nahoru

Návštěva v Krakonošově zahradě aneb Vzhůru do rodného kraje bratří Čapků

Michael Borovička2. listopadu 2017 • 08:30
Návštěva v Krakonošově zahradě aneb Vzhůru do rodného kraje bratří Čapků
foto: Michael Borovička

„Krakonošova zahrada v užším smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina… Potkáte tu černé, eratické balvany podobné modlám a permská půda je červená skoro jako krev. Zjara prýští ze skal a lesů stříbrná vlhkost, zurčí praménky a řítí se bystřiny a snad nikde na světě pak nevykvete tolik sasanek, slziček, vřesu, mateřídoušky, hořkého koření a vstavačů jako tam…“

Tak charakterizovali bratři Čapkové přírodu svého rodného kraje.

Karel Čapek pocházel z Malých Svatoňovic a na své venkovské rodiště tento pražský intelektuál nikdy nezapomněl. Když se doslechl, že je po mnichovském diktátu obsadila německá armáda, napsal o tom 14. října 1938 do Lidových novin citově laděný sloupek: „Čtu a nemohu věřit svým očím: Malé Svatoňovice byly obsazeny německým okupačním vojskem. Malé Svatoňovice, moje rodiště, kterým tamní lid říká Studánka, podle zázračného pramene Panenky Marie Svatoňovické. Poslyšte, vždyť tam nikdy nebylo jediného usedlého Němce…“

Naštěstí Malé Svatoňovice nikdy k třetí říši přičleněny nebyly. Dokládá to i mapa z roku 1940, která je dnes už historickým unikátem zdobícím jídelnu Jestřebí boudy na Pasece v Jestřebích horách.

Památka bratrů

Obec na svého slavného rodáka a jeho bratra Josefa nikdy nezapomněla. V roce 1946 se tu konaly velkolepé čapkovské oslavy a tehdy tu také zpřístupnili Muzeum bratří Čapků. V rodném domě Karla Čapka (1890-1938) na náměstí v Malých Svatoňovicích je dnes výstava věnovaná jejich životu a dílu. Muzeum připomíná i Josefa Čapka. Další exponáty dokumentují literární dílo i život tohoto muže, jenž se narodil v nedalekém Hronově roku 1887, do doby před jeho zatčením nacisty (1939). Tento navýsost humanisticky založený člověk trpěl po celou válku v koncentračních táborech a na jejím konci, po letech nepředstavitelných útrap, zmizel v Bergen-Belsenu v hromadném hrobě.

V roce 2003 se muzeum stalo terčem zájmu zlodějů uměleckých předmětů, kteří uloupili šest obrazů Josefa Čapka v hodnotě více než šest milionů korun. Ukradená díla patřila mezi osm obrazů kompletně dokumentujících kubistické období Josefa Čapka. Čapkovy olejomalby z 20. a 30. let minulého století naštěstí policisté našli nepoškozené při domovních prohlídkách.

V rohu náměstí, hned vedle kostela, stojí barokní kaple, za jejíž tepanou mříží zurčí sedm praménků, díky nimž se Malé Svatoňovice kdysi staly mariánským poutním místem. Později se voda využívala i v místních lázních, které však už zanikly. Voda je to opravdu dobrá, místní lidé si ji často nabírají do láhví, zázračná však asi nebude. Ale vlastně kdoví, vždyť pevná víra někdy dokáže divy.

V Jestřebích horách

Pokud chceme Krakonošovu zahradu bratří Čapků přehlédnout celou, uděláme nejlépe, když vystoupíme na nedaleký Žaltman (739 m n. m.), nejvyšší vrchol Jestřebích hor. Prudce stoupáme lesem a loukami až na hřeben Jestřebích hor, na Panskou cestu. Po necelých třech kilometrech po zelené značce dojdeme na vrcholovou skálu, na níž se tyčí železná konstrukce rozhledny, vybudované v roce 1967. Obvykle zůstává otevřená po celý rok, ale v zimě, kdy bývá zhruba patnáctimetrová věž obalená námrazou, je výstup na ni husarským kouskem. Zima v Jestřebích horách bývá idylická. Jejich hřeben skýtá ideální trasu pro běžkaře, která se v posledních letech i upravuje.

Ze Žaltmanu se otevře nezapomenutelný kruhový rozhled na Krkonoše, Vraní hory, Teplicko-adršpašské skály, Ostaš i Bor a Hejšovinu v Polsku. V dálce se rýsují modravé obrysy Orlických hor a za velmi dobré viditelnosti odtud můžeme dokonce spatřit siluetu Králického Sněžníku, vzdáleného vzdušnou čarou sto kilometrů.

Litinový Josef

Na jihu se rýsují obrysy Rtyně v Podkrkonoší, obec, která hrála významnou roli během „selské rebelie“ v roce 1775. Stojí tu rtyňská rychta, kde tehdy sídlilo selské guberno, v jehož čele stál rychtář Antonín Nývlt. Dnes z roubeného stavení nezůstalo nic, proměnilo se v moderní zděnou stavbu.

Dominantou Rtyně je původně gotický kostel, ale historickým skvostem je především původní dřevěná zvonice ze 16. století, vybavená třemi zvony z let 1471, 1545 a 1644. Selské povstání bylo potlačeno, avšak mělo nepochybně svůj podíl na rozhodnutí císaře Josefa II. vydat v roce 1781 císařský dekret o zrušení nevolnictví.

