nahoru

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Obyvatelé ostrůvků Mananary

Pavel Hošek9. září 2017 • 15:30
Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Obyvatelé ostrůvků Mananary
foto: Pavel Hošek

Velký ostrov Madagaskar má své malé ostrůvky, s pozoruhodným životem jejich bizarních obyvatel. Chtěl jsem se s nimi blíže seznámit, a jak to na Madagaskaru bývá, čekala mě na mých průzkumech mnohá překvapení.

Je tma. Myslím, že málokdo z Evropanů ví, co to je. Znám tmu vlastně jen díky Madagaskaru. Maroantsetra je dnes večer bez proudu. Měsíc se asi prohání na druhé straně zeměkoule a hvězdy se chvějí kdesi za mraky.

Po ulicích neviditelného města chodí neviditelní lidé. Rád bych napsal, že je občas slyšet tlumené zaklení, pak omluva, chodci si vzájemně zamáčknou boule a pokračují v pochůzce po nákupech. Nic takového slyšet není. Malgaši jsou na tmu odmalička zvyklí a skvěle se v ní orientují. Zato cizinec ze zemí takzvaně civilizovaných si během pěti kroků zablátí obě boty, nakopne psa a políbí něco vlhkého a chlupatého, o čemž tajně doufá, že je to starý plesnivý kandelábr, a ne domácí prasátko. Místním lidem se něco takového nestává. Naopak si ještě stihnou všimnout vazahovy, tedy bělochovy nemotornosti, takže se mu vždycky ze tmy smějí neviditelné bytosti.

Tentokrát ale neklopýtám k všeobecnému povyražení občanů městem, ale sedím na verandě malého dřevěného hotýlku. Vrátil jsem se po dvou týdnech z lesů Masoaly, a tak si užívám pohodlí civilizace. Na stole mám studené pivo, na hlavě čelovku a čtu si. Užívám si posledních hodin civilizace – postele, vychlazeného pití a jídla chuťově zajímavějšího, než je rýže s fazolemi.

Ráno pro mne přijel taxi-brousse. Asi vás to překvapí. My u nás nejsme zvyklí, aby nám autobus i s cestujícími zatroubil pod oknem, ale na Madagaskaru je taková věc běžná. Tady se na cestující bere ohled. Proč by měli čekat někde na dešti? Proč by se měla stará babička harcovat přes půl města? Lidé také mohou mít objemnější zavazadla. Nelze po nich chtít, aby se vláčeli na zastávku autobusu s dvaceti pytli rýže, sudem nafty, gaučem nebo s rakví.

Můj skromný batůžek padl jako ulitý na střechu, do mezírky mezi rolemi vlnitého plechu. Řidičův pomocník ho pečlivě přivázal a taxi-brousse opět odjel. I to je tu běžné. Přesto jsem se nikdy nezbavil tísnivého pocitu v okamžiku, kdy natřásající se autobusek mizí mezi domky i s veškerým mým proviantem.

Povzdechl jsem si a vydal se na couračku městem. Ještě mám čas na snídani, někde si přečtu noviny, u mola na řece možná potkám někoho známého z průvodců nebo cizinců, kteří přijíždějí z masoalských lesů nebo z rezervace na ostrůvku Mangabe, a vyměním si s nimi poslední provinciální drby. Za hodinku nebo dvě zřejmě dozraje čas k definitivnímu odjezdu a řidič si mě tu někde najde. To je také normální. Prostě se tak dlouho jezdí městem, až se všichni najdou. A občas se přitom najde i další platící pasažér.

Aye-aye Island (čti Ajajajlend)

Před pár dny nečekaně spadl most přes řeku protékající Maroantsetrou (prý i s auty, lidmi a kravkou), a tak jsme zamířili nejprve na sever.

Zanedlouho jsme se ale velkým obloukem do vnitrozemí stočili nejprve na západ, pak k jihu a nakonec již opět podél pobřeží na jihovýchod. Mířím do Mananary (Mananara Avaratra), nejbližšího většího města na pobřeží Indického oceánu. Je vzdálená jen sto dvanáct kilometrů, ale cesta je velmi špatná, bude nám trvat patnáct hodin.

Okolo Mananary teče řeka Mananara a uprostřed jejích vod leží malý říční ostrůvek s kokosovými palmami, kávovníky, banánovníky a popínavou vanilkou. Uprostřed ostrůvku jsou dvě chaloupky na kuřích nožkách. V jedné bydlí Miguel, správce ostrovního království, a druhá je pro návštěvníky. Ostrůvek je to vcelku nenápadný, ale známý po celém světě. Jezdí na něj turisté z Evropy i Ameriky, zajímají se o něj vědci i filmaři a píše se o něm v knihách.

