nahoru

Bublinková koupel v peřejích aneb Ráj vodáků jménem Nový Zéland

Eva Fillová6. října 2017 • 16:30
Bublinková koupel v peřejích aneb Ráj vodáků jménem Nový Zéland
foto: Eva Fillová

Jestli máte doma kajak a domácí toky už znáte jako své boty, nastřádejte si na letenku na Nový Zéland. Tenhle daleký dvojostrov nemá v zásobě půvabů jen horké gejzíry a pomalované Maory - je to také jedno z nejlepších míst pro kajaking na divoké vodě. Mnohametrové vodopády, ze kterých si můžete takříkajíc „skočit“, řeky prodírající se úzkými soutěskami hustého porostu - to jsou jen některé z vodáckých pochoutek Nového Zélandu.

Konečně jsme tu. Slyšela jsem o divoké vodě na Zélandu úplné pohádky, a tak se nemůžu dočkat, až konečně položím kajak na hladinu. Jsem sice trochu nervózní, protože mě kluci straší historkami o výšce zdejších vodopádů, ale já jsem odhodlaná nezůstat v ničem pozadu!

Přistáli jsme včera na Severním ostrově. Neváhali jsme a hned druhý den se vydali „po čuchu“ za vodou. Na seznámení jsme si vybrali říčku Kaitunu. Má dvě části: Horní Kaitunu, která se jezdí běžně, dokonce i jako komerční rafting, a Spodní Kaitunu. Ta se dělí ještě na dva další úseky - Awesome Gorge (Úžasný kaňon) a Gnarly Gorge (Hrůzostrašný kaňon). Kaňony sjíždějí vodáci jen velice zřídka, jsou totiž mnohem náročnější než horní část řeky. My jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít šanci je zdolat. Kluci se nejvíc těšili na sjezd sedmimetrového vodopádu, z čehož mi trochu běhal mráz po zádech.

Vypluli jsme tedy na úvodní novozélandskou jízdu. Říčka se postupně uzavírala do úzkého kaňonu, takže nám zůstal jen pohled na spleť větví okolo a kolmě stěny soutěsky. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v době, kdy ještě žili dinosauři.

Po pár stech metrech přišly i obávané vodopády. Odhodlaně jsem zapíchla pádlo do hladiny a s hrůzou v očích se vydala všanc proudu řeky. Hukot vody, pohled do hlubiny pode mnou a… Rána do dna kajaku mě rázem vzpamatovala. Jsem dole! Sice jsem měla pocit, že moje první plavba na Zélandu bude zároveň i moje poslední, ale nakonec jsem to uřídila. Spokojeně jsem zabrala pádlem a začala se zase v klidu kochat přírodou.

Když už jsem si myslela, že Horní Kaitunu krásou jen tak něco nepřekoná, vyvedl mě příjezd do Awesome Gorge z omylu.

Řeka se v těchto místech stáhla do hluboké průrvy, kde bylo místa tak akorát pro kajak a pádlo. Místní nám doporučili, abychom si mezi sebou nechali asi minutové rozestupy. Já ale měla strach, a tak jsem uprosila kluky, aby se někdo z nich stále držel přede mnou i za mnou. Ale už po prvních metrech nám to nějak nevycházelo. První přede mnou mi ujel a ten za mnou se kdesi zdržel. Naštěstí - být v téhle prazvláštní úžině úplně sama byl jedinečný zážitek.

Další říčkou byla Wairoa. Teče jen v neděli od desíti do čtyř - tehdy ji totiž vypouštějí z přehrady. Je to krásná bystřina se středně vysokou obtížností. Není příliš dlouhá, a tak jsme si ji dali hned třikrát.

Skoky na kajaku

V zátoce nejmenšího zélandského národního parku Abel Tasman na Jižním ostrově jsme okusili i mořskou hladinu. S našimi malými plastovými kajaky to byla dost drsná zkušenost a na hladině jsme si připadali jako v ořechové skořápce. Zvlášť pádlování ve velkých vlnách vyžadovalo železné nervy a pořádné vodácké zkušenosti. Na moře se totiž jezdí na speciálních kajacích: větších a z odolnějších materiálů. Také pádla jsou delší.

Vyčerpaní jsme se už těšili do spacáků v kempu pojmenovaném Komáří záliv. Místní nás sice uklidňovali, že jméno vůbec nevystihuje zdejší realitu, my už dnes ale víme své! Název zátoky je naprosto výstižný, zvlášť když večer zjistíte, že jste cestou ztratili repelent!

Od parku Abel Tasman jsme postupovali na jih, až do městečka Murchison, známého vodáckého centra. Chtěli jsme tu zůstat déle, ale bohužel bylo zrovna málo vody.

Zklamání nám vynahradily až Mauria Falls. Tyhle vodopády mají deset metrů! Byla pro mě obrovská výzva si je skočit. Deset metrů je přece jenom deset metrů! Vzpomínka na Kaitunu mi však dodala odvahu, a tak jsem vyjela vstříc vodní propasti. Když jsem se přehoupla s kajakem přes okraj vodopádu, zamrazilo mě v zádech.

