeží, znázorňující jeho plavbu - Gomera umí svého slavného návštěvníka dobře zužitkovat a její jachetní přístav je zcela plný, zatímco na ostatních ostrovech jsou maríny poloprázdné.

Jedním z center gomerijských banánů je údolí Hermigua. Pomalu stoupáme vesnicí, tu jeden trs banánů, o kus dál je několik dalších opřeno o zeď. Váhu jednoho odhadujeme na dvacet až třicet kilogramů. Silný stvol je nahoře seseknutý a na rovné ploše je napsáno jméno prodávajícího. Jednou za den je sbírá náklaďák a sváží do expediční haly, kde oddělí jednotlivé trsy od hlavního stvolu, banány krátce projdou antifungicidní sprchou a jsou ručně naskládány do krabic. „Za osm dní budou žluté,“ říká vedoucí balírny, „za tu dobu se musí dostat na prodejní pult.

Mají výraznější chuť než americké a poptávka je větší než nabídka,“ pochlubí se na závěr (v místní samoobsluze stálo kilo 89 centů). Specialitou číslo jedna je či spíše byl jazyk el silbo, kterým se lidé dorozumívali přes velká údolí pouhým pískáním. Pomalu odchází se starou generací, v době mobilů se stal zbytečným. Stejně tak keramika dělaná ručně bez hrnčířského kruhu zůstala už jen v několika dílnách ve vesnici El Cercado. Pro jíl se chodí do lesa, pak se musí propracovat a nakonec bez hrnčířského kruhu vytvarovat dokonalou formu. Nádoba se do dokonalosti vyhlazuje malým valounkem.

Sedět při této práci na zápraží s nádhernou vyhlídkou na zelené údolí, hřát se při tom na sluníčku a jen se soustředit na pomalé krouživé pohyby mokrým valounkem po stěně nádoby, to je dokonalý způsob, jak na Kanárských ostrovech báječně meditovat.

Irena Páleníčková




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země