nahoru

Hanácká jízda králů: Znovuoživená tradice, při které se v minulosti i umíralo

Richard Grégr14. října 2017 • 18:30
Hanácká jízda králů: Znovuoživená tradice, při které se v minulosti i umíralo
foto: Richard Grégr

„Budeme ho opatrovat jak oko v hlavě, abe mu nikdo nezkřevil ani vlásek na hlavě,“ umlouvají zatím oba ogaři v krojích hospodáře před statkem. Ten i se selkou očekával královské vyjednávače za dubovým stolem. „Proč bysme vám ho nepojčili, ale ať se o toho Toníka staráte jaksepatří.“ Mládenci pokyvují, vždyť přivedli pro svého krále i koně. „Máte žízeň nebo hlad?“ říká hospodář vstřícně. Vyjednávači projeví zájem spíše o slivovici, což hospodář okomentuje: „Jako dycky, já jsem to věděl, chtěl jsem vám dat koláče. A tož si teď přiťukneme.“ A to už z vrat vychází král.

Třináctiletý Toník Tomeček, student gymnázia, je podle tradice oblečený v ženských šatech a v ústech má růži. Na trávníku před statkem u lípy je skutečně překrojováno. V kroji je nutno se chovat důstojně. Než dívky usednou na zem, zatočí se, až se jim sukně rozprostřou kolem dokola.

„Vemte si koláče, ať víte, že tu nežerem žádné atrapy,“ volá selka. „Peklo se z téměř půl metráku mouky,“ doplní matka krále. Hanácká jízda králů začíná...

Osudná pranice

Jízda králů proslavila zejména slovácký Vlčnov a také Hluk či Kunovice v okolí. Jezdila se však i jinde. Slavná bývala na Hané.

Na svatodušní svátky odedávna vyjížděli mládenci na koních po kraji. Nebylo to nic mírumilovného. Ve svém středu měli krále a snažili se zajmout krále z druhé vesnice. Ti se navzdory tradici, podle které se mají chovat nenápadně, vyzývali na zápas.

Popadli se v pase nebo za prsty, a kdo se neudržel v sedle a nechal se stáhnout, prohrál a jeho družina platila výkupné. Nešlo o nic laciného. Za stejnou cenu býval dobrý kůň.

Čtyři asi dvacetičlenné skupiny mládenců z Bochoře, Lověšic, Moštěnic a Šířav v okolí Přerova však v roce 1819 svoji bojechtivost přehnaly. Po vzájemné bitce na lověšických pastvinách zůstalo na místě osm mrtvých a dvacítka vážně zraněných, lehčí úrazy nepočítaje. Dalších pět mladíků úrazům podlehlo dodatečně. Úřady okamžitě zakázaly nošení střelných zbraní na slavnosti, o šestnáct let později dokonce zbraní jakýchkoli. Nebylo to ostatně na Hanácku první vzplanutí příliš horkých hlav. Podobné střety jsou známé z okolí Halenkovic na Zlínsku, Ivanovic či Určic blízko Prostějova. Jízda králů se na Hané už nevzpamatovala.

Naposledy se v okolí Přerova jela v roce 1868. Na své vzkříšení si musela počkat více než sto let. V osmdesátých letech minulého století se o ně zasloužil Hanácký národopisný soubor Olešnice Doloplazy.

Jak z pláten malířů

Doloplazy leží ještě v rovině. V červenci tady zlátne obilí, které v polích střeží boží muka. Sochy světců najdeme u cest do vsi. V dáli za návrším tušíme poutní Hostýn a na druhé straně se krajina pozvolna zvedá do lesů, kde teče Olešnice. Ta dala jméno Hanáckému národopisnému souboru, který v Doloplazech v roce 1969 vznikl. „Hanácká jízda králů připomíná výjevy z obrazů Jožky Uprky,“ tvrdí jeho zakladatel a první vedoucí, sedmasedmdesátiletý inženýr Václav Tomeček.

Slavnostní zdobení koní je jednoduché. Jezdci nejvýše kolem koňské šíje uvážou velký červený „turecký“ šátek. Chybí záplavy krepových růží, které se na Slovácku připravují dlouho před jízdou.

Dlouhou, svažující se uliční náves s kostelem svatého Cyrila a Metoděje roubí staré statky. Právě ty pak hrají při jízdě důležitou roli. Lepší jeviště by Doloplazští hledali marně.

Královská jízda patří k svatodušním svátkům, ale v Doloplazech se koná první červencovou neděli, kdy se na cyrilometodějské svátky slavily hody. Po roce 1990 měla kvůli nevyjasněným restitučním vztahům namále, ale přežila.

Není nijak lehké oživovat zaniklou tradici. „Spoustu zpráv jsem získal ze staré ročenky z roku 1924,“ tvrdí Václav Tomeček. „Popěvky zaznamenával legendární sběratel moravského folkloru František Sušil, který ostatně farářoval v nedalekém Štěpánově i Hostýně, stejně jako další folkloristé, například František Bartoš či Čeněk Zíbrt.“

Králem na dohodu

Jízda připomíná údajný útěk krále Matyáše Korvína v přestrojení v ženských šatech před nepřáteli po prohrané bitvě. Král se za jízdy chová nenápadně a nemluví. Aby na to nezapomněl, má v ústech růži. Až sem se hanácká tradice shoduje se slováckou.

