Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše

Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše Zdroj: Ivo Dokoupil

Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše
Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše
Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše
Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše
Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše
6
Fotogalerie

Za poznáním Ruska a pochopením ruské duše: Výkladový slovníček poutníka po samoděržaví

Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je mnohem více) se navzájem neustále ovlivňují, ale nikoli tak, aby cestujícímu zpříjemnily život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistily co nejvíce vzrušujících zážitků.

Rusko

Rusko je onou oblastí mezi Asií a Evropou, kam se dosud nedaří proniknout ani Asii, ani Evropě.

Ruský prostor a jeho rozměry jsou totiž nejlepší obranou před vlivy cizozemců a ruský svéráz, kvasící a klokotající kdesi uprostřed tohoto prostoru, je největším zdrojem ruské hrdosti a síly. Samozřejmě je i zdrojem nepochopení cizozemců. Pro cestovatele jedoucího od nás směrem na východ začíná Rusko tam, kde lidé odmítají dodržovat jízdní řády dopravních prostředků (a jakékoli řády vůbec) a raději volí volnost a svobodu neurčitosti, již lze nejlépe vyjádřit slovy, kterými Rusové odpovídají na otázku po odjezdu autobusu: „Možná pojede,“ což v podstatě znamená: „Nelze vyloučit, že pojede.“ Nejpřiléhavějším adjektivem pro Rusko, jeho obyčeje i obyvatele je zřejmě neomezenost. Vše je zde zkrátka neomezené, včetně hlouposti, geniality, nenávisti a přátelství.

Projíždíme-li napříč Ruskem, musíme i dnes dát za pravdu ruskému historikovi Ključevskému, který před stoletím tvrdil, že dějiny Ruska jsou především dějiny kolonizace ohromného prostranství od hranic s Evropou až po břehy Tichého oceánu. Rusko jako jediná z evropských imperiálních velmocí nemělo zahraniční kolonie, které by mohlo civilizovat, vykořisťovat či terorizovat, a vynahrazuje si to dodnes tím, že kolonizuje, vykořisťuje a terorizuje samo sebe. Proces osvojování nepodmaněné a divoké ruské přírody pokračuje dodnes a je jen postupně doprovázen „obrušováním“ a „civilizováním“ těch, kteří jsou jeho nositeli a kteří kráčí po cestě vedoucí od vesnické komunity žijící kdesi hluboko v tajze k urbanizovanému velkoměstu.

Všechny polohy ležící mezi těmito dvěma póly lze v Rusku najít a tímto způsobem lze pak lépe nahlédnout výhody a ztráty té naší vlastní evropské cesty.

Ruská sauna

Ruská sauna neboli „bánja“ je místem, kam se chodí s vodkou a s nemocemi duševními i fyzickými, které tu budou zažehnány. Rozlišuje se bílá a černá sauna, podle toho, zda má zděný komín, nebo jen otvor ve střeše. V černé sauně se topí podobně jako v peci na chléb: pec se roztopí, a teprve když oheň vyhasne, polévá se pec vodou a lze do sauny vejít. V sauně vznikají a upevňují se mnohá přátelství i rodinné svazky, a stejně tak zanikají.

Ruská duše

Rusové nosí ve svém srdci dvě duše: duši divokého mongolského jezdce, ženoucího se bezohledně nekonečnou stepí, a duši zbožného křesťana, toužícího najít únik ze své vlastní divokosti a oddávajícího se stejně divoce askezi a hledání cesty k věčnosti a spáse. Obě polohy své duše Rusové prožívají s největší opravdovostí a často až do úplné krajnosti. Možná jedině u Rusů se tyto dvě krajní polohy snoubí v jakési podivné harmonii, která je v každém z nich a znalého poutníka již nepřekvapí.

Ruská duše poznává svět především prostřednictvím utrpení, a protože každá duše touží po poznání, milují Rusové utrpení více než jiné národy. Je to pro ně obvyklý způsob existence a opravdu máloco jim stojí za to, aby od sebe odehnali bolest, nepohodlí, smutek nebo trýzeň, a tak se vlastně připravili o možnost opravdového poznání. Mnozí pozorovatelé si to chybně vykládají jako nedostatek vůle a odevzdanost, a nikoli jako sílu ducha a posléze i těla.

„Málenkij byznys“

Celé Rusko dnes žije a dýchá drobným obchodem připomínajícím období občanské války v roce 1918. Tenkrát s pytli na zádech putovali vlaky z měst na vesnice a zpět takzvaní „mešočniki“ - potulní prodavači a obchodníci, kteří vyměňovali nářadí a součástky získané v továrnách za obilí a jídlo uchráněné venkovem před smrští války. V období divokého vraždění, kdy neexistoval fungující trh, nahrazovali svou mravenčí prací rozvrácený zásobovací systém a udržovali Rusko naživu.

