nahoru

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie

Martin Loew4. září 2017 • 17:30
Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie
foto: Martin Loew

Národní park Los Glaciares v Patagonii je argentinským protějškem parku Torres del Paine – jeho mnohem známějšího souseda z Chile. Oba parky společně tvoří pomyslné srdce Patagonie, překypující divokou přírodou a dech beroucí scenerií hor, skalních masivů, jezer a ledovců.

Jako každé správné srdce je i to patagonské ukryto kdesi v nitru a cesta k němu není snadná. Já jsem si vybral cestu sice nejpřímější, zato však zdaleka nejdobrodružnější a značně nejistou.

Ten nápad se objevil okamžitě, jakmile jsem se doma při plánování cesty poprvé podíval na mapu. Podél velké části patagonského pobřeží vede v Chile od severu k jihu jediná silnice: slavná Carretera Austral, kterou dal v 80. letech minulého století vybudovat generál Pinochet. Chtěl tak zpřístupnit odlehlé kouty na jihu země, do té doby dosažitelné pouze lodí po moři. Záměr se však podařil jen částečně. Daleko na jihu se rozkládají veliké ledovce a přes ně silnici zatím nikdo postavit neumí. Z mapy není úplně jasné kde, ale je jisté, že Carretera Austral po více než dvanácti stech kilometrech jižně od svého začátku v Puerto Montt končí. Kdo projede dvanáct set kilometrů až na úplný konec legendární silnice Carretera Austral v chilské Patagonii, má dvě možnosti: vrátit se, nebo se vydat na dobrodružnou cestu horami dál na jih. Pokračovat člunem přes jezero, pak na koni přes hory a za nimi přes další jezero. Touto cestou však během patagonského léta projede nanejvýš patnáct lidí jedenkrát za čtrnáct dní... doslova „co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky“.

Podnikl jsem tedy rozsáhlé předodjezdové pátrání, jehož výsledky však byly poměrně rozporuplné. Z různých zdrojů se informace rozcházely a nic nebylo jisté. O to více sílila má touha tuto cestu vyzkoušet.

Na jih za každou cenu

Několik týdnů nato už ukrajujeme kilometry Carretery Austral. Během několika dní dojedeme linkovými autobusy přes Coyhaique až do Cochrane, posledního městečka s každodenním autobusovým spojem. Je to také poslední místo, kde je banka a větší obchod, takže se tu zásobíme hotovostí i proviantem na další dny.

Získáváme první konkrétní informace o možnostech přechodu přímo k parku Los Glaciares: silnice z Cochrane pokračuje ještě asi dvě stě kilometrů do poslední vesničky Villa O´Higgins. Kousek za ní se prostírá stejnojmenné jezero. Klíčovou otázkou zůstává, jak se dostat právě přes toto jezero. To, že bychom ho obešli pěšky, je naprosto nereálné. Při jeho rozloze a členitosti by to znamenalo jít několik set kilometrů divokou přírodou. Naštěstí vše nasvědčuje tomu, že teď během léta je zde v provozu malý motorový člun, který jednou za dva týdny převeze na druhou stranu asi patnáct pasažérů.

Člun prý vyjede v sobotu ráno. Je pondělí večer, a tak bychom to stihnout mohli. Zbývá se dostat do Villa O´Higgins. Jezdí tam sice autobus, ale jen jednou týdně a ke vší smůle tenhle spoj odjel z Cochrane těsně předtím, než jsme přijeli my. Co teď? Na další čekat nemůžeme, to už bychom loď nestihli. Čekáme tedy aspoň jeden den. Další večer prochodíme celé Cochrane a podaří se nám dát dohromady skupinku pěti turistů, s nimiž si společně pronajmeme mikrobus.

Vyjíždíme ve středu ráno, do sobotního odjezdu člunu zbývá dost času. Cesta z Cochrane na jih je kodrcavá, plná hlubokých kaluží. Celý den prší, ale to je na západě Patagonie obvyklé. Projíždíme vlhkým deštným pralesem v okolí ústí řeky Baker. Odpoledne se objevuje nečekaná překážka.

Z místa vojenské posádky v Puerto Yungay musíme trajektem překonat rameno fjordu Mitchell. Problém je v tom, že trajekt jezdí jen dvakrát denně a disponuje zcela miniaturní kapacitou. Naloží buď jeden náklaďák, nebo čtyři osobní auta.

