nahoru

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Pavel Šebesta - český otec Pygmejů

Milan Daněk21. srpna 2017 • 10:40
Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Pavel Šebesta - český otec Pygmejů
foto: Milan Daněk

Silný a odolný, uvyklý nejtěžší námaze, úspěšně pronikal do míst, kam před ním nevstoupil žádný bílý cestovatel. Dovedl se sžít s domorodci, získat si jejich důvěru a náklonnost. Jeho příchodu do táborů pygmejských kočovníků předcházela zpráva, která se rychle nesla pralesem: „Přichází baba wa Bambuti - otec Pygmejů.“

„Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce, komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá. Časem se mu zdá, jako by slyšel víření bubnů a taneční popěvky divochů, údery paliček, jimiž ženy stloukají banány, zurčení potůčku, u něhož si chladil zpocené čelo, nebo velkolepé bouření vodopádů. Tak se také vždycky vedlo mně po každém návratu z tropů, nechť jsem zažil sebevětší svízele a trpěl nedostatkem a opuštěností. Touha byla silnější než rozum.“ Tohle vyznání antropologa, lingvisty a etnologa Pavla Šebesty zaznamenala spisovatelka Sína Lvová v knize Mezi nejmenšími lidmi světa. Popisuje v ní jeho cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a Pygmeje Bambuti v Kongu.

Badatelova touha po poznání neznala překážek. Prošel stovky kilometrů rozmáčenou půdou sotva znatelných stezek, odvážně se plavil divokými peřejemi řek. Nejčastěji putoval sám s vakem na zádech doprovázen jen několika domorodci. V jeho rodné zemi dnes však jen málokdo zná jméno a osudy tohoto muže, který zasvětil celý svůj život studiu přírodních národů.

Z Petrovic do světa

Šebesta se narodil 20. března 1887 a prožil své dětství ve Slezsku ve Velkých Petrovicích. Později chodíval po vesnicích a sbíral zpívaná pořekadla, která zveřejňoval v hlučínských Katolických novinách. Jako absolvent gymnázia vstoupil do Společnosti slova Božího v koleji St. Gabriel v Mädlingu nedaleko Vídně a studoval teologii a filozofii.

Ani tady se nepřestal zabývat českou literaturou a zřídil pro místní české pracující nedělní školu. Roku 1911 byl vysvěcen na kněze a poté jako misionář vyslán do Mosambiku.

Do studia jazyků a kultury afrických národů ho zasvětil Wilhelm Schmidt, hlavní představitel tzv. vídeňské etnografické školy kulturních okruhů. Za první světové války byl Šebesta na osmnáct měsíců internován do Portugalska. Tento pobyt využil k probádání archivních materiálů o misiích v jihovýchodní Africe.

Po propuštění zůstal ještě rok a věnoval se etnologickému studiu v lisabonských knihovnách. Poté byl povolán zpět do St. Gabrielu, kde pracoval jako redaktor mezinárodního časopisu Antropos. První asijskou výzkumnou expedici podnikl v letech 1924-1925. V Malajsii při ní studoval negritské skupiny Semangů, nomádských lovců a sběračů malého vzrůstu. Seznámil se i se sousedními národy Senojů a Jakúďnů. Malajský poloostrov prošel křížem krážem.

Zájem o trpaslíky

Zájem o nejmenší lidské obyvatele naší planety a zároveň poslední živé svědky pravěku ho již nikdy neopustil. Další cesta v letech 1929-1930 vedla mezi středoafrické Pygmeje. V pralesích při řece Ituri v tehdejším Belgickém Kongu žil mezi trpasličími kmeny a ke skutečně ucelenému pohledu na tyto přírodní národy výrazně přispěla následující velká expedice v letech 1934-1935.

Stal se ve své době nejlepším světovým odborníkem v antropologii i národopisu nejmenších lidí světa.

Kongo nezůstalo jediným cílem jeho bádání a cest. Během své druhé návštěvy Semangů (1938-1939) podnikl pionýrskou výpravu za negrity na Andamanské ostrovy v Indickém oceánu a na Filipíny za kmeny Aëtů.

