nahoru

Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše: Domov pravé víry

Ivo Dokoupil23. září 2017 • 15:30
Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše: Domov pravé víry
foto: Ivo Dokoupil

„Marino, slyšíte mne? Přijedete pro nás?“ snažím se z Moskvy dovolat do kláštera na Solovecké ostrovy (Soloveckie ostrova). Marina má v klášteře na starosti příjem poutníků a lodní dopravu z nejbližšího bělomořského přístavu Kem‘. Podnikatelská mafie sice blokuje celý přístav a nepropustí jediného cizince, aniž by platil za loď dvakrát více než Rusové, ale na klášter si ani mafie netroufne. S pravoslavným bohem je lépe být zadobře, a tak na nás za několik dnů v mafiánském přístavišti čeká loď „Svjatitěl Nikolaj“.

Proklouzneme kolem ochranky a s posádkou mnichů plujeme ve stopách tisíců poutníků i tisíců vězňů gulagu. Na ostrovy prokleté i zbožňované, na ostrovy z ledovcových valounů, kde mnozí započali svou cestu ke spáse a kde jsou ve stínu břízek pokřivených severským větrem ukryty hromadné hroby „zaključonnych“ - vězňů koncentračního tábora. Každý kousek země jako by tady promlouval o lidské vůli, o víře ve spásu a o lidském utrpení. Jedině skrze utrpení lze dojít k poznání, říkají Rusové. A tady na Solovkách bylo obojího vždy dostatek - utrpení na dalekém severu a duchovní poznání si tady na svaté půdě, zřejmě nejsvětější v celém Rusku, podávají už po staletí ruce.

V soloveckém přístavu pod hradbami kláštera založeného v roce 1429 poklekám, abych políbil svatou půdu. Už ani sám nevím, pokolikáté od prvního pobytu v roce 1990, vím jenom, že klášter a vůně kadidla a severského větru je pořád stejná -jenom já se měním, proměňuji, jsem už jiný než loni. Každý rok bylo tady na severu zvykem jet na pár dnů do kláštera, dotknout se svatých míst a modlit se ve společnosti lidí, kteří bloudí po cestách životem stejně jako my. Tento zvyk se nyní, po osmdesáti letech vlády temnoty a teroru, obnovuje.

Solovecké trojvládí

Jako vždy vedou mé první kroky k Péťovi Leonovi, intelektuálovi, který se sem kdysi dávno ukryl před moskevským ruchem a dnes tady provozuje solovecké rádio. Žije v dřevěné bytovce přímo na břehu zálivu a u čaje s neodmyslitelnou borůvkovou marmeládou mi vykládá o novinkách na ostrovech - o dalším boji o moc a o peníze mezi klášterem, mafií vedenou ředitelem místního muzea a místním sovětem. Na Solovkách panuje trojvládí a pomalu, ale jistě se zvedá vlna odporu domorodců vůči komercionalizaci turismu.

V podstatě jde o snahu navrátit veškerý majetek klášteru, aby tak byl zaručen náboženský statut ostrova a bylo jisté, že poutníci budou převažovat nad obyčejnými turisty na jeden den a že se nevytratí duchovní rozměr ostrovů. Je totiž velký rozdíl mezi pokorným hledajícím poutníkem, který po staletí na ostrovy přijížděl, a hlučným turistou spěchajícím zpátky na loď na oběd. Péťa Leonov a jeho nezávislé rádio je tribunou pro obránce duchovnosti, a tak se na mne hned vrhá s mikrofonem, abych jeho snahy podpořil svou lámanou ruštinou.

Letos jsme se s Péťou ale už potkali - u obrazu Andreje Rubleva v Treťjakovské galerii v Moskvě, kdy mě objal a na třikrát políbil, jak je v Rusku zvykem. Všechno se má dělat aspoň třikrát, říkají Rusové. A taky říkají, že třetí přípitek je na Solovky. Možná to nějak souvisí. Setkání v galerii bylo možná náhodné, ale kde jinde bychom se měli potkat než před postavami na velkých dřevěných ikonách, které každým záhybem šatů a každým pohybem figury vyprávějí o nutnosti pokory a o zhoubnosti lidské pýchy? Pýcha vede do duchovní záhuby, kdežto pokora a obětování se pro druhé je tou správnou cestou.

