Společná, chladem prostoupená fotka s Hookem. Soukromě jí říkám zamrzlá radost. Marek Holeček a Zdeněk Hák, červenec 2017

Společná, chladem prostoupená fotka s Hookem. Soukromě jí říkám zamrzlá radost. Marek Holeček a Zdeněk Hák, červenec 2017 Zdroj: Marek Holeček

Mám to za sebou a stojím již podruhé na vršíčku Gé jedna. Rok 2017
Je dokonáno, jsme nazpět v základním táboře. Přežili jsme! Rok 2017
Orlí hnízdo, nouzový bivak v 7100 metrech, který nás v roce 2015 a 2016 ochránil před padajícími lavinami a nečasem. Rok 2016
Gašerbrum I. Společná, chladem prostoupená fotka s Hookem. Soukromě jí říkám zamrzlá radost. Rok 2017.
Skalní bariéra při pohledu z 7900 metrů. Ještě zbývá sto padesát metrů k vrcholu. Rok 2017.
16
Fotogalerie

Marek Holeček na vrcholu Gašerbrumu: Jsem tady, i s dokončeným snem, takže prd bída!

Letošní český horolezecký výstup sezony má jméno Satisfaction. Marek Holeček a Zdeněk Hák zdolali vrcholek osmitisícovky Gašerbrum I. Novou cestou, alpským stylem. To znamená ojedinělý a fantastický výkon obou horolezců.

Cesta dostala jméno Zadostiučinění jako hold Holečkovu parťákovi, který při jednom z pokusů o zdolání vrcholu zahynul. Jde o první českou expedici, které dokázala uskutečnit prvovýstup na osmitisícovku alpským stylem. Čeští horolezci se tím zařadili mezi světovou extratřídu. „Čtyři předchozí pokusy, pokaždé v jihozápadní stěně Gašerbrumu, znamenaly průplach duše a hrábnutí si ke dnu svých schopností. I jednotlivě by každý zážitek bohatě stačil jako odstrašující memento. Přitom k letošnímu roku jsem dokončil svoji třicátou expedici a procházka růžovým sadem to rozhodně také nebyla,“ říká Marek Holeček.

Vaše vrcholové foto vypadá trošku, jako byste se vyfotili s někým, kdo na vrcholku Gašerbrumu už pár let leží. V jakém jste byli s parťákem Zdeňkem Hákem stavu?

V dané chvíli nějaké vedlejší pocity neřeším a ani na to není prostor. Čili že by přišlo v okamžiku dosažení vrcholu bujaré veselí, kdy se „řehtám“ a lámu v hlubokém předklonu, až se kotníků dotýkám, nebo že bych vychutnával okamžik v rozjímání nad nekonečnem vesmíru, tak to rozhodně ne! Řeším přízemní věci a to je kláda, a to, že jsem unavený a zmrzlý jak sobolí bobek. Nebo vypínám stále alarmující bzučák v hlavě, který hlásí vybité baterie s oznámením: „Jak se ty blbe, chceš z nebes, naprosto dobitý, spustit nazpět zpátky mezi pozemšlapky?“ Odpověď vracím nervovým spojům, klííd... Na pocity Zdendy byste se museli zeptat jeho, ale předpokládám dost obdobnou odpověď.

Jak se vymýšlí nová trasa výstupu? Neřeknete si třeba: Sice tam tudy ještě nikdo nelezl, ale možná, že ti přede mnou věděli, proč lezou jinudy?

Začnu také otázkou, proč se nám líbí to či ono, proč něco zaujme naši pozornost? Pro jednoduchost pochopení nás, primátů: je to obdobné, jako spatřit ideální kus s parametry splňující požadavky pro naše oči. Buď vlnící se v bocích pro pány, anebo pro dámy rázně štrádující elegán s pěkně vyšpuleným pozadím. Ale tím vše celé začíná, protože vizuální kontakt, jak víme, je informace občas dost zrádná. Takže pak následuje oslovení, zjištění kdo a kolikrát tam byl a zda stále ještě přetrvává můj zájem. U kopců je mi jedno, jakou má výšku nebo v jaké tramtárii se nachází, musí být jednoduše krásný. Ale pak prim hraje, zda je ještě prostor, o který projevím zájem. V případě kladných odpovědí startuje vášeň se strategií a následně zarputilost urvat si svůj díl štěstí.

Jak je to se životosprávou a jídlem při takovémhle výstupu? Netloustnete třeba předtím, abyste měl cestou co hubnout?