Sochu tohoto významného habsburského panovníka bychom ovšem ve Rtyni hledali marně. Najdeme ji až v nedalekých Markoušovicích, vesnici, která se táhne mělkým údolím až téměř k hřebeni Jestřebích hor. V roce 1771 tu v čp. 1. přenocoval při návštěvě za katastrofální neúrody císař Josef II. U příležitosti stého výročí zrušení nevolnictví zde místní němečtí občané roku 1881 vztyčili jeho litinovou sochu v životní velikosti, která dnes stojí na zahradě jedné soukromé chalupy. Nutno říci, že její majitel pan Lašťovička se o Josefa vzorně stará a nedávno jej dokonce pokryl jasnými barvami, takže socha má vzhled jako v dobách svého vzniku. Přímo kolem ní vede červeně značená Cesta bratří Čapků.

Uhelný kraj znovu vzkvétá

Zdejší kraj ovšem nemá jen poutní a literární tradici. Už od první poloviny 19. století se v Jestřebích horách těžilo uhlí. Doly, jejichž činnost definitivně ustala v roce 1994, se nacházely pod Jestřebími horami a ráz krajiny příliš nenarušovaly, ale v 19. století tomu bylo jinak. Důlní díla byla přímo na horách. Po stopách těžby nás vede naučná stezka, otevřená koncem roku 1997, díky níž se dají objevit zbytky náspu koňské železnice, ústí mnoha štol a další pozůstatky důlní činnosti, které by oko nezkušeného turisty nedokázalo v lesním porostu rozeznat. Koho zajímá hornictví, ten si tu přijde na své. Kromě značeného Svatoňovického okruhu je tu ještě Muzejní a Rtyňský okruh, které přibližují historická důlní díla na většině území Jestřebích hor.

Jestřebí hory jsou povzbuzujícím důkazem o mohutné regenerační schopnosti přírody. Zatímco na mnohých místech v naší zemi pozorujeme pokračující devastaci krajiny, tady je to zcela naopak. V polovině 19. století vrcholové partie Jestřebích hor zcela zdevatovala těžba uhlí, lesy téměř zmizely. Později byly obnovovány, ale na sklonku 30. let minulého století, během výstavby pohraničního opevnění, došlo opět k odlesnění značné části hřebene. Od 60. let nemalá část obnovených porostů hynula v důsledku imisí z nedaleké elektrárny v Trutnově-Poříčí. Tento stav trval až do 80. let, kdy zde byly instalovány účinné odlučovače. Dnes lesů v Jestřebích horách přibývá, neboť soukromí majitelé často zalesňují některé své pozemky, které se k jinému využití nehodí. Lesů je tu tedy stále více a jejich zdravotní stav je mnohem lepší než dříve.

Neúrodná pole v příliš velké nadmořské výšce, na nichž se družstevníci za socialismu pokoušeli pěstovat obilí, se proměnila v kvetoucí horské louky, jež zemědělci dvakrát za rok posekají, a v pastviny. K postupnému zlepšování situace přispívá i fakt, že hřebenové partie Jestřebích hor včetně nejvyššího Žaltmanu jsou už součástí Chráněné krajinné oblasti Broumovsko, vyhlášené v roce 1991. „Ten kraj jsi záhy prošel v údivu, nenasycen, v překvapení a sladké únavě, ustavičně dojat a rozechvěn nad tím, co svět přináší chlapcům neznámého - nad tajemností a krásou,“ vzpomínají Čapkové na svůj rodný kraj. Kdo jej zná trochu důvěrněji než jen z okénka automobilu, může potvrdit, že nepřeháněli.


Historie těžby v Jestřebích horách

Stará trutnovská kronika Šimona Hüttela nám prozrazuje, že dne 22. června 1590 se v Jestřebích horách strhla prudká bouře a přívaly vody nečekaně odkryly v Markoušovicích uhelnou sloj. Hned se našel podnikavec, který naložil vůz uhlím a celou fůru prodal kovářům v Trutnově. Černé uhlí se na jihozápadním úbočí hor těžilo systematicky již kolem roku 1634 a po celé 18. století bylo území od Markoušovic až po Svatoňovice a Bohdašín pronajímáno různým pachtýřům.

Na přelomu 18. a 19. století byl již hornickými pracemi rozfárán výchoz bukovských uhelných slojí v oblasti Markoušovic a Starého Sedloňova a také výchoz svatoňovických slojí jihovýchodním směrem až po Hornov a Ždárky. Na konci 19. století tu vznikla Svatoňovická báňská společnost.

V roce 1975 vyděsil obyvatele Markoušovic i ostatních obcí geologický průzkum, vrty zde však neukázaly uhelné sloje, jež by bylo rentabilní těžit. Zato u Odolova přímo na hřebenu Jestřebích hor tehdy začal vyrůstat důl Zdeněk Nejedlý, který byl však už v roce 1990 pro nerentabilnost těžby uzavřen a proměnil se vzápětí v útulné nápravné zařízení obklopené lesy. V nedalekých Radvanicích těžba po 150 letech skončila v roce 1994 a Východočeské uhelné doly tím zanikly. Zdejší hořící halda, která lidem ztrpčovala život, byla v posledních letech rekultivována a příští generace ji budou znát jen jako zelený kopec nad obcí. Jestřebí hory jsou důkazem, že i krajina v minulosti poznamenaná těžbou se může vrátit k původnímu harmonickému stavu.

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země