Věčnost - to vás na ostrovech osloví asi nejsilněji. Ohromné ledovcové balvany na pobřeží jsou věčné stejně, jako je věčná nepropustná tajga plná temnookých jezer a zrádných močálů, která obklopuje nejenom klášter, ale i všechny poustevny a cesty rozeseté po ostrovech. Člověk a jeho snahy jsou jenom dočasné a směšné. Vzdálenější budovy kdysi slavného kláštera jsou už opuštěné a zvolna je pohlcuje tajga, klády trouchnivějí a po kdysi honosných stavbách zůstane jenom hromada kamení.

To, co je věčné, je touha po poznání a spáse, která sem do těchto nehostinných severských pustin přivedla první zakladatele kláštera, svaté Zosimu a Savatije. Věčný je bůh, ke kterému je třeba tady na ostrovech najít cestu, a to nejlépe v odloučení od mocenských bojů - těch na pevnině i těch ostrovních.

Dospíme to v zimě

Po návštěvě v soloveckém rozhlase spěchám za svou kamarádkou, ředitelkou školy Irinou. Čas už pokročil a je půl jedné v noci, což ovšem není znát, protože je bílá noc a světla je tolik, že lze venku bez problémů číst. Irina se opírá o fotbalovou branku a sleduje zápas místního školního mužstva. Je zjevně hodně unavená, turnaj trvá už od rána. „Dospíme to v zimě,“ směje se s těžkým úsměvem. Chápu, taky jsem několik nocí nespal díky kamarádům a taky díky vodce. Tak je to tady na severu ale zvykem. V létě je třeba žít naplno, protože léto je krátké a už v září padá první sníh a slunce vychází jenom na několik hodin.

Irina žije pro děti a pro školu. Její manžel je historik a pracuje v místním muzeu, které už několik desítek roků shromažďuje materiály o historii ostrovů. Spěchám se podívat do muzea, abych doplnil svou knihovnu o nové knihy. Na nádvoří je několik skupin poutníků, většinou ruské ženy v šátcích. Poslouchají výklad klášterních pomocnic, které sem z Moskvy přijíždějí přes léto na výpomoc. Historický výklad je střídán modlitbou v chrámech, kterých je tady několik.

Najednou se rozezní solovecké zvony, zvláštní zvonkohra, která je slyšet do dálky. Bolševici tradiční církevní zvonkohru zakázali hned po příchodu k moci, a tak se zvony mohly rozeznít teprve nedávno - po osmdesáti letech mlčení. Každý chrám a klášter má své zvoníky a zvonkohru typickou právě pro něj. Pořádají se soutěže ve zvonkohře a ruská města dnes opět znějí důstojně veselými zvuky zvonů svolávajícími věřící do chrámů.

Svoboda severu

V roce 1429 vystoupil po dvoudenní plavbě rozbouřeným Bílým mořem (Beloe more) na břeh Soloveckého ostrova mnich Savatij doprovázen poustevníkem Germanem, aby zde, uprostřed drsné, divoké a nehostinné severské přírody hledali samotu k rozjímání a modlitbám. Netušili, že jejich první kroky po mořském pobřeží pokrytém pestrými valouny budou zanedlouho následovat desítky a později stovky mnichů a poutníků, kteří společnými silami na ostrovech vybudují mohutné zdi kláštera a jeho chrámů.

Motivací zakladatelů bylo žít v odloučení od ruchu velkých klášterů, který rozptyluje na duchovní cestě. Proto se mniši z Moskvy vydávali pořád dál a dál na ruský sever, který byl tehdy divoký a neobydlený. Žili zde pouze Lopaři neboli Sámové, původní ugrofinské kmeny, a Rusové, kterým se podařilo před carskou mocí utéct do neprostupných lesů.

Ruské oblasti od Volhy na sever byly něco jako americký Divoký západ. Sem po staletí přicházeli ti, kteří opustili pohodlí měst a jižních vesnic a klášterů, protože chtěli volně a svobodně dýchat. Tady byl car příliš daleko a život byl svobodný a krásný. Za dob prvních zakladatelů stejně jako dnes. A bůh je tady navíc hodně blízko.