Krom zápasníků sumó, boxerů nebo našeho judisty Krpálka, který hodlá jít do vyšší váhové kategorie, nevím, k čemu by mi zbytečná kila byla. Je to stejné absurdum jako chtít od maratonce, aby se před závodem vypásl, aby měl pak z čeho brát. Při výstupu se těch maratonů za den zaběhne několik, třeba pět, a v několika dnech se to opakujete stále dokola. Ztrácíme nejprve podkožní tuk a následně velkou podstatu svalové hmoty. Není nic těžšího, co by si člověk na sebe v přírodě dokázal vymyslet. Výška, kde odcházíte jen svojí podstatou, krutý mráz, dehydratace, velká fyzická zátěž při ultra vytrvalostním pohybu, který musí být mimochodem dost přesný a uvědomělý, jinak… Takže, potřebujeme účelnost, dovednost, rychlost, potřebnou vytrvalost, resistenci pod tlakem prostředí a lehkost s mrštností. Zbytečné ztučnění je obecně nadbytek k ničemu.

A co poté - zatloustnete si teď doma? Jak se znovu nabývá váha po tak náročném výstupu?

Kdepak, nabírání užitečných svalů a rekonvalescence je běh tak na tři měsíce. Pokud máte zdravý metabolismus, tak si tělo samo začne diktovat nutnost přísunu potravy, bez nutnosti přežírání, až se váha začne stabilizovat. Pak se opětovně pozvolna přichází do kondice, obnovíte vytrvalost a svalový objem, který byl před odjezdem.

Jste nesmírně pozitivní člověk, pořád s úsměvem na rtech. Bylo vám při výstupu někdy opravdu úzko, že vás smích takříkajíc přešel?

Jéééžiši, nejenom že mně úsměv zamrznul, ale nejednou jsem snídal strach a večeřel zoufalství. Přírodní podmínky dokážou nachystat neuvěřitelné peklo, kde jste jen stébélko tažené kamsi, a vůbec není ve vaší moci to ovlivnit. Jediná povinnost je pak snažit se vydržet, neudělat zbytečnou blbost navíc a doufat, že „slunce“, což je synonymum pozitivní změny k lepšímu, opět vyjde.

Cestu jste nazval Satisfaction - můžete to vysvětlit a dát do souvislostí?

Pojďme k Satisfaction chronologicky. Potkal mě tam kolaps kámoše ve výšce nad zónou smrti eskalující do prasklých žaludečních vředů. Pár let na to přišla při výstupu smrt Zdendy Hrubého, který mi spadl přímo před očima. Aby toho nebylo málo a ten den dosáhl skutečného bahnitého dna, spadl se vším všudy na jištění, včetně lana. Následoval můj zoufalý boj o vlastní život, kdy nebylo jasné, zda nepřibude na seznamu mrtvých i mé jméno. Následně další roky přišlo dvakrát uvěznění ve výšce nad 7400 metrů. Poprvé šest dní a celkově jedenáct dní ve stěně. Podruhé osm dní a celkově čtrnáct dní v ještě větší výšce! Přitom batoh s jídlem a plynem byl nabalen pokaždé na maximální čas osm dní, kdy jsme se měli opětovně objevit dole v base campu, ať už s vrcholem, nebo bez něj. Vybralo si to dost nepříjemnou daň v podobě masivních omrzlin na prstech u nohou. Hodně bolestivé a plíživě dlouhé poranění. Jednoduše Dantovo inferno s očistcem.

A poslední výstup, tomu nechybělo nějaké drama?

Drama to bylo od začátku. Jen samotné prolezení vrcholové pasáže od 7700 metrů na vrchol nám trvalo celé tři dny s bivakováním v osmitisícové výšce, těsně pod vrcholem. Takže po šesti dnech stojíme se Zdendou „Háčkem“ Hákem na vrcholu. Já tedy již podruhé, jelikož v roce 2009 jsem Japonským kuloárem vyběhl sólo nahoru, jako vedlejší produkt mé netrpělivosti, při čekání na nosiče. Nic není zadarmo, tak i v náš vymodlený summit-day si to k vršku přimetelil silný uragán se sněžením. Chtěl se asi na nás podívat. Tím nám ale úprk dolů pěkně okořenil, respektive ochladil vzduch hluboko pod mínus třicet stupňů. Ale jsem tady, i s dokončeným snem, takže prd bída. Pravdou je, že některé vrcholy jsem musel pokoušet také vícekrát, než se mi povedlo prvovýstup dokončit. Ale tolik obětí jako na Gaši jsem ani v nejděsivějším snu nepředpokládal. Takže „zadostiučinění“, neboli pro porozumění i v zahraničí Satisfaction, je zároveň věnována Zdendovi Hrubému, který nejenom mně, ale i ostatním neuvěřitelně chybí.

Jak dlouho jste se tehdy dával po takovém zážitku dohromady?

Přepokládám, že otázka je mířena na psychiku a stav duše. Tam to je zcela jednoduché, není čas na nějaký sentiment či dlouhé truchlení, pokud přijmeme fakt, že jsme také smrtelní. Protože tím se dostáváme k bodu, kdy si musím říct: I já tam někdy půjdu. A to někdy může přijít na lusknutí prstu. A je tma. Hezky to shrnul Remarque, když napsal: „Od narození, každý den pozvolna umíráme.“ Já si tedy dovolím malou parafrázi: „Kopněme do pedálů, ať si v tom umírání ještě pěkně užijeme.“

Přesto – taková událost člověka nijak neovlivní v další činnosti?

Dobrá, ještě jednou se vrátím k magickému slovu smrt. Jelikož tohle slovo nám okamžitě bystří pozornost, stejně jako když u nohy zasyčí had. Uteču zase k jednomu cynickému rčení, které používají horolezci mezi sebou: „Hele, dávej bacha, protože uděláš jeden blbej krok, a jsi na celý zbytek života mrtvej.“ Co se týče lezení a tužeb v horách, je situace v mé mysli naprosto vyrovnaná, beze změny. Kopec za to nemůže, ani hory, jen lidská touha a troufalost. Ale bez nich by zase nebyl intenzivní pocit z žití. Je to propojené jak spojené nádoby nebo magnety, které se vzájemně přitahují. Co se týče ztráty kámoše, tak s  přibývajícími léty a stárnutím smutné zprávy přibývají a budou přibývat. Nezbývá než se s tím co nejrychleji vždy vyrovnat a vzpomínat na ty krásné bonvivánské chvíle, a ne na okamžiky hnusu či v jiném případě přirozeného uzavření cyklu. Ty přece nemohou z logiky věci vše převážit. Rovnováhu mysli a duše nesmí narušit zacyklení se v  sebelítostivém bludném kruhu.

Můžete trošku popsat tu cestu na vrchol? Kde byly nejhorší momenty, kde se vám lezlo dobře? A kdy jste začal tušit, že to klapne?

Odpověď bude prozaická, napjaté momenty začaly při nástupu a trvaly osm dní. Skončily jak mávnutím proutku, na „horolezeckém vrcholu“, čili při návratu v základním táboře. Vždycky je to stejné. To, co se ve skutečnosti odehrávalo, není na pár vět. Je to výpověď dvou generací, které se o výstup snažily. Výpověď o mých čtyřech pokusech a pátém úspěšném. Je to odpověď na otázku, zda je v lidských možnostech prolézt celou jihozápadní stěnu. Včetně skalní bariéry v 7400 metrech a druhé, začínající až v smrtelné zóně 7700 metrů táhnoucí se k vrcholu. Setsakramentsky to dřelo, ale je to hotové! Satisfaction!

Jak vlastně administrativně zajišťujete celou tu cestu? Jak dlouho třeba trvá sehnat partnery, co místní úřady? Jak to tam chodí?

Za ta léta se ze mě stal rutinér, čím dál víc hřeším na vyřizování formalit a s tím spojenou mašinérii. Tři měsíce před mým příletem do Pakoše mi zavolá Ghulamm, přímo na pláž do Thajska. Já právě popíjím vychlazený tamní ležák Chang:

„Tak co, přiletíš letos?“

„Ááále jo, prsty mi sice už nedorostou, nemám ještě jistého parťáka na lezení, nicméně letím a basta.“

Od té chvíle je vše vystavěné na důvěře, na jednom slově – letím. Kola se roztáčí. Ghulamm za mne musí složit prvních 6000 USD úřadům. Nic přitom není podepsané, ani nebude a prachy už jsou v chřtánu úředníků, a já zatím nezaplatil ani floka. Následně je glejt vystaven a asi měsíc před příletem teprve sháním letenky. Ne proto, že by to bylo levnější nebo lepší, jen jsem lajdák a lenoch, který na vše hází „bobana“, dokud mu neteče do bot. Takže nejednou se stalo, že i víza jsem dostal až den před odletem, což může být pro někoho dost stresující. Ne pro mě, já věřím na šťastnou hvězdu. Pod tíhou bezpodmínečné nutnosti vyvinu enormní tlak a jsem schopný přeskočit plot a objevit se u snídaně panu velvyslanci. Z mého psího pohledu je mu jasný, že bez razítka se od něj nehnu a budu s ním bydlet. Většinou mě vyhodí i s ještě mokrým vízem. Někdo se sichruje dopředu, přesto výsledek je naprosto totožný. Empirie je pro mě, šťastného chaotáře s „langsam“ přístupem, tak pro uvědomělého systematika bojující o jistoty, shodná. Musíte mít štěstí, jinak není nic… 

Co bezpečnostní situace v regionu? Pákistán nepatří mezi zrovna klidné země.

Pákistán je možná pro nás bezpečnějším místem než Madrid, Londýn, Paříž, New York. Naše propaganda dělá z těchto zemí strašáky, minimálně kvůli islámu. Lidé jsou všude stejní a o stejném procentuálním zastoupení - dobří, špatní i kreténi. Samosebou v severozápadní provincii, blízko afghánských hranic, okolo měst Péšávar nebo Čitrál, jde kvůli vojenským konfliktům lidská ohleduplnost a slušnost rapidně dolů. Není se čemu divit. Utrpení, nedostatek všeho a zoufalství nepřispívají ke klidu. Ovšem severovýchodní provincie Baltistán a Hunza, to jsou jedny z nejkouzelnějších míst, co se lidí i přírodních krás týče. Do Pákistánu se bojí západní lidé jezdit. Díky tomu za celé letní období touto severní částí země projde jen pět tisíc trekařů a horolezců. Tomu proti několika miliónům v Praze říkám dost chcíplá sezóna.

Co vás nejvíc dobíjí po psychické stránce? Jaká je psychická příprava na takovouto cestu?

Lezení v říjnu na Sardinii, pak lyžování v Alpách. Následný úprk za akumulováním tepla a lezením do Thajska. To už se začíná zima překlápět do jara a dá se pronásledovat slunce v jižních státech Evropy. Mezitím si loupnete zimní Antarktidu, letní Karákóram a podzimní Nepál. Jinými slovy čas na nudu není a psychika netrpí. To není otázka posledních pár měsíců, ale posledních dvaceti třiceti let. Jinak objemově je to trénink fyzické i dovednostní stránky, jako u každého jiného vrcholového sportu. Chcete-li uspět, musíte makat a u hor to platí dvojnásob, jelikož podcenění, špatný odhad sil a dovedností nekončí ve sprše. 

Jaká je vlastně česká horolezecká komunita? Myslím špičkové horolezce, kteří lezou na osmitisícovky. Kolik vás je? Všichni se navzájem milujete, nebo je to složitější a méně černobílé?

Vůbec to není idylické. Nemám rád nabubřelé pitomce bušící se do hrudi s výroky o udatnosti, podvádějící veřejnost i sebe. Veřejné povědomí o trendech a situaci v alpinistickém světě se musí teď začít pozvolna narovnávat. Za posledních dvacet let u nás nastala u osmitisícových kopců naprostá devalvace výkonu, ve srovnání s předchozí generací lezců sedmdesátých až devadesátých let. Jejich nepřehlédnutelným zástupcem je třeba Joska Rak Rakoncaj, Míra Šmíd, ale i starší, jako byl Radan Kuchař. Svá slova mám dobře rozmyšlená, není v tom kus závisti ani ukřivděnosti. Dokážu je doložit i v historickém kontextu.

Co vám zkušenosti z vysokých hor přinášejí do normálního občanského života?

Rozdíl světů a uvědomění si krás bytí. Vše všední má po návratu zářivější barvy, chleba chutná jak zázrak, pivo je zlato a láska v krevním řečišti pučí a bučí.

Jste profesionální horolezec, to znamená, že vás horolezectví uživí? Co vlastně horolezce živí?

Za to, že vylezete na vršek, tak dostanete maximálně poplácání po zádech, k tomu hrnec nudlí a možná i medaili z čokolády. Vše musíte nejprve obhájit a následně prodat skrze média, kde děláte pučmidráta. Čím více dokážete pak třepotat peřím a získáváte prostor v televizích, rádiích, tištěných médiích, sociálních sítí, tím jste zajímavější pro partnery. Dále jsou to motivační přednášky pro korporátní firmy, soukromé firmy, outdoorové festivaly, běžné přednášky. Výroba filmových dokumentů, které pak zas běží na filmových festivalech a v televizích. Další je psaní do časopisů, jako je LaZ, deníků a tak dále. Plus příspěvky na weby, „Fuckbuck“, nebo vše dotáhnu až k absurdnosti, kdy znásilňuji slova do výsledné knižní podoby. Jojo, bída naučila i horolezce housti a z žalu psát knihy.