Do Konga se vrátil v letech 1949-1950 a 1954-1955. Cesty byly zaměřeny na výzkum v oblasti jazykové, kulturní a sociální problematiky Pygmejů. Poznatky výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a v Asii a do monografické studie o životě a materiální i duchovní kultuře Pygmejů. Hovořil německy, anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, několika africkými jazyky i jazyky malackých a malajských kmenů.

Nejkrásnější odměna

„Odvážil jsem se pokusu rozluštit záhadu Pygmejů. Byl jsem jim všude v patách a snažil se odkoukat a odposlouchat z jejich života vše, co se dalo. Na své první cestě jsem putoval všemi směry pralesními stezkami a slídil po trpaslících s tak dobrým výsledkem, že mne černoši i trpaslíci pojmenovali baba wa Bambuti čili otec Pygmejů. Jsem na tuto přezdívku hrdý a je to pro mne nejkrásnější odměna za četné a velké obtíže, jimž jsem byl při svých výzkumech vystaven.“

Rozdával dary, soudil pře a na oplátku fotografoval, měřil jejich tělesnou stavbu, sepisoval gramatiku nářečí. Pomáhal jim radou i skutkem, často je chránil před bezprávím. Získal jejich přátelství a důvěru natolik, že trpělivě snášeli jeho výzkumy a seznámili ho se svými zvyky, obřady, starými bájemi a písněmi. Jeho výzkumy přinesly překvapující poznatky ze života Pygmejů Bambuti. Prozkoumal a popsal pozoruhodné sociální vztahy mezi těmito pradávnými obyvateli pralesa a černošskými kmeny pronikajícími do jeho nitra až v posledních staletích.

Pro Pygmeje, tehdy ještě výlučně nomádské lovce a sběrače, nebylo maso hlavní potravou. Banány, cukrovou třtinu a olej získávali směnou s černochy za zvěřinu, lesní plodiny nebo pracovní úkony. Každý rod měl svého černošského patrona, který dědil toto právo z otce na syna.

Společná pro pygmejské a černošské chlapce byla i obřízková škola pod vedením černochů. Šebesta a jeho spolupracovníci vyvrátili rasistické výmysly o méněcennosti trpasličích plemen vycházející ze staré teorie o vlivu degenerace. Prokázal, že jejich drobná postava je výsledkem vlivu prostředí, v němž žijí a které ovlivnilo dědičné vlastnosti.

Sbírka v Praze

Profesor páter Pavel Šebesta zemřel roku 1967 ve St. Gabrielu v Mädlingu u Vídně. Poslední dílo nazvané podle starého afrického království Monomotapa zůstalo nedokončeno. V Rakousku prožil většinu svého života, ale přesto udržoval kontakt s přáteli a kolegy v rodné zemi. V roce 1933 vydala Česká akademie věd rozsáhlou a reprezentativní publikaci Antropologie středoafrických Pygmejů v Kongu. S anglickým překladem je známá po celém vědeckém světě. Do Prahy si také Šebesta přijel osvojit u nás běžně používanou Hrdličkovu metodu odlévání lidských tváří s otevřenýma očima. Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech.

V jeho rodné zemi zůstalo pro širší veřejnost jeho jméno a dílo málo známé, stejně jako unikátní sbírka umístěná v Hrdličkově muzeu člověka Univerzity Karlovy v Praze. Nevelká expozice na poměrně stísněném prostoru shromažďuje kosterní materiál, fotografie, odlitky zachycující jizvové tetování, otisky chrupu a unikátní sádrové odlitky.

Při troše představivosti si zde můžeme na vystavených fotografiích a odlitcích hlav, rukou a nohou srovnat velikostní poměry těla Pygmejů a Evropanů.

Vedle Aleše Hrdličky, řešitele otázky osídlení Ameriky, patří Pavel Šebesta nesmazatelně mezi významné světové postavy antropologie.

Milan Daněk




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země