Proto sem od 12. století přicházejí mniši toužící po odloučení, kteří chtějí být sami uprostřed lesů a jezer, kde se mohou věnovat modlitbám a duchovní cestě. Proto například Kirill a Ferapont, žáci zakladatele ruských klášterů svatého Sergije Radoněžského, odešli do severských lesů a založili klášter v Kirillovu a ve Ferapontovu. Proto se jejich žáci vydali dál na sever a do bažin a lesů. Mnohé jejich poustevny zanikly utopeny v rašelině a byly zapomenuty, z mnohých se ale časem staly slavné kláštery.

Jedinou cestou na ruském severu byly vodní hladiny a moře. Kdo tady chtěl žít, musel být dobrým námořníkem. A moře dokázalo být kruté a ledové - střízlivý člověk v něm prý vydrží dvacet minut, opilý o něco déle.

Kdo neplul po moři, neví, co je víra v boha, říkají Rusové. Slované v rouchách mnichů tak s carským svolením kolonizovali stále vzdálenější oblasti severu, na svých lodích jako pravoslavní Vikingové postupovali od Rostova na Volhu do Jaroslavle a pak na Vologdu, k Bílému jezeru a dál do jezera Oněžského, na východ do Kargopoľe a na sever do Bílého moře. Založili Archangelsk a pokračovali přes Solovecké ostrovy po pobřeží poloostrova Kola až na Murmansk. Tvrdá mnišská řehole, řád, který kombinoval práci s modlitbou, sebezapřením a pokorou, jim pomáhal zdolávat neuvěřitelně tvrdé severské podmínky. Síla ducha pomáhala překonávat zimu a hlad a přitahovala stále více bratří, kteří toužili raději žít v klášteře než pod samoděržavím, často krutým a nevyzpytatelným jako mongolské nájezdy.

Bašta starověrců

Stejně jako jiné kláštery byl i Solovecký založen jako skromná dřevěná poustevna. Bouřlivý rozvoj kláštera nastal až za igumena Filipa Kolyčeva koncem 16. století. Byl otevřen ruský přístav Archangelsk a obchodní lodě, plující po jediné námořní cestě z Ruska do Evropy, brázdily studené vody Bílého moře nedaleko Soloveckých ostrovů.

Význam kláštera jako strategického opěrného bodu značně stoupl a úměrně tomu se začala plnit i jeho pokladna. Začala velkolepá výstavba kamenných chrámů i hospodářských budov, rostla sláva a moc kláštera, a tím i příliv věřících a poutníků přicházejících si pro požehnání. Byly vystavěny kamenné hradby a bašty, uprostřed Bílého moře vyrostla jedna z nejlépe opevněných ruských staveb. Hospodářsky byl klášter zcela nezávislý na moskevské církevní i světské moci a do Moskvy každoročně odesílal nemalé poplatky za svěřenou půdu a klášterní výsady. Politický, vojenský a duchovní vliv Soloveckého kláštera dosáhl vrcholu v polovině 17. století.

Tehdy se postavil na obranu „staré víry“ proti samotnému Nikonovi, patriarchovi vší Rusi, který kdysi jako poustevník žil na jednom ze Soloveckých ostrovů. Když byl v roce 1653 dosazen na stolec patriarchy, nařídil radikální opravu bohoslužebných knih a pravoslavných obřadů. „Opravu knih“ prováděli učenci z kyjevské akademie a přizvaní Řekové na základě narychlo zhotovených překladů řeckých liturgických textů. Tyto zdánlivě pouze formální změny vyvolaly mezi prostými věřícími živelný odpor, který se šířil po celém Rusku a významně ovlivnil jeho další dějiny. Symbolika pohybů a slov, užívaná při obřadech, měla pro obyčejného člověka velice silný, často až magický význam. Proto mnozí volili raději dobrovolnou smrt upálením než účast na bohoslužbách, při nichž se kněz křižuje třemi prsty místo tradičních dvou.

