nahoru

Vlakem po Austrálii a Novém Zélandu: Když lokomotiva šplhá dechberoucí soutěskou

Petr Fero1. srpna 2017 • 08:30
Vlakem po Austrálii a Novém Zélandu: Když lokomotiva šplhá dechberoucí soutěskou
foto: Petr Fero

Ve výčtu nejoslnivějších tratí světa tuto dráhu nenajdete. Zatím. Novozélandská Taieri Gorge Railway, vyjíždějící z města Dunedin do zlatokopeckého kraje náhorní plošiny Otago, teprve čeká na davy turistů.

Přitom je tak trochu zázrak, že tu vůbec zůstaly koleje a z panoramatického žlutého vláčku můžete i ve 21. století obdivovat rozeklané soutěsky řeky Taieri. V případě železnice Taieri se každopádně vyplatí nespěchat na vlak a zdržet se hned na startu, ve městě Dunedin na jihovýchodě Jižního ostrova.

Jestliže na Novém Zélandu – ostatně stejně jako v Austrálii – budete marně hledat stopy dávné historie, jaké znáte z Evropy, pak v Dunedinu a okolí najdete aspoň náznaky starodávna. Začíná to rovnou na dunedinském nádraží, které se pyšní titulem „nejfotografovanější budova Nového Zélandu“. Kousek odtud stojí stotřicetiletá kamenná univerzita Otago nebo takzvaný Octagon, což je hlavní náměstí ve tvaru osmiúhelníku, obestavěné domy ve viktoriánském stylu.

Vydáte-li se jen kousek za město, konkrétně na poloostrov Otago, uvidíte pro změnu jediný(!) novozélandský zámek, zvaný Larnach. Od něj je to už jen kousek k dalšímu magnetu tohoto kraje: k pacifickému safari. Na poloostrově Otago si můžete zblízka, a přitom stále ve volné přírodě na pobřeží Tichého oceánu, prohlížet třeba albatrosy s mláďaty (je to údajně jediná pevninská kolonie na světě, kde vyvádějí mladé) nebo vzácné žlutooké tučňáky, jejichž rejdiště na pobřeží je protkané dřevenými tunely s vyhlídkovými okénky, aby je turisté nijak nerušili.

Trocha teorie…

Sama dráha Taieri – jakkoli úžasná – je dnes ve skutečnosti už jen torzem. Doplatila na nástup automobilismu. Až do roku 1983 držela monopol na dopravu zboží mezi Dunedinem a vnitrozemím. Přes den se z farem v horách vozily tisíce tun ovoce a masa, noční vlaky šplhaly nahoru s náklady nafty, hnojiv, čerstvého chleba, novin a pošty. Jenže po uvolnění konkurence nastal rychlý úpadek. Z Dunedinu jezdívaly vlaky v minulém století až do Cromwellu vzdáleného 235 kilometrů, městečka v hloubi náhorní plošiny Otago. Dnes koleje končí 77 kilometrů za Dunedinem v Middlemarch na okraji Otaga a většina vlaků jezdí pouze do Pukerangi, osmapadesát kilometrů z Dunedinu. Přesto si lze celou trať projet i nyní, jen musíte přesednout na bicykl.

Po trase nazvané Otago Central Rail Trail, tedy po bývalých železničních náspech, mostech i skrz tunely, pak můžete na kole pokračovat dál po skvěle upravené a nadto prakticky rovinaté cyklostezce. Chybělo jen velmi málo, aby koleje zmizely i ze zbytku trati. Po uzavření dráhy v roce 1990 dodnes provozovaný kousek zachránili milionem novozélandských dolarů dunedinští radní.

…a vzhůru na trať

A udělali dobře. Na trati tak dnes můžeme obdivovat mnoho zcela jedinečných věcí. Nedlouho po startu z takřka nulové nadmořské výšky na pobřeží Pacifiku vlak vyšplhá během 22 kilometrů o 150 metrů výš, k Salisburskému tunelu, se 437 metry nejdelšímu na trase.

Po prvním náročném stoupání trať rychle zase klesá a o další dva kilometry dál souprava vjíždí na dvě stě metrů dlouhý a 50 metrů vysoký viadukt Wingatui, výjimečně půvabnou železnou konstrukci. Po nejdelším mostě svého druhu nejen na trase, ale i na celém Novém Zélandu, koleje překračují potok Mullock a pokračují příštích 26 kilometrů většinou vysoko ve stráni nad strmou soutěskou řeky Taieri.

Následují další obdivuhodné stavby, jako jsou most se zatáčkou přes Vánoční potok (dostal jméno podle toho, že v něm jistý zlatokop našel kus drahého kovu právě na Vánoce 1863) nebo Hluboký pramen, odkud vláček opět začíná poměrně prudce stoupat, aby se po patnácti kilometrech vymanil ze sevření soutěsky Taieri. Do otevřené krajiny vjede těsně před zastávkou Pukerangi, konečnou drtivé většiny vlaků z Dunedinu. Není to však nijak velké nádraží, jen dřevěná budka na náhorní planině a dvě koleje s výhybkou.

Vybrané vlaky pokračují ještě o kousek dál do Middlemarch a s nimi se ještě na chvíli vrátíte do říční soutěsky poté, co přejedete pozoruhodný společný most pro vlaky a auta přes potok Sutton asi sedm kilometrů za Pukerangi. Tady máte na výběr v zásadě ze tří možností jak dál: na kole po bývalé trati, autobusem do Queenstownu nebo vlakem zpátky do Dunedinu.

Milým detailem tohoto výletu jsou takzvané fotozastávky. Můžete při nich pořídit úžasné záběry železnice Taieri (samozřejmě bude-li vám přát počasí, v oblasti Otago totiž většinou dost prší), aniž byste museli vystrašeně balancovat na schůdcích otevřených plošinek na koncích vagonů.


TRAŤ ZLATOKOPŮ

Železnice Taieri nabízí příležitostně celodenní výletní okruh s názvem Railroad to Gold. Vlak vyjíždí z Dunedinu a jede podél pobřeží Pacifiku směrem na Palmerston. Odtud vás autobus zaveze do kamenného zájezdního hostince na venkově. Pak se pokračuje do zlatých dolů v Macraes.

Ale nečekejte, že si tu sáhnete na zlato. V mračnech prachu sotva rozeznáte obrovskou jámu v zemi a mamutí náklaďáky. Exkurze navíc probíhá za nesnesitelného rámusu, v němž není slyšet ani vlastního, natož průvodcova slova. Pro srovnání se zlatokopy 21. století vám tu ukážou i „malovýrobu“ zlata, jak vypadala během zlaté horečky v polovině 19. století.

Autobus pak pokračuje krajem Otago přes Middlemarch do stanice Pukerangi, odkud vyjíždí žlutý vláček železnice Taieri dolů k oceánu, zpátky do Dunedinu. Nejvyšší rychlost vlaku Taieri činí kvůli ostrým zatáčkám 50 kilometrů v hodině, nadmořská výška kolísá mezi 28 a 254 m, projedete 10 tunely a přes 35 mostů.

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země