nahoru

Všechna roční období za pět dnů? Na skotském souostroví Orkneje to není žádný problém

Richard Grégr4. prosince 2017 • 08:30
Všechna roční období za pět dnů? Na skotském souostroví Orkneje to není žádný problém
foto: profimedia.cz

Tvoří je sedmdesátka ostrovů a ostrůvků o celkové rozloze asi 980 kilometrů čtverečních. Obydlené byly od pradávných dob, první lidé sem přišli před pěti šesti tisíci lety, už v době kamenné. Dnes tady žije zhruba 20 tisíc obyvatel na dvaceti ostrovech. Je to ráj pradávných památek, starších než pyramidy.

Těch posledních padesát mil skotskou pevninou jedeme pěkně hustým „mlíkem“ až do přístavu Gill‘s Bay. Přišlo to náhle, modré nebe – a najednou je před vámi obrovský hustý žok šedavé mlhy, vjedete dovnitř, vidět je na pár metrů a už z toho jen tak nevyjedete.

Rázem mizí časová rezerva, říkáme si: Stihneme trajekt, nepřehlédneme odbočku do přístavu?! Konečně! Jsme v Gill‘s Bay! Odtud plují do orknejského přístavu Naděje sv. Margarety (St. Margaret‘s Hope) trajektové katamarány firmy Pentland.

Hezké předjaří

Po necelé hodině z mlhy vykoukne pevnina a maják. Přistáváme na ostrově Jižní Ronaldsay, ten je spojen hrázemi s dalším Burrayem a přes miniostrovy Glims Holm a Lamb Holm i s největším ostrovem Mainlandem.

Právě tady na Lambu a v okolí vznikla Churchillova bariéra. Když tady 14. října 1939 německá ponorka potopila válečnou loď Royal Oak, Winston Churchill ji nechal vybudovat, aby ochránil přilehlý záliv Scapa Flow. Zbytky potopené lodě vidíme dodnes. Právě na Lamb Holmu bydlelo v ubikacích 1700 mužů, z toho 1200 italských zajatců, kteří bariéry stavěli. Italy dodnes připomíná zajímavá moderní a funkční kaple.

Směr Orphir

Vykouklo slunce! Podle jižního pobřeží největšího ostrova Mainlandu jedeme do Orphiru. Dávné sídlo Earl‘s Bu je opodál na konci vesnice. Je tady muzeum Orkneyinga Saga Centre, kam zve model přídě vikingské lodě. Orkneyinga Saga, dílo neznámého Islanďana, popisuje krvelačný vikingský příběh z doby kolem roku 1200, kdy Norové dobývali severní ostrovy. Tady v Earl‘s Bu bylo sídlo orknejských vládců.

Pobýval zde Thorfinn Mocný (Earl Thorfinn the Mighty) i Haakon, který v roce 1117 v boji o moc nechal svého kuchaře Litolfa, aby zavraždil hraběte Magnuse (později kanonizovaného) na orknejském ostrově Egilsay. Pravděpodobné pozůstatky sídla Earl‘s Bu byly odkryty před branami hřbitova, zatímco uvnitř na hřbitově je zbytek kruhového kostela, postaveného Haakonem po návratu z Jeruzaléma.

Svět vztyčených kamenů

Na západní části Mainlandu je ráj neolitických památek. Mineme zelený vršek hrobky Maes Howe. Před námi u jezer Harray a Stennes ční vztyčené kameny. Jejich jméno – Stennes – pochází ze staronorského slova Steinn-nes, kámen na ostrohu. Čtyři vztyčené kamenné desky dosahují šesti metrů výšky a vypadají mohutně a tajemně. Zvláště při dnešním slunečném a jasném počasí s výrazně tvarovanými mraky. Vykopávky v roce 1972 potvrdily, že dávní obyvatelé před pěti tisíci lety (3100 př. n. l.) zamýšleli postavit 12 kamenů, ale s kameny číslo 12 a 9 se jim to nepodařilo a kruh nebyl nikdy dokončen. Chránil ho vodní příkop a do kruhu bylo možné vstoupit jen od staré neolitické osady Barnhouse na břehu Harraye.

Sotva míli na severozápad se po hrázi mezi oběma jezery dostaneme k neméně impozantnímu Ringu of Brogar či Brodgar. Ten vznikl až asi 2000–2500 př. n. l. Kruh je třetí největší na britských ostrovech, má průměr 103,6 metru a kameny měří od 2,1 do 4,7 metru. Co vedlo lidi k tomu, že věnovali tolik sil na výstavbu tak úchvatných megalitů? Obě památky jsou na Seznamu UNESCO.

Na výletě do doby kamenné se pojďme podívat, jak zdejší praobyvatelé bydleli. Ocitáme se v době, kdy ještě neexistovaly pyramidy v Gíze. V muzeu ve Skara Brae spatříme nejdříve obydlí neolitických předků, bez oken, jen se základními potřebami, místem pro lůžko, ohništěm a poté si projdeme to, co odhalila bouře kolem roku 1850. Jsou to dnes odkryté zemljanky na břehu moře. Vesnice patří k nejzachovalejším v severní Evropě.

Po dně na přílivový ostrov

Zda malý ostrůvek Brough of Birsay na severu Mainlandu bude právě ostrovem, záleží na přílivu. Měří sotva 16 ha a jeho nejvyšší bod ční 46 metrů nad hladinou moře. Je tady zbytek dávného piktského a vikingského osídlení, maják z roku 1925, který byl v roce 2001 přestavěn na solární energii. Zastavíte-li se na vrcholku nedaleko majáku, ošleháváni prudkým vichrem, a budete hledět dolů na skaliska v moři, spatříte buřňáky nebo i plovoucího tuleně.

Z mysu od stejnojmenné osady Birsay s ruinami dávného zámečku sem vede zpevněná cesta. Dopoledne při přílivu se nachází pod vodou, odpoledne se lze po ní mezi chaluhami projít a hledat škeble. Zážitek je pozorovat domorodé rybáře před ostrovem. Pokud chtějí vyjet na moře, zacouvají traktorem s přívěsem a loďkou do moře. Při příjezdu ji stejnou cestou dostanou i ven. Na velmi skalnatém pobřeží je to nejspíše nejsnazší možnost, jak se nalodit.

Holahoj na ostrov Hoy

Hoy je nejhornatější a druhý největší ostrov Orknejí. Nalodili jsme se na Mainlandu v druhém největším orknejském městečku Stromness a plujeme kolem ostrova Graemsay do přístavu Moanness. Na staré obrázkové mapě jsem tady kdysi našel kresbičku kamenného suku v moři. Skutečně existuje, jmenuje se Old Man of Hoy (Starý muž) a už v roce 1966 skálu zlezli tři muži pod dohledem televizních kamer. Byli to Rusty Baillie, Tom Patey a dnes už více než osmdesátiletý Charles Bonnigton, který ji zlézá dodnes. Tehdy jim to trvalo tři dny. Jejich dřevěné skoby lze údajně stále spatřit ve stěně. Skála patří se svými 137 metry neboli 449 stopami k nejvyšším a nejštíhlejším v Británii.

V přístavu čeká minibus. Albert nás za dvě libry doveze až ke staré škole v Rackwicku. Je jedním ze tří obyvatel, kteří tady dosud žijí trvale. V Rackwicku bývalo obyvatel na stovky. Na starých fotkách spatříme paní učitelku, která tady do padesátých let minulého století učila. Dnes obyvatelé odešli za snadnějším živobytím.

Rackwick leží v široké zátoce s malebnými balvany a s modravou vodou. Svítí slunce a my vyrážíme ke kamennému suku. Je to asi hodina cesty. Konečně jsme nad Starým mužem. Jméno prý inspiroval první obraz kamene od Williama Daniella z roku 1818. Tehdy sloup stál skutečně na dvou „nohách“. Tento dojem vytvářelo skalní okno u paty útvaru, jedna z „nohou“ ovšem v průběhu 19. století erodovala. Celá impozantní skála může mít tak 250–400 let. V takzvané mapě Bleau asi z roku 1600 o ní záznam chybí. Zmínku nenajdeme ani v McKenzieově mapě z roku 1750, která jinak pobřeží zaznamenává poměrně přesně. Znamenalo by to, že část spojujícího pobřeží vybíhající do moře podlehla vlivu přírody. A vědci připouštějí, že „život“ přírodního útvaru nemusí být dlouhý, už teď jsou patrné další trhliny…

Město s katedrálou

Večer má podivné teplé barvy a slunce dramaticky osvětluje pasoucí se koně i ovce v Birsay, kde jsme si v kempu postavili stan. Půda je nacucaná vodou a běda, když samonosný stan pořádně nevypnete. Ráno se mlhy válí proklatě nízko. Koně i ovce se stále pasou, nanejvýš na okamžik pozvednou hlavu: „No co, Středoevropane, lije. A co má být?!“

Ještě že jsme včera stihli vpodvečer projít městečkem Stromness. Kdysi tady býval velký ruch, mladé ženy sem přicházely za prací, zpracovávat ryby, které přivážely rybářské lodě. Dnes je to mírně ospalé, úhledné město s opravenými domy.

Teď jedeme do Kirkwallu. Impozantní cihlovou katedrálu svatého Magnuse z let 1108–1117 nepřehlédnete. Leje už skutečně odporně, každou chvíli utírám objektiv a katedrála je naše záchrana. Nachází se tu hrobka s bělostnou sochou polárníka dr. Johna Rae, který má sochu i v přístavu ve Stromness. Zpod kleneb shlíží spousta magických výjevů, které v jiné katedrále v Anglii ovlivnily autora ke knize o Alence v říši divů.

Přestává pršet? Ne. Tohle není máj, to je cákající listopad. Kousek od katedrály jsou pěkné kříže. Naproti ruiny biskupského paláce. A také několik zajímavých měšťanských domů a dávná radnice. Za katedrálou mě dvě postarší dámy s úsměvem vítají v infocentru a hned pustí film o Orknejích.