Na ostrůvku totiž žije ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis). Nevíte, kdo to je? Nemusíte propadat trudnomyslnosti nad svými znalostmi přírodozpytu. Podle českého jména ksukola skoro nikdo nezná. O něco populárnější je pod označením aye-aye, používaným v anglofonních zemích.

Vyslovuje se „aj-aj“. Je dobré si to zapamatovat, protože když na Madagaskaru řeknete hezky po česku „aje-aje“, nikdo vám nebude rozumět. Výslovnost anglická totiž odpovídá původnímu malgašskému jménu ksukola – ai-ay nebo hai-hay.

Ksukol je ten nejzvláštnější lemur, jaký na Madagaskaru žije. Je největší noční poloopicí na světě a největší poloopicí, která dokáže šplhat svisle po kmenech i hlavou dolů. Prsty na jeho předních tlapkách vyhlížejí jako ze špatného amerického hororu. Prsteníček je velmi silný s mocným drápem, který slouží ksukolovi k dlabání děr do kmenů, bambusových stébel, kokosových ořechů a jiných přírodních materiálů. Prostředníček je naopak tenounký a dlouhý a ksukol jej strká do všech vydlabaných dírek a vytahuje jím odtamtud dobroty: dřevožravé larvy brouků nebo dužinu kokosových ořechů.

Chováním připomíná ksukol chvíli netopýra, chvíli datla nebo poletuchu a chvíli zase bezdomovce soustředěně probírajícího obzvláště vydařenou popelnici. Má nápadně velké oči, podobně jako většina tvorů aktivních za tmy. Má i veliké ušní boltce, které pravděpodobně plní funkci jakéhosi stetoskopu.

Ksukol klepe prsty do kmenů a větví a podle zvuku pozná, co je pod kůrou. Tak si to vysvětlují přírodovědci. Jak je to ve skutečnosti, ale přesně nevědí. Výzkum této části ksukolího chování je zatím v počátku. Aye-aye žijí skrytě a nenápadně. Spatřit je ve volné přírodě vyžaduje značné úsilí a znalosti.

Nejnápadnější známkou jejich přítomnosti jsou hnízda, která si staví na stromech. Rozpoznat ve změti větviček a listoví ksukolí hnízdo však chce také jistý cvik. Ještě nedávno byl druh považován za vzácný a ohrožený. V 90. letech minulého století se však podařilo najít dosud neznámé populace na západě Madagaskaru. Je velmi přizpůsobivý, takže jeho domovem mohou být vlhké lesy na východě, opadavé suché lesy na západě, ba i plantáže a sekundární porosty. Zvykne si i na stálou přítomnost lidí.

Na pozorování

K výzkumu života ksukolů v kulturní krajině významně přispěli také naši primatologové. Pánové Stanislav Lhota a Tomáš Jůnek strávili na miniostrůvku v řece Mananaře víc než půl roku. Po vzoru ksukolů se proměnili v noční tvory: přes den vyspávali v jednom ze správcových domečků (tenkrát v roce 2003 tam ovšem nesprávcoval Miguel, ale Narcis) a v noci chodili s baterkami v patách některé ze čtyř až sedmi ušatých poloopic. Typické turistické pozorování aye-aye probíhá asi následovně.

Odpoledne Miguel přiveze loďkou návštěvníka nebo návštěvníky a chvíli s nimi žoviálně rozpráví. Za soumraku se zvedne a zmizí mezi stromy za domem. Vrátí se s potěšující zprávou, že našel ksukola a všechny k němu odvede. Fotoaparáty cvakají, blesky blýskají a ksukol se snaží zmizet. Za čtvrt hodinky to mají všichni odbyto a rozejdou se k večeři – ksukol na oblíbené kokosy a lidé do Miguelovy domácnosti, kde jeho přičinlivá žena již chystá rýži. Neznalý poměrů, absolvoval jsem právě popsané divadélko rovněž. Z večeře jsem se však zcela nespolečensky omluvil a vydal se hlouběji do nitra ostrova.