Dnes jako by mešočniki vstali z mrtvých. Lidé, kteří jsou svými příjmy závislí na státě (a těch je dosud většina), často čekají na výplatu nebo důchod nějaký ten měsíc. A i když výplata přijde, nestačí ani zdaleka pokrýt výdaje nutné na přežití. Lidé žijí z toho, co si vypěstují na zahrádkách nebo balkonech, anebo jim nezbývá nic jiného, než se postavit někde na nádraží s taškami zboží, často kradeného přes ploty státních podniků, a proměnit se v mešočniki. Setkáte se s nimi všude. Hlad je přinutil soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru, který nemilosrdně odstraňoval ty, kteří se nějak lišili nebo chtěli být vlastními pány. Každý z nich vypadá trochu jinak, každý z nich prodává jiné zboží. Jen pohled jejich očí je stejný: něco mezi pohledem žebráka a poutníka.

Je z něj cítit, že vědí, co je nouze, bída a zoufalství. A nevědí, co je to naděje. To slovo se totiž v Rusku již delší dobu neužívalo.

Ruské ženy

Ženy v Rusku mají na starosti všechny typicky ženské práce: jsou z nich zednice, asfaltérky, zámečnice i slévačky. Snad od dob Petra I., kterému se podařilo vtlouct do hlav mužů pocity hrdosti na uniformu a ruské impérium, jsou to právě ženy, jejichž zásluhou je většinou v impériu co jíst. Mnohé z nich se netají názorem, že chlap v domácnosti jenom překáží a je zbytečnou zátěží, protože bez něj jde všechno mnohem snáz. Je proto jednodušší ho přihlásit na vojenskou akademii či do policejního sboru, nebo rovnou vyhnat z domu.

Rusko je poslední baštou skrytého matriarchátu, což má mnohé výhody. Na vysokých postech, jako jsou náčelnice nádraží či letišť, najdete právě rozhodné a schopné Rusky, které vám pomohou z nesnází.

„Tarakáni“ (švábi)

Téměř úplně neškodní brouci, kteří nadevše milují cestování a vše, co s tím souvisí, jako jsou svačiny, špína či nedostatek teplé vody. Mohli by být maskotem cest po Rusku.

Budou vás zcela nepozorovaně provázet v ubytovnách, ve vlacích, v obchodech i v jídelnách. Jsou světloplaší a většinou se dávají na pochod teprve až po setmění, podobně jako vlakoví zlodějíčkové.

Bělomorky

Supersilné papirosy „pjatovo sorta“ (páté třídy) působící již po třetí cigaretě jako ostrý halucinogen. Vhodný dárek pro opilce. Jsou pojmenovány po bělomořsko-baltském kanále, který stavěli vězni severoruských stalinských táborů nucených prací. Na krabičce papiros je tento kanál, dlážděný kostmi ubitých vězňů, znázorněn. Tyto papirosy kouřil i světoznámý Vlk, který pronásledoval Zajíce.

Nádraží

Je často centrem společenského života celého městečka. V jeho budově je umístěna pošta, čekárna, ubytovna, bufety, levná jídelna, hrací automaty, holič, policie, informace, pokladny, lékárny - zkrátka vše, co může znavený cestující potřebovat. Na ruských nádražích (na rozdíl třeba od našich) ovšem vždy vládne absolutní pořádek, který udržují milicionáři, tajní, děžury a bábulky ve svorné spolupráci.

„Diréktor“ (čti Ďiréktor, též Staršij, Rukavadítel)

Funkce, která zřejmě vzešla z hodnosti náčelníka kmene, a je tudíž všude v Asii hojně rozšířena. Každý muž, který dosáhne postavení, jež mu umožňuje řídit alespoň dva lidi a rozhodovat o jejich osudech, se automaticky stává „diréktorem“ a není již nucen pracovat. Jeho činnost spočívá v neustálém potřásání si rukou se svými podřízenými či ještě lépe s jinými diréktory, v kouření zahraničních cigaret, v projížďkách služebním autem a v přijímání či vymáhání dárků a pozorností zpříjemňujících život, jimiž podřízení denně projevují oddanost svému náčelníkovi. Ten po uvedení do funkce již není obyčejným člověkem, stává se příslušníkem nadřazené kasty diréktorů, kteří se vždy vzájemně respektují, při každé příležitosti dávají najevo svůj odstup vůči obyčejným lidem, předbíhají se ve frontách, nechávají si nejlepší kousky masa a nejhezčí zajatkyně pro sebe či sobě rovné.