Tajemný ostrov Rousay

Ráno už jenom mží. Z Tingwallu trajektem doplujeme za 20–25 minut na ostrov Rousay. Těch deset dvanáct domků v přístavu patří k největším usedlostem. Na zhruba 50 kilometrech čtverečních žije přes dvě stovky obyvatel. A to jich v polovině 19. století bylo na devět set!

Mají zde i lékaře a knihovna sem zajíždí ve čtvrtek každý druhý měsíc. Počasí je, jaké je, a tak se pořádně zabalíme a opřeme proti větru. Cesta kolem hornatého ostrova měří 23 km, ale jdeme asi na 8–9 kilometrů vzdálený Midhowe Broch.

Nedaleko přístavu najdeme vznosný Trumland House. Dnes neobydlený zámeček nechal postavit generálporučík Traill-Burroughs v roce 1873. Místní chalupníky přestěhovával na pobřeží. Je to černá stránka skotských dějin, kdy chov ovcí měl přednost před životem a prací lidí, kteří odcházeli za moře.

Nedaleko Trumland House najdeme první komorovou kamennou dvoupatrovou mohylu Taversoe Tuick z doby kolem roku 3500 př. n. 1. Podél silnice je i mohyla Blackhammar Cairn. Po žebříku vlezeme střechou dovnitř a vidíme dlouhou chodbu rozdělenou kamennými deskami. V kamenné mohyle Knowe of Yarso, stranou cesty, byly nalezeny ostatky 29 lidí s lebkami srovnanými kolem zdí a kosti 36 jelenů…

Nejznámější je mohyla Midhowe Cairn, nacházející se v uzavřené budově. Opodál ležící okrouhlá kamenná věž Midhowe Broch sloužila jako opevněný rodinný dům, který chránily příkopy a náspy. Tak takhle tady žili dávní obyvatelé! Uvnitř měli krb a nádrž na vodu. Broch stojí pod zelenou loukou na břehu moře, které nemilosrdně naráží do skal. Mlha se zvedá vždy jen na okamžik, je to impozantní a strašidelné.

Vracíme se do přístavu kolem farem. Koně i krávy se pasou na loukách. Mezi vztyčenými kameny se pasou ovce. Neustále mží. A jaké je právě roční období? Orknejské…


Žíznivé menhiry

Menhir na rozcestí nad obcí Birsay je patrný zdaleka a je tady přes 5000 let. Podle pověsti menhir vždy na Hogmanay (skotský název posledních dní v roce) opouští o půlnoci své místo a jde se napít k Boardhouse Lochu – jezera dlouhého 3 a širokého 1 km, vzdáleného 200–300 m od kamene. Menhir se prý skloní, napije a zase se vrátí na své místo. Sledovat kámen na cestě za osvěžením se však odvážil málokdo. Námořník, jehož loď u Birsay ztroskotala, se rozhodl, že to ověří, a tak si na vrchol kamene pro jistotu sedl. Ráno našli jeho rozdrcené tělo ležet v trávě

Podobný zvyk má i neolitický balvan Yetnasteen na ostrově Rousay u obce Faraclett, starý přes 5000 let, který se chodí napít tři sta yardů do jezera Loch o‘ Skockness


Tip autora

Udělejte si výlet na Rousay, Egilsay a Wyre. Tyto tři orknejské ostrovy tvoří jakési minisouostroví. Poslední dva jsou výrazně menší. Většina trajektů, které jezdí pravidelně z Tingwallu na Rousay, zastavuje také na nedalekém Wyre a Egilsay. I sem je to výlet do malebné svérázné přírody a také daleké a temné historie. Na Egilsay jsou nápadné zbytky dnes již nezastřešeného kostela St. Magnus s kruhovou věží. Chrám pochází z 12. století, mohl vzniknout na základech starší svatyně. Je připisován později kanonizovanému Magnusovi, orknejskému světci, kterému je zasvěcena katedrála v Kirkwallu. O Velikonocích 1117 (1116 nebo 1118) se měl tady setkat se svým bratrancem Haakonem, aby domluvili konec válčení a sporů. Podmínkou bylo, že oba přijedou na ostrov se dvěma loděmi, Haakon přijel s osmi a Magnuse nechal zavraždit svým kuchařem Lifolfem, a to sekerou, což dnes připomíná památník vzdálený asi kilometr jihovýchodně od kostela.

Ostrůvek Wyre je vidět i z přístavu na Rousay. Zdejší hrad Cubbie Roo‘s, který postavil Kolbein Hrúga, pochází asi z roku 1150 a je zmiňován i v pověstné Orkneyinga Saga. Jsou patrné obranné zdi i nádrž pitné vody. Nedaleko je další kostel z 12. století, dnes bez střechy – St. Mary‘s Chapel, který založil buď zmiňovaný Kolbein, nebo jeho syn Bjarni, který byl orknejským biskupem a také básníkem.

Richard Grégr




Starší články Lidé a Země