Rozdíly jsou ve volbě krále. Na Slovácku je to okázalé, spojené s nemalými finančními náklady. V Doloplazech si prostě v souboru řeknou: Je ti třináct, máš vhodný věk – ty budeš letos králem.

A třináctiletých kluků není ve vesnici tolik. Rodiče nemusejí dělat hostinu, nemají další výdaje. „To není tak docela pravda,“ dodává později první doloplazský král obnovené jízdy z roku 1976 Pavel Zbořil. „Otec krále musel dát flašku slivovice.“ Tehdy mu skutečně bylo třináct a v souboru vystupoval i se svou pozdější manželkou. Dnes už netancují, tak dělá aspoň pořadatele a kromě toho je otcem dalších dvou doloplazských králů. Možná i tří – až doroste nejmladší syn Matěj.

„Myslím, že u nás by nikdo tisíce do oslavy krále a pohoštění sousedů neinvestoval. Tady žije celá vesnice spíše vlastní činností souboru. Kdo přestane tancovat, jako my dva, přivede své děti,“ doplňuje paní Zbořilová. „A pak se stará o zázemí.“

V ženských šatech

Růže v královských ústech je na Hanácku skutečná, přírodní. Musí být hladká a bez trnů, aby netlačila. „Vrazili mi ji do pusy se slovy – a mlč. Po deseti minutách mě však pálilo celé hrdlo,“ vzpomíná první král Pavel Zbořil. „Pro oba syny bylo velkou potupou, když se měli obléci do ženských šatů. Připadaly jim příliš utažené a báli se, že se jim holky budou smát,“ tvrdí jeho žena.

Toník Tomeček, král roku 2007, však tyhle problémy nemá. Chodí do souboru pravidelně. Jako profesionální herec si před fotografováním upraví růži i sukně, pod kterými má dlouhé džíny. Ostatně jízdu na koni trénoval aspoň dva měsíce. „Dnes už máme v Doloplazech aspoň šest koní, ale když jsme před třiceti roky začínali, nebyl jediný,“ dodává jeho dědeček, zakladatel souboru, inženýr Tomeček.

Těžkého valacha v tomhle průvodu nepotkáte! Koně, které vezou krále a jeho průvod, by mohli na závody do Chuchle i na Velkou pardubickou. V čele jede praporečník s červenou standartou, dva vyvolávači i oba průvodci včetně krále. Průvod uzavírá králova družina a dva valníky, aby odvezly všechny dary. Procesí čeká zastavení u všech statků z vesnice. Hned u dalšího vítá jezdce kromě hospodáře i matka s dítětem v náručí, všichni v kroji.

Snad jen slivovice je nefalšovaná. Chlapci na koních začínají zpívat starodávné popěvky, aby pro krále získali dary.

Na krála, hospodářo na krála.
Máme krála chudobnyho, přetým velmi poctivyho.
Okradle ho na horách, na dolách, na krakovským mostě.
Okradle mo tře sta koní z prázdnyho stání, okradle mo tře sta volů z prázdnyho dvoru...

Folklorní dinosaurus

Oba průvodci dávají na krále pozor. Jeho koně vedou na dlouhém provazu a přidržuje je i pěší současný vedoucí souboru Miroslav Bílek. Na ostatních jezdcích je znát, že nejsou v sedle poprvé a vystačí si sami. Na křižovatce nad návsí se celý průvod otáčí a jezdci pozvolna sjíždějí zpět.

Valníky na konci průvodu, které měly pobrat dary pro krále, jsou ale poloprázdné. Je zřejmé, že buď byl odhad nadhodnocený, anebo vozy sloužily spíše k dotvoření koloritu.

Jede králka, jede král, nemá koňu ani krav.

Panímamo, panímamo, panímamo z lóke, déte trocho, déte trocho, déte trocho móke.

Když člověk poslouchá zpěv chlapců, skoro textům nerozumí. Tady v Doloplazech totiž zachovávají „scénář“ přesně tak, jak ho zaznamenali folkloristé před sto lety. Možná právě v tom je největší význam hanácké jízdy. Uchovává starou zvyklost, která dnes přežívá už jen na stránkách etnografických publikací. Na Slovácku, kde tradice neměla více než stoletou přestávku, se do veršů a popěvků promítá současný život obyvatel vesnice.

Jezdci tak s humorem reagují na aktuální podněty kolem sebe. Na Hané je to jiné, tady slyšíte události ze života předků. Je to ale zároveň i nejchoulostivější článek hanácké jízdy. Používá jazyk z dávného světa, kterým už nemluví ani pamětníci. Ze slov padá prach, neslyšíme je ani na ulicích, ani v obchodě. Promluvte tak, a budou se vám smát.

Tadleta panenka, co se tak červená, orčete nám několek koronek ráda na krála dá.

Na krála, panímámo, na krála!

Průvod s králem, jezdci i valníky už objel všechna stavení ve vesnici a jízda končí. Teď už jen odstrojit koně, i král si může z úst vyndat růži mlčení a konečně promluvit.

Příští rok bude muset obstát zas někdo jiný. V Doloplazech se někdo takový určitě najde – památnou jízdu králů tu chtějí zachovat stůj co stůj.

Richard Grégr




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země