Postupně jsem potkal několik ksukolů a snažil se je plašit jen málo. Chtěl jsem vidět alespoň některé z jejich typických způsobů. Za dvě nebo tři hodinky se zvířata trochu uklidnila a začala se chovat o něco přirozeněji. O půlnoci to trochu pokazil Miguel, který si myslel, že jsem se ztratil. Hlučně běhal po ostrůvku a děsivě vyřvával. Určitě vzbudil celou Mananaru. Po jedné ráno byla zvířata nejklidnější a věnovala se svým každonočním aktivitám.

Před třetí bohužel teplota klesla natolik, že se na všem začala srážet vzdušná vlhkost. Rostliny, oblečení, dřevo domků a bohužel i optiku fotoaparátu pokryly drobné kapky. Nic nepomáhalo. Otřené sklo se znovu zamlžilo rychlostí blesku. Vlhkost navíc pronikla všude, takže čočky byly okapičkované i zevnitř objektivu. Mocní malgašští předkové prostě usoudili, že jsem si užil dost a že bych měl jít spát. Vyškrábal jsem se do podkroví, lehl si na spacák a poslouchal komáry.

Než mě jejich tenoučký zpěv ukolébal k spánku, ozval se budík. No jistě, taxi-brousse pro mě přijede na břeh už po čtvrté ráno. Šel jsem vzbudit Miguela a odpádlovali jsme přes řeku. Taxi-brousse opravdu přijel asi ve čtvrt na pět. Nastoupil jsem s nadějí, že to snad dospím na Nosy Atafana, ostrově v moři nedaleko Mananary.

Ochotný úředník

Do vesničky Sahasoa jsem přibyl kolem poledního. Taxi-brousse mi zastavil přímo před domečkem agentury ANGAP (L’Association Nationale pour la Gestion des Aires Protégées), organizace, která spravuje téměř všechna chráněná území na Madagaskaru. Vstoupil jsem do jedné ze dvou místností. Za dřevěným psacím stolem seděl muž, který mne vybídl, abych se rovněž posadil. Současně vyskočil ze židle a přisunul ji ke mně. Shlížel teď na mě trochu spatra, ale byl velmi přátelský a ochotný. Vysvětlil jsem svůj záměr navštívit Nosy Atafana a zeptal jsem se na Billyho. To je jeden z místních průvodců a podle Tomáše Jůnka a Standy Lhoty také nejschopnější z nich.

Muž nade mnou pravil, že Billy je již týden na ostrůvku a že teď za ním nemohu, protože je silný vítr a velké vlny. Vykoukl jsem z okna a mezi kmeny kokosových palem vskutku spatřil pěnivé hřebeny vhodné jistě k těm nejnáročnějším surfařským disciplínám. Situace se zdála být neovlivnitelná, a tak jsem se zeptal, kde si mohu postavit stan, aby se mi pohodlněji čekalo. Úředník ale optimisticky odvětil, že se to do večera umoudří, ať jen mám chvíli strpení. No, a kdyby ne, tak tu mají dva pokoje s postelemi. Hm, tomu říkám prima kancelář… Prošel jsem se po vsi, pozdravil se s lidmi v krámku a na pláži zhodnotil sílu příboje. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl utišit. Úředník z ANGAP mezitím nelenil a vyslal rychlé posly do okolí.

Mořská houpačka

Odpoledne přikvačili dva chlapíci: jeden vysoký, silný a mlčenlivý, druhý malý, sporý a užvaněný. Ujistili mě, že jsou tu od toho, aby se mnou odpádlovali na Nosy Atafana. Ale prý až později, až se příboj uklidní. Ještě jednou jsem se prošel po vsi, pozdravil se s lidmi v obchůdku a zkontroloval situaci u pláže. Žádná změna.

Asi okolo čtvrté se lodní dopravci opět dostavili a k mému překvapení prohlásili, že nastal čas k odjezdu, neb moře je klidné. Sotva jsem je slyšel v hukotu vln, jež by hravě nakoukly i do prvního patra, kdyby chatka ANGAP nějaké měla. Oni to ale mysleli vážně.

Na pláži popadli dost obstarožní pirogu, odtáhli ji do vln, naházeli do ní zavazadla a vypluli jsme. Jako vždy v podobných situacích mi přidělili i tady kyblíček a odpovědnou funkci vylévače vody. Netušil jsem, že tentokrát na mé práci budou opravdu záviset životy všech cestujících (tedy můj i posádky). Do lodi teklo závratným tempem.

Pracoval jsem jako stroj a uklidňovalo mě jen pomyšlení, že ostatní také. Pluli jsme totiž přímo proti větru, nebylo možné využít plachtu a celé dva kilometry jsme překonali jen usilovným pádlováním.

Moji dopravci byli zřejmě zkušení rybáři. Znali každý metr pobřeží a ve zmatku se proplétajících vln skvěle odhadli ten jediný kratičký okamžik, který nás propustil na otevřené moře. Dál už to bylo lepší. Zpočátku mi dělalo trochu nedobře koukat na dvou- či třímetrové vlny nebo na stejně hlubokou propast hned vedle lodi. Pak jsem ale pochopil, že právě drobounká piroga je pro takovou situaci tím nejlepším a nejbezpečnějším plavidlem.

Došlo mi také, že se na takové kocábce opravdu dá přeplout oceán, jak to demonstrovali předkové Malgašů, kteří přišli na Madagaskar z Indonésie. Piroga je proti velkým vlnám tak malá, že jí nemůžou ublížit. Jen ji zvedají do výšky a zase spouštějí o několik metrů níž. Pokud milujete pouťové houpačky, bude pro vás podobné cestování nevšední atrakcí. Trvalo asi tři hodiny, než jsme se prohoupali až k Nosy Atafana.

Tři malé korálové ostrůvky tu tvoří mělkou lagunu. Už zdálky bylo vidět Billyho i jeho přítelkyni, jak nás na pláži vyhlížejí. Přistáli jsme, prošli na druhou stranu ostrova a stanuli na malé mýtince s úhledným zděným modrobílým domečkem. Začal jsem rozbalovat stan, ale Billy mě upozornil, že by bylo lepší postavit ho uvnitř v domě na podlaze. Rovněž mi navrhl, abych vše, co mám s sebou jedlého, vložil do tašky a pověsil to na noc na nedaleký stožár. Prý je tu hodně potkanů. Opatření se mi sice zdála trochu drastická – zvláště při představě, že příští noci strávím na betonu místo na trávníku –, ale podvolil jsem se. Na Madagaskaru se obvykle vyplatí poslechnout i značně podivné varování.

Kaloňové a „nezničitelní“

Vyplatilo se to. Po setmění se země začala všude kolem vlnit a šustit. Ve světle baterky se nepříliš plaše rozestupovaly stovky potkanů. Billy mi ukázal drobné jizvy po těle. Každou noc ho prý ve spánku přijde některý z hlodavců ochutnat. A tak jsem včerejší spánkový deficit nedohonil ani na Nosy Atafana. Potkani mé maso sice neokusili, protože je nenapadlo prokousat díru do stanu, ale celou noc se hlučně a usilovně rvali o plechovku sardinek. Spát se v tom kraválu nedalo. Přestal jsem se proto bezúčelně povalovat a věnoval se raději studiu potkaní etologie.

Na Nosy Atafana platí jedno krásné fady (tabu): nesmí se tu mluvit o potkanech. Je těžké dodržet takový příkaz na místě, kde drzí hlodavci početně převyšují i komáry. Proto se lidé uchýlili k úskoku. Potkanům se tu prostě neříká potkani (malgašsky voalavo), ale tsimamaky, což lze přeložit několika způsoby, ale ten rozhodně nejvýstižnější zní „nezničitelní“. O nezničitelných už se lze bavit podle libosti. Člověk si na to rychle zvykne, přijme nové slovo a za pár dnů se mu to v hlavě přesmykne úplně, takže i jinde na světě říká potkanům nezničitelní a lidé se na něj dívají s nechápavě chápavým úsměvem. Krom nezničitelných žije na ostrůvku početná kolonie kaloňů. Po pravdě řečeno, ti by tu měli být hlavní turisticko-přírodovědnou atrakcí, ale nezničitelní je předčí. Přesto mi kaloni přichystali jedno zajímavé překvapení.

Jejich kolonie totiž sídlí na nejvyšších stromech uprostřed ostrova, kde po svém typickém způsobu tráví slunnou část dne zavěšeni na větvích hlavou dolů. Kolem skupinky existuje jakási pomyslná kaloní hranice. Jakmile ji člověk překročí, stovky těchto létajících myší roztáhnou křídla a krouží nad lesem, dokud se narušitel opět nestáhne za hranice. Funguje to jako na knoflík. Uděláte tři kroky dopředu, kaloni vzlétnou. Vrátíte se o tři kroky zpět, kaloni se postupně zavěsí. A znovu: trochu dopředu – vzlet; ústup zpět – přistání.

Bavilo mě to dost dlouho. Kaloně konec konců taky.

Pavel Hošek




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země