Pode mnou nic, jen kdesi dole se točila voda v zuřivém víru. Kajak se zhoupl a já klesala do hloubky. Co to bylo - let, pád, nebo skok? Těžko říct, každopádně se mi zdálo, že ten okamžik byl nekonečný. Křáp! A už jsem se koupala ve směsi vody a vzduchových bublin. Zvládla jsem to! Po bublinkové koupeli v hektolitrech vířící vody mě jenom trochu bolelo v nose.

Helikoptéra se hodí

Přesunuli jsme se na Západní pobřeží do nejznámější kajakářské oblasti, konkrétně do městečka Hokitika. Leží hned u pláže, kde během letních měsíců probíhá docela bizarní festival: stavějí se tu sochy z naplaveného dříví, které sem přinese voda. Vlastně taková odpadková slavnost. V téhle oblasti se téměř na všechny řeky létá helikoptérou. Pro nás Evropany je to naprosto nezvyklé.

Ale je to obrovská výhoda, protože se nemusíte nikam vláčet s kajakem na zádech. Helikoptéra vás pěkně vyveze na nástupní místo a pak už stačí jen vyplout v kajaku po říčce. Na naše poměry je to ale dost drahé. Nevýhodou je, že když někam přiletíte helikoptérou, většinou to znamená, že pěšky už se vrátit nemůžete. Jediná cesta zpět je buď po řece, nebo zase helikoptérou. Strávili jsme tu pár dní a pořádně jsme si to užili. Každý den jsem sjížděli říčky střední až vysoké obtížnosti, navíc s velmi složitými názvy. Koluje tady pověst, že pokud neumíte vyslovit ani si zapamatovat název řeky, neměli byste se na ni vydávat. Jen si to zkuste vyslovit: Mangakarengorengo, Kakapotahi, Kokatahi, Whitcomb...

Šílenství ve vlnách

Sjeli jsme i křišťálově čistou řeku Kawaroa, zaříznutou v hluboké soutěsce. Měla mnohem větší průtok než řeky, které jsme jeli dosud, a úseky různé obtížnosti. Ten nejtěžší úsek jménem Nevis Bluff si sjeli jen ti opravdu nejzdatnější. Na povzbuzení jim Zajíc vyprávěl, jak se tady jeho kamarád topil. Hned na začátku v prvním válci ho to prý vytrhlo z kajaku i s límcem od kajaku, asi padesát vteřin bojoval pod vodou, pak mu řeka dovolila malý nádech, následovalo dalších asi čtyřicet sekund pod vodou… Nakonec ho proud vyplivnul na konci úseku.

Fajn historka, dobrodruhům, kteří se se srdcem v kalhotám odhodlali vjet do tohohle mixéru, určitě pomohla. Já jsem si celou akci fotila ze vzdálenosti asi tak čtyřicet metrů a i z té dálky mi válce vody připadaly obrovské. Neumím si představit, jak velké byly ve skutečnosti a jak velký tlak musely vytvářet.

Jet, nebo nejet?

Mým novozélandským vodáckým snem bylo sjet si Huka Falls. Dlouho jsem si na ně netroufala. Radili mi, abych počkala na menší průtok, pak to bude jednodušší. Jenže menšího průtoku vody jsem se pořád nemohla dočkat. Až asi dva dny před odletem domů byla konečně situace příznivější. Nastalo dilema: jet, nebo nejet? Nakonec jsme si na vodu sedli dva. Jen co jsem si zalezla do kajaku, zjistila jsem, že tam nemám nožní opěrky, a tak mi je kajak velký a dost volný. Nevadí, už tu sedím, tak musím jet. „Voda začíná stoupat!“ řve mi někdo do zad. Musím dolů.

Minuta, dvě...a je to celé za mnou. Skvělý pocit! Stejně rychle jako pády do zpěněných kotlů uběhl celý novozélandský čas. Mám ale aspoň dost dobrých důvodů se sem vrátit - řeky, které jsme nesjeli, hory, na které jsme nevyšplhali, a třeba dojde i na ten mořský kajaking s pořádnou lodí…


Jak na kajak

Informace o možnostech turistiky a ubytování vám poskytne infocentrum, které najdete v každém městě.

Vodácké informace: www.newzealandnz.co.nz/

Tábořit na Novém Zélandu můžete všude, kde to není zakázáno speciální značkou.

Trajekt, který zajišťuje dopravu mezi Severním a Jižním ostrovem, je nejlevnější v nočních hodinách. Svézt se můžete se dvěma společnostmi: Bluebridge (www.bluebridge.co.nz) nebo Interislander (www.interislander.co.nz)

Kajaking v oblasti Rotorua (Severní ostrov): Kajakářská škola a půjčovna kajaků - Kaituna Kayaks (www.kaitunakayaks.nz)

Kajaking v oblasti West Coast (Jižní ostrov): výlety helikoptérou - Kokatahi Helicopters (www.kokatahihelicopters.nz)

Eva Fillová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země