Cizinec se může - je-li dostatečně asertivní, rozhodný a drzý - poměrně jednoduše vloudit do společnosti diréktorů, kteří se občas rádi chlubí přítomností exotického tvora na svém dvoře.

Na cestě po Rusku se nejčastěji setkáváme s diréktorem ve funkci řidiče, děžury, náčelníka policie, náčelníka tajné policie, náčelníka sovětu, náčelníka pasové policie, náčelníka vlaku, nádraží nebo veřejných záchodků.

Diréktoři si vždy vykládají zákony své země ve svůj prospěch, zejména předpisy týkající se různých poplatků, cel a daní. Za účelem jejich vybírání kolem sebe shromažďují houf přitakávačů, kteří dodávají rituálu placení, jež je hlavním zdrojem jejich příjmů, punc legality. Vyžadování stvrzenky je považováno za znevážení osobnosti náčelníka a jeho funkce. O bezúhonnosti diréktora se nikdy nepochybuje, protože všichni dobře vědí, že vše, co diréktor dělá, slouží ku prospěchu všech, a nikoli jeho, jak by se mohlo na první pohled zdát. A pokud to někdo neví, diréktor mu to rád a rychle vysvětlí.

Vlak

Je kulturně-společenskou institucí pohybující se maximální povolenou rychlostí padesát kilometrů v hodině z jedné strany samoděržaví na druhou. Umožňuje obyvatelům Ruska navzájem obcovat, popíjet čaj, odpočinout si od všednosti, uzavírat nové manželské svazky nebo rozbíjet dosavadní či nacházet nová přátelství. Ve vlaku skoro vždy (výjimkou jsou případy, kdy děžurou je chlap-alkoholik) vládne příjemné domácké prostředí, všichni jsou převlečeni z obleků do županů či tepláků, pobíhají po vagonu v trepkách s kouřícími konvicemi čaje, dívky se svůdně rozvalují na lehátkách a zpod přikrývek vystrkují ty části těla, o kterých jsou přesvědčeny, že jsou nejhezčí. Správnou pohodu ve vlaku dotváří bublající samovar, dostatečné a neustále doplňované zásoby jídla a častý a vydatný spánek zlepšující trávení jídla a vodky.

Záchodky

Mají klasický asijský ráz jak co do funkce, tak co do vzhledu a čistoty. Nejlepším způsobem, jak vykonat na „toaljetě“ svou potřebu, je přizpůsobit se asijským zvyklostem a ty evropské zanechat doma. Je nutno vylézt opatrně na mísu opatřenou k tomuto účelu speciálními šlapkami a přidržovat se něčeho, co je zrovna po ruce.

Záchod ve vlaku má oproti těm na nádraží jednu neocenitelnou přednost: poskytuje absolutní soukromí. Veřejné záchodky mají v Rusku totiž často společenský charakter a probírat nejnovější sportovní události v dřepu společně s partnery nad dírou v betonové podlaze je zde věcí zcela běžnou.

Záchodky ve vlaku jsou zavřené vždy, když je cestující nejvíce potřebuje.

„Děžurnaja“ (zřídka i „Děžurnyj“)

Děžurnaja nebo děžura je zvláštní a zcela specifický tvor vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou či značnou nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, kómnatu oddycha (nádražní ubytovnu), čekárnu, vagon, vlak… To ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti.

Funkce zvaná děžurnaja je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v jejím chování vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžurnaja na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci.

Funkci děžury může vykonávat i chlap - v tom případě hrozí ovšem nebezpečí, že je notorickým opilcem, a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci.

Čaj, samovar

V každém vagonu vlaku udržuje děžurnaja oheň v samovaru, ze kterého si cestující bezplatně odebírá vařící vodu, a během několikadenní cesty připravuje jednu konvici čaje za druhou.

Prázdné šálky od čaje pomáhají odměřovat čas, který se navíc neustále mění podle časových pásem. Často jsou právě šálky jediným důkazem toho, že čas vůbec plyne, protože krajina za oknem je po několik dnů úplně stejná.

Čaj rovněž pomáhá nacházet nové přátele, kdežto o vodce je známo, že tato nová přátelství prověřuje.

Opilec

Vyskytuje se všude tam, kam až sahají hranice Ruska. Prochází nezměněn skrz staletí a skrz všechny společenské třídy. Nejčastěji ho potkáme v podobě vlakového či nádražního opilce, který se znenadání vynoří kdoví odkud, aby se do nás zavěsil, opřel, dýchal nám vodku přímo do tváře a přitom recitoval své vlastní milostné básně o Leninovi. V každém případě hledá parťáka s peněženkou, který mu za to, že jej už nikdy neuvidí, dá na „butýlku vódočky“. Tento slib ovšem nikdy nesplní a svého vodkodárce již neopustí.

Univerzální rada, jak se zbavit opilce, neexistuje. Osvědčilo se pouze hrát mírně zmateného Američana, který neumí slovo rusky, a postavit se nevtíravě vedle skupinky „bábulek“, které vracejíce se z práce zrovna probírají nové cenové relace potravin a dotěrného opilce zneškodní lépe a rychleji než policejní hlídka. Jejich smysl pro řád a pořádek je totiž mnohem silnější.

Vodka

Je nejenom ruským národním nápojem, který léčí všechny nemoci těla i duše pravého Rusa, ale je přímo způsobem života v Rusku, a to již po několik století. Podává se ve sklenici velikosti zavařovačky, protože pouze v tomto množství dokáže neduhy zneškodnit, a pije se zásadně do dna. Ke konzumaci vodky je vždy a všude ta pravá chvíle a místo. Rusové pijí vodku s oblibou z dvoudecových kelímků na kapotě žigulíku ve stepi, tajze či tundře nebo na lavičce uprostřed města, kterou navíc vyzdobí nakrájeným salámem v umaštěném papíru, okurkami nebo sušenou rybou.

Nejmenší poživatelnou dávkou vodky je v Rusku „sto grámov“ (asi dvě až čtyři deci, podle velikosti dostupné zavařovačky). Jako příloha se zakusuje nasolená rybka, nasolená kvašená okurčička a chléb. Pití vodky je základním společenským rituálem, na který je nutno být při cestách Ruskem neustále připraven - nejlépe plným žaludkem. Vodka je i základním platidlem. Pokud platíte penězi, často je částka přepočítávána na „butýlky vodočky“ a placená suma musí odpovídat celočíselnému násobku ceny jedné láhve. Pokud tomu tak není, je obchodní transakce zrušena.

Vodka se pije především na žal, kterého je na Rusi vždy a všude dostatek. Bez vodky nelze v Rusku přežít, praví někteří. S vodkou v krvi pak máte silný pocit, že jste se v Rusku kdysi narodili a jen jakousi zlou shodou okolností jste se ocitli v podivném západním světě.

Cizinec

Je v Rusku již od dávných dob zdrojem obdivu, veselí, ale především soucitu, protože je nucen žít v jakési podivné daleké zemi bez ruské sauny, ruských pirohů, ruského popa a chrámů, pořádných porcí ruské vodky a navíc se mačká s ostatními jemu podobnými ubožáky na nepatrném prostoru. Zřejmě proto se prostí ruští lidé k cizinci chovají vždy velice vstřícně a s pochopením ho napájejí, krmí, myjí, šlehají březovými proutky a posléze uspí v posteli s duchnou.

Ruský stát má však k cizincům prozaičtější vztah. Pro něj jsou výhodným zdrojem tolik potřebných cizích měn, za které si diréktoři mohou obstarávat nejnovější modely mercedesů, a proto cizinci zdvojnásobuje ceny všude, kde je to jen trochu možné.

Čas

Byl Rusku zcela evidentně vnucen společně s jinými evropskými vynálezy (vlak, domovník, daně, volby) a ještě zde ani zdaleka nezdomácněl. Nikdo z domorodců totiž dost dobře neví, k čemu by asi tak mohl být dobrý. Našli si k němu proto velice zvláštní vztah: snad nic na světě nemilují tak bytostně jako chvíle, kdy se jim podaří čas zastavit, ponořit se do věčnosti a kochat se pocitem svobody a nezávislosti. Jediný, kdo si s časem velice dobře rozumí, je ruský vlak, který nikdy nemá zpoždění, a tak je celkem možné, že právě on čas po Rusku rozváží - podobně jako to činí s poštou a cestujícími.

Lenin

Lenin vás bude na vašich cestách samoděržavím provázet na každém kroku. Na každém nádraží, před každým sovětem objevíte jeho větší či menší poprsí, sochu, obrázek. Jeho postava je synonymem pro mesiáše a boha v jednom. Ve městě Kurgan můžete na nádraží spatřit naivní fresku znázorňující samoděržaví s různými komunistickými stavbami a průmyslovými giganty představujícími jistoty šťastné budoucnosti. A uprostřed toho vyčnívá k nebi mauzoleum s mumií Lenina na Rudém náměstí v Moskvě. Zatímco mnohé ze své historie již Rusové pochopili, mýty o Leninovi a jeho „jediné správné“ cestě jsou věčně živé. Klaní se jim jak moderní novomanželé pokládající květiny u bronzové sochy, tak účastníci různých ruských válek.