Nic víc. Jenže do přístavu přijíždíme zrovna ve chvíli, kdy se trajekt chystá ke své poslední dnešní jízdě. Před námi čeká plně naložený náklaďák a čtyři osobní auta. Tak to je smůla. Budeme muset čekat celých čtyřiadvacet hodin, než na nás přijde řada. To už bude čtvrtek...

Najdeme si tedy jeden opuštěný vojenský barák a začínáme se v něm zabydlovat. Vaříme čaj, roztahujeme spacáky. Asi po dvou hodinách však slyšíme zvenku křik. Přibíhá voják, aby nám sdělil radostnou novinku: kapitán trajektu dnes výjimečně udělá ještě jednu jízdu, a protože některá z aut před námi čekání vzdala, vejdeme se i my. Takže zase balíme a za chvíli se už vezeme přes fjord.

Do poslední vesnice

Do poslední vesničky na Carretera Austral, do Villa O´Higgins, přijíždíme už za tmy. Hned ráno se vyptáváme na loď přes jezero. Světe div se, opravdu prý pojede!

Jen ne v sobotu, ale dokonce už v pátek ráno. Tomu říkám ideální načasování. Zůstal nám jeden příjemně volný den na obhlídku téhle daleké výspy civilizace. Žije tu asi čtyři sta padesát obyvatel a je mi záhadou, co tu dělají. Zvláště v zimě tu musí být život skutečně drsný. Ale jednou za měsíc jim sem letadlem přilétá „pojízdná banka“, mají tu kostel, knihovnu s internetem, a dokonce vlastní rozhlasovou stanici Radio Madipro.

Odpoledne se všichni zájemci o zítřejší plavbu scházejí u kapitána Pirinchi doma. V kuchyni u kamen sedí jeho dcera a prodává jízdenky na loď. Úžasné. Odcházíme odtud s pocitem vítězů a užíváme si to štěstí, které se na nás usmálo. Snad již zítra si splníme svůj cestovatelský sen a podíváme se na místa, kam se dostane odhadem jen asi dvě stě lidí za rok.

Brzy ráno nás pan domácí doveze autem k přístavu u jezera. Kapitán zde již organizuje nástup pasažérů i nakládku bagáže. Kromě pěších turistů je tu i několik cyklistů, a to nejen z Chile, ale i z Evropy.

Pirinchův člun je doopravdy malý. A ještě ke všemu převáží stádečko ovcí, jež se tísní na přídi. Jak je ovšem známo, „srovnaných ovcí mnoho do chléva“, a tak se nakonec vše poskládá: ovce, kola, lidé i zavazadla. Půl dne se plavíme po neuvěřitelně krásné azurové hladině jezera O´Higgins a ošleháváni štiplavým patagonským větrem očima hltáme okolní panorámata. Při jediné krátké zastávce Pirincho vymění u osamocené farmy kdesi na dalekém břehu několik beden proviantu za půlku berana.

Na argentinskou stranu

Po poledni spouštíme kotvy v cíli – v malé zátoce u plovoucího mola. Přístavišti se říká podle jména jediného farmáře, který tu hospodaří: Candelario Mansilla. Všichni cestující vystupují a hned se vydávají na pětadvacetikilometrovou stezku přes hory na argentinskou stranu.

My volíme taktičtější postup: usadíme se na břehu pod stromy a obědváme. Ukazuje se to jako dobrý tah. Brzy totiž přichází onen jediný zdejší farmář a nabízí nám zapůjčení koní, abychom do Argentiny přejeli na nich. Jel by samozřejmě s námi a pak by se sám s koňmi vrátil. Ten nápad se nám líbí. Ušetříme čas i energii a ještě to bude bezpochyby nádherný zážitek. Netrvá dlouho a koně jsou osedláni. Vyjíždíme. Zdá se však, že kůň pode mnou nesdílí společnou radost z krásného výletu. Nějak se mu nechce a raději by se jen tak pásl.

Pak jsem ale poučen, že se na něj musí tvrdě, a hned nám to spolu jde lépe. Na chvilku ještě zastavujeme v malém baráčku nad jezerem, kde úřaduje chilská pohraniční stráž.

I na téhle ztracené vartě jim funguje razítko, a tak nám nic nebrání vydat se dál k Argentině. První část cesty stoupá otevřenou krajinou vzhůru do sedla a výhledy na okolí jsou vskutku famózní.