Solovecký klášter se stal jedním z důležitých center odporu „starověrců“, proto se car Alexej Michailovič rozhodl vzpouru zlikvidovat a poslal na ostrovy armádu. Mniši, zvyklí na tvrdé podmínky severu, se celých sedm let udatně bránili blokádě, a teprve zrada umožnila carským vojákům obsadit klášter a odpor utopit v krvi. Téměř všichni obránci zahynuli, ale legendy o hrdinství těch, kteří raději volili nerovný boj než zradu tradiční otcovské víry, se vyprávějí dodnes.

Sláva kláštera byla rychle obnovena. Každoročně na ostrovy proudily tisíce poutníků, aby se v odlehlých poustevnách vzdáleni ruchu světského života a obklopeni mlčícími lesy a tmavými jezery věnovali několikahodinovým modlitbám. Pomáhali mnichům s lovem ryb, s přípravou sena na zimu, se stavbou odvodňovacích kanálů, lesních cest, rybích sádek a plavebních kanálů mezi jezery. Vybudovali hydroelektrárnu, zavedli telegrafní spojení s pevninou a ve vlastní tiskárně tiskli barevné pohlednice pro poutníky. Klášter, izolovaný od pobřeží šedesátikilometrovou hradbou studeného a nebezpečného moře, žil svým vlastním životem, plným víry, zázraků a náboženských zjevení.

Statisíce mrtvých

Poklidný život kláštera byl však v roce 1917 narušen hroznou bouří. Ruce bolševické revoluce potřísněné krví dosáhly až sem. Už v roce 1920 v budovách kláštera, odkud byli mnichové vyhnáni, vznikl tábor nucených prací určený pro „nepřátele lidu“. První ostrov ohromného souostroví gulag vznikl na půdě posvátné pro celé Rusko a zahynuly v něm desetitisíce nevinných obětí komunistické zvůle a násilí. Rolníci, vědci, dělníci, herci, komunističtí předáci, spisovatelé, národnostní menšiny, příslušníci všech „tříd“ bez výjimky, byli polapeni do sítí Stalinovy teorie o zostřování třídního boje na cestě ke komunistickému ráji.

Pro většinu z nich však cesta k ráji končila v hromadném hrobě uprostřed močálovitých lesů. Koncentráky postupně vznikaly na celém území Ruska a vytvořily jakýsi zvláštní stát ve státě - s obyvateli za mřížemi a ostnatými dráty bez práva žít delší život, než na jaký jim stačí síly na otrockou práci. Dodnes přesně nevíme, kolik lidí v soloveckém koncentráku zahynulo, odhady se pohybují ve statisících. A hromadné hroby se objevují při každém kopání.

Tady, podobně jako jinde na severu, žijí dodnes vedle sebe potomci dozorců s potomky vězňů. Kolik vůle a odhodlání je třeba k tomu, aby z bažin a lesů povstal kamenný klášter, jehož bílé zdi svítí do dálek jako maják ukazující cestu bloudícím! A jak snadno lze z kláštera vybudovat vězení... Stačí provrtat špehýrku ve dveřích a z cel pro mnichy udělat přeplněné cely vězeňské. Obrácený proces je ovšem neporovnatelně těžší.

Svěcení vody

Před klášterem se srocuje spousta poutníků. Chystá se „krestnyj chod“, procesí s ikonami a kříži, během kterého se bude světit voda svatého jezera u bran kláštera. Z kláštera vycházejí mniši ve slavnostních rouchách a pomocníci nesoucí ikony a kříže. Rychlou chůzí obcházejí klášter proti směru hodinových ručiček stejně jako buddhisté tisíce kilometrů odsud ve vysokých horách Číny nebo Mongolska.

A stejně jako oni se i vousatí mniši s uhrančivýma očima a s hlubokými hlasy smějí a navzájem si ze sebe dělají legraci. Srdečný humor jako by byl dokladem duchovní vyspělosti a pevné víry v to, že všechno naše utrpení na tomto světě má smysl.

Mniši se na mne smějí a utahují si i ze mne, chudáka ze západu, který musí žít v zemi bez ruské pravoslavné víry, bez ruského kvasu, bez okurek a dobré vodky. Který se musí mačkat na malém prostoru a ryby zná jenom z konzervy. Směju se taky. Sám sobě, jsem přece potomkem Švejka. Mají pravdu, budu s tím muset něco dělat. Mám na to celý rok. Než se na ostrovy zase vrátím.

Ivo Dokoupil




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země