Když lezete, je tam možnost alespoň nějaké hygieny? Nebo vůbec nic? Kdy se vlastně po výstupu poprvé dostanete k nějaké sprše?

Když se leze, tak se leze a promaštěná srst je přírodní goráč, který se neznehodnocuje nějakou hygienou. Ale jestli si myslíte, že jsme nějaký prasata, tak to zase ne. V základním táboře máme sprchový stan, kde se poléváte horkou vodou a tam všechny otvory vydrhneme a následně vypulírujeme do blyštiva.

Někdy i já, holka z polabské roviny, cítím úplnou euforii, když vidím záběry vrcholků Himálaje. Jak to cítíte vy, když se kouknete kolem? Je tam ticho? Fičí vítr? Je to krása?

Stačí mi, když se podívám na zasněžené vrcholky Dolomit, skrze okno restaurace na Wildspitzbahn-café ve 3440 metrech. Přitom mám před sebou kvasnicové pivko a tři v sobě. K tomu řízek a na závěr si dám ještě dva šláftruňky. Pak jedu dolů na lyžích, až do Pitztalu, přeplněn krásou hor a voltů. Ideální, vrcholně vrcholový den. Na všech ostatních vrcholech je prd, opuštěnost, zoufalství a kosa.

Od kolika stupňů pod nulou je vám vlastně zima?

Zima nemá stupně. Dokonce není ani větší či menší. Je prostě zima a ta je, jak víme, hnusná.

Do kdy se dá vlastně reálně lézt na osmitisícovky? Do osmdesáti?

Určitě až do stovky, možná i sto dvaceti, protože to vám už může být všechno naprosto šumák.

Také vám lidé na internetu spílají, že riskujete a hazardujete se svým životem a oni potom budou muset platit z daní vaši záchranu?

Mají pravdu, život není o zásluhách a spravedlnosti. Někomu rozdává a jiným bere, bez možnosti volby. Prostě „osud hajzlík“. Tím se všem potencionálně dotčeným za svoji zhýralost a nezodpovědnost omlouvám, ale na druhou stranu nic měnit nebudu. Takto mi to vyhovuje. À propos, pojištění (kromě povinného) si extra a hustě platím. Pakliže ovšem někdo hodlá přispět na potřebné, pošlu svůj účet. Protože prachy a strach jsem nikdy neměl.

Co budete dělat dál, až se dáte dohromady a až to pořádně oslavíte?

Já raději oslavuju furt. Třeba pondělí a úterý, středa je také pěkná, pak čtvrtek, pátek sobota, jedu jak dráha a v neděli oslavuji, že jsem to vše přežil. Vynechat se dá nějaký ten den, ale proč bych to dělal?

Čím je pro horolezce zajímavá Antarktida, váš další cíl?

Jak popsat jednoduše krásu, kde slova nestačí? Místo, které k ničemu jinému na světě nelze připodobnit? Musím si vystačit s hloupým klišé, tedy království ledu, stínů a pohádek. Místo, kde se tučňáci, velryby a tuleni promenádují, jako by se nechumelilo. Místo s obrovskými panenskými štíty, s cukrovou vatou na jejich vrcholcích, vyrůstající přímo z hladiny oceánu. Přitom tam pokojně tisíce let už čekají, ve své nenucené majestátnosti, že někdo přijede, vyleze na ně a pojmenuje je. To je Antarktida, kam opětovně mířím od břehů Jižní Ameriky na malé jachtě, přes ďábelský Drakeův průliv. Že se opětovně třesu nedočkavostí, jak malý harant, nemusím snad ani dodávat.


Prvovýstup na Gašerbrum v číslech:

Gašerbrum I. - 8068 m n. m. (Karákóram Pákistán)
Lezci: Marek Holeček (Maara) 43let a Zdeněk Hák (Háček) 37let
Název cesty: Satisfaction! (věnováno Zdeňkovi Hrubému)
Obtížnost výstupu: ED+ (M7,WI5+) celkový sklon 70°
Celková délka: 3000 metrů
Kdy: 25. 7. – 1. 8. 2017
Doba výstupu: 8 dní včetně sestupu. 6 dní trvalo dosažení vrcholu
Vrchol: 30. 7. kolem 13. hodiny pákistánského času
Provedení: alpský styl