nahoru

Dokumentarista Jaroslav Jindra: Zajímají mě limity lidských možností

Andrea Bláhová21. července 2017 • 10:40
Dokumentarista Jaroslav Jindra: Zajímají mě limity lidských možností
foto: Jaroslav Jindra

Fotograf, režisér, scénárista, kameraman. Taky průkopník paraglidingu u nás, nadšený dokumentarista Rallye Dakar, parašutista, lezec a potápěč. Posledních deset let autor dokumentů seriálu Na cestě. Jaroslav Jindra téměř nezná téma, které by ho nezajímalo. Pro LaZ v poslední době píše fejetony do rubriky Veselé cestování s Jardou Jindrou. 

Fotil jste ve válce v Zálivu a v bývalé Jugoslávii, nestýská se vám po reportážní fotce?

Moje někdejší řemeslo reportážní fotografie mi dnes připadá jako příběh někoho cizího. Za posledních deset let se toho v mém životě změnilo tolik, že by to vystačilo možná na několik životů. Občas se ale do oblastí zmítaných konfliktem podívám i s televizní kamerou, při natáčení nějaké reportáže nebo dokumentárního filmu. Ta přeměna asi byla přirozená, k pohyblivým obrázkům jsem měl vždy blíže, lákal mne rozsah řemesel, které musí dokumentarista alespoň trochu ovládat. U obrázku to totiž zdaleka nekončí, ale naopak vše začíná. Pracujete s příběhem, textem, ruchy, hudebním podkresem. To mě naprosto naplňuje. Práce s kamerou je navíc tvrdé a poctivé řemeslo, mnohem tvrdší než už tak dost tvrdé řemeslo reportážního fotografa.

Co vás přivedlo k cestopisným dokumentům a focení přírody?

K cestopisům mne přivedla před deseti lety náhoda, respektive kamarád, který mne představil produkční firmě, která pro Českou televizi připravuje řadu dokumentárních seriálů, především známý cestopisný cyklus Na cestě. V tom prostředí se cítím jako ryba ve vodě, ačkoliv jsem naprostý samouk. Není téma, které by mě nezajímalo a není místo, kam bych nechtěl jet. Takže se mi po ohniscích napětí nestýská, jednoduše jsem některá z nich zařadil i mezi cestopisy, protože i na takových místech žijí lidé své všední životy.

Dělal jste a dokumentoval extrémní sporty, pracoval jste v místě válečného konfliktu – čím vás přitahují nebo přitahovaly takové krajní situace?

Odmalička mě zajímal svět a člověk. Bylo tak přirozené, že jsem se s postupem času začal zajímat o podstatu lidství, o limity lidských možností, o lidská selhání i hrdinství. V tomto směru je jedno, jestli jde o příběh člověka ve válce, nebo o extrémní výkony ve sportu. Mezní situace odhalují naše skutečné „já“. V každém z nás může být hrdina i zbabělec. Za svůj život jsem toho viděl mnoho, ale je mi jasné, že podstatu nikdy nepochopím. Je pro mě ale obohacující a inspirující být u takových situací. Možná je v tom i nějaký atavismus. Když už se nemusíme honit za mamuty, tak se alespoň honíme závodními auty po pouštích a na horských kolech po lesích. Člověk je totiž jediný tvor, který dokázal na první pohled nesmyslnou činnost povznést na smysl svého života. Pro někoho je tím smyslem například účast na Rallye Dakar nebo touha dokončit extrémní maraton 1000 Miles Adventure (závod přes Česko a Slovensko na kole, koloběžce či pěšky – pozn. red.), pro mě je životním posláním touha po poznání.

Do jakých podobných situací se vrháte teď? Ještě je vaší vášní paragliding, nebo máte novou?

Na padáku se sklouznu už jen jednou za uherský rok. Pokud jde o lítání, naprosto jsem propadl světu vírníků. V tomhle směru jsem velký klikař. Tak, jako jsem měl před třiceti lety štěstí být u zrodu paraglidingu, mám dnes možnost být při revolučních změnách vírníkového létání, které nedávno vystoupilo ze stínu a dere se na výsluní. Motám se kolem party, která vyvíjí spoustu nových věcí, například první letoun na světě, homologovaný pro provoz na pozemních komunikacích, jednoduše vírník s espézetkou, se kterým můžete jezdit po silnici. No a s takovým strojem se dá přece skvěle cestovat, když můžete svobodně tankovat mimo letiště a přes hranici Schengenu můžete pěkně po zemi bez drahého a zdlouhavého odbavování na mezinárodních letištích. A já cestuju rád a věřte, že s vírníky a lidmi kolem tohoto druhu létání je plno dobrodružství.

Kolik zemí jste při své práci projel?

Kdysi na mě na Facebooku vypadlo takové udělátko, do kterého jsem mohl zakliknout abecedně seřazené země, které jsem navštívil. Neodolal jsem a vypadlo na mě zhruba 125 zemí světa. Od té doby něco málo přibylo. Nejsem ale sběratel a netoužím objet naprosto celý svět. Dokonce pochybuju, že to nějak smysluplně vůbec jde.

Točil jste v Saúdské Arábii, zemi sešněrované náboženskými příkazy a zákazy. Jaké byly vaše zkušenosti s touto oblastí?

Možná se budete divit, ale výborné. Na ambasádě mě upozornili, že jsem pravděpodobně první Čech, který kdy dostal povolení v Saúdské Arábii samostatně natáčet. Očekával jsem problémy, kontroly, ale nic takového se nekonalo. Bylo sice cítit, že jsou lidé překvapení cizincem s kamerou, ale reakce byly přívětivé. Za celou dobu se mne jen jednou zeptala policejní hlídka, co to dělám. Když jsem jim předložil akreditaci, posloužili jako skvělí průvodci a usnadnili mi komunikaci s trhovci a řemeslníky v dílničkách. V multikulturní Džeddě na mě mávaly holky a narazil jsem dokonce na trojici mladých dívek, které měly ve tváři takový piercing, že by byly drsné i na české poměry. Svět se prostě mění a mění se i tak ortodoxní země, jakou je Saúdská Arábie. Představy o zemích Orientu jsou u nás většinou k smíchu, nebo spíše k pláči.

K cestování patří kontakt s místními lidmi. Podle vašich článků to vypadá, že mezikulturní rozdíly zvládáte hravě. Co je podle vás v kontaktu s domorodci důležité?

Základem je asertivita a respekt. Nesmíte spěchat a chtít vše hned. Vytáhnout objektiv, jakmile se někdo objeví, to zrovna velkým projevem úcty nezavání a já už začátečnické lidské safari plné tuctových obrázků dětí dělat nechci. Když se s lidmi pustíte do řeči, vyslechnete si jejich příběhy a povíte něco o sobě, dostanete se mnohem dál. Otevřou pak často své duše i domovy a zažijete situace, o které byste při rychlocvakání na ulici nikdy ani nezavadili. Není to samozřejmě vždycky jednoduché, protože ani mě se nikdo neptá, jestli mám zrovna náladu se s někým vybavovat. Pokud ale chci něco poznat, nesmím spěchat. Svět je nekonečně plný odlišných kultur a prostředí a neexistuje univerzální návod, jak se chovat. Často se to neobejde bez nastudování místních zvyklostí, ale asertivita a vyjádření respektu jsou základem úspěchu.

A co místní byrokracie?

S úředním šimlem se bojuje nejhůř, a tak do řady zemí cestuju raději v roli turisty a natáčím na fotoaparát. Získat totiž novinářskou akreditaci není často snadné a ani pak není úspěch zaručený. S foťákem jsem nenápadný, s kamerou naopak. To má svá pro i proti. S foťákem se špatně manipuluje, s kamerou se zase leckde nedostanu. Kamera má navíc jen dvě polohy, buď dveře otevírá, nebo zavírá. To musíte vycítit, nebo risknout.

Máte s kontaktem s místními nějaké bizarní zkušenosti?

Kdysi jsem tak bez jakékoliv akreditace napochodoval s kamerou a stativem přes rameno na oslavu padesátých narozenin lesothského krále Letsie III. Běloch s kamerou kupodivu nikomu z ochranky nepřišel na místě nepatřičný, byť jsem byl jediný. Prostě nikoho ani nenapadlo, že tam nemám co dělat, a já se pohyboval volně na dotek od různých afrických králů, diktátorů a potentátů. Když si ale v malebném Alžíru chcete natočit městský park, nepomůže vám ani akreditace ministerstva kultury a pytel dalších lejster. Pikolík u vchodu vás s kamerou nepustí, protože podle něj nemáte povolení jakési správy parků. Marně ukazujete, že je daný park uvedený na seznamu povolení z ministerstva kultury, marně se domáháte logiky. No a právě tahle hra bez pravidel plná neustálého hledání cesty a způsobu, jak ulovit zajímavá témata, je to, co mě na dokumentaristice přitahuje. 

Andrea Bláhová


Klíčová slova: fotografie, dokument, dakar, Afrika, amerika



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země