Neuvěřitelně azurová hladina jezera O´Higgins pod námi mě nepřestává fascinovat. Za sedlem se naše cesta mění v pěšinku a ponoří se do hustého lesa. Nečekal jsem, jak složité může být na koni kličkování mezi stromy tak, aby si člověk neodřel kolena o kdejaký kmen. V některých místech bych raději sesedl a šel pěšky. Jinde jsem naopak rád, že sedím tak vysoko. To když se za mě kůň brodí skrz vodnaté bažiny.

Po pěti hodinách konečně stojíme na vyhlídce nad jezerem Desierto – naším cílem. Je již šero a závěrečný prudký sestup k jezeru po úzké pěšině skrz houští je poslední zkouška našich čerstvě nabytých jezdeckých dovedností. Dole pak v radostném opojení ze šťastné cesty děkujeme farmáři, loučíme se a rozbíjíme tábor.

Ráno se nejprve musejí vyřídit formality. Na břehu opět stojí boudička, kde teď pro změnu dávají do pasů razítka argentinští pohraničníci. Bum, bum a jsme v Argentině. Oficiálně potvrzeno. Opodál na břehu stanují ostatní účastníci včerejší plavby. Najednou všichni vybíhají až k vodě, volají na sebe a ukazují přes hladinu kamsi k jihu. Na obzoru za jezerem mraky poodhalily kousek skalní věže, která snad dvojnásobně převyšuje vše ve svém okolí.

Cerro Fitzroy je se svými 3405 metry nejen nejvyšší horou parku Los Glaciares, ale každopádně jednou z nejúžasnějších hor vůbec. Lidé přijíždějí často jen proto, aby ji viděli. Ale Jeho Veličenstvo Fitzroy je velmi tajemný. Po dlouhé dny se umí skrývat v mracích valících se od Pacifiku. Mluvili jsme s lidmi, kteří tu už byli třikrát, ale horu nikdy neviděli. Proto teď všichni, co s námi na břehu nocovali, křičí radostí. Vítr výjimečně vane z druhé strany a Fitzroy se ukazuje téměř bez mráčku, v celé své monumentální kráse včetně malé bílé čepičky tvořené ledovou námrazou. Máme další štěstí. Tenhle výhled stojí za celé předchozí putování. Je to pohled, pro který se létá přes půl světa.

K samotnému Cerro Fitzroy to máme ještě 35 km, ale cesta už je přímočará. Loď, jež nás převeze přes jezero Desierto, přijíždí právě v poledne a na druhém břehu už čekají mikrobusy, které nás dovezou až k národnímu parku. Ještě ten večer stanujeme v údolí pod Fitzroyem a blahořečíme božské Prozřetelnosti, která nás tak šťastně převedla přes hory a jezera z Chile.


PARQUE NACIONAL LOS GLACIARES

Národní park, jehož jméno ve španělštině znamená „Ledovce“, se rozkládá v patagonských Andách na území větším než 6500 km2 jihozápadně od argentinského města Santa Cruz. Západním okrajem parku je 170 km dlouhý úsek státní hranice se sousedním Chile. Skoro polovina rozlohy parku je pokryta ledem. Celé hřebeny And v délce několika set kilometrů jsou zde totiž pokryty kontinentálním ledovcovým polem Campo de Hielo Sur. To tvoří největší ledovec světa nacházející se mimo oblasti za polárním kruhem. Z něj spadá do horských údolí národního parku 13 velikých ledovcových splazů, z nichž nejznámější je jistě Perito Moreno – snad jediný ledovec světa, který se ani v současné době nezmenšuje.

Jinou dominantou národního parku je nejvyšší hora – Fitzroy (3405 m) či nedaleká hora Torre („Věž“), která je o 300 m nižší, ale ještě špičatější a svým tvarem připomíná převysokou věž dávného hradu. Tím, že území parku zahrnuje ekosystémy celého východního úbočí And, od ledovců a skal přes patagonské lesy až po rovinaté a travnaté stepi pamp, žije zde velmi pestré společenství rostlin i živočichů. K nejzajímavějším obyvatelům patří majestátní pták kondor (Vultur gryphus) či rychlá šelma puma (Puma concolor). Právě pro neobyčejnou diverzitu a bohatství neporušené přírody andských ekosystémů je národní park Los Glaciares již od roku 1981 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

Martin Loew




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země