Dříve tu trpěli otroci, dnes je to ráj na zemi se skvělým servisem. Réunion je ideální ostrov! | Reflex.cz
nahoru

Dříve tu trpěli otroci, dnes je to ráj na zemi se skvělým servisem. Réunion je ideální ostrov!

Lenka Klicperová14. června 2017 • 12:30
Dříve tu trpěli otroci, dnes je to ráj na zemi se skvělým servisem. Réunion je ideální ostrov!
foto: Lenka Klicperová

Šumí tu Indický oceán, a přece se tu platí eurem a z kohoutku teče voda čistá podle evropských norem. Vysoké štíty bývalých či stále ještě činných sopek pokrývá tropická sytě zelená vegetace. Na Madagaskar a na východní pobřeží Afriky je to co by kamenem dohodil, do Paříže víc než 9000 km... Voilà! 97. francouzský zámořský department Réunion!

Jen těžko si lze představit, co zde nalezli první kolonisté, kteří sem dopluli v 17. století. Nebylo tu nic, ale to nic bylo dokonalým zosobněním ráje. Neobydlený ostrov rozeklaný štíty hor, z jejichž vrcholků se spouštěly křišťálově čisté laguny, jen zpěv tisíců ptáků v korunách stromů. I oni sem museli původně přiletět z pevniny, spolu s nimi semena rostlin v jejich trusu, která musela padnout na úrodnou sopečnou půdu. Tak se zrodil před miliony let dnešní ostrov Réunion.

Rasový guláš

S prvními Evropany sem začaly proudit i další národy a národnosti. První dítě, které se zde narodilo, byl míšenec francouzského kolonisty a malgašské otrokyně. Osm set kilometrů vzdálený Madagaskar byl vůbec po dlouhá léta zdrojem pracovní síly pro místní plantáže. Jakmile bylo otroctví v roce 1848 zrušeno, otevřel se prostor pro nábor levné pracovní síly z východu – především z Indie. Výsledkem toho je dnes neuvěřitelný rasový galimatyáš – na ostrově se rozlišuje šest různých podskupin jakési „réunionské“ rasy. Kafři jsou potomci bývalých otroků z Madagaskaru a Afriky, zarabové potomci muslimských Indů z Gudžarátu, malbaři odvozují svůj původ od dělníků přivezených z jižní Indie. Zoreyové jsou ti, jejichž předkové přišli z pevninské Francie, chinois jsou ti, již přišli z Číny. A pak jsou tu ještě yabové, původně chudí kolonisté z hor, kteří sem přišli v druhé polovině 19. století. Na celé té směsici je nejpůvabnější to, že nikdo svůj původ příliš neřeší, natož aby tu vznikaly nějaké nacionalistické tenze. A každou další svatbou se propletenec ras a národností zamotává ještě víc.

Spolu s Mauriciem a Rodriguesem tvoří Réunion souostroví Maskarény. Mauricius je turisticky známější destinace využívaná hlavně těmi, kteří chtějí od své dovolené teplé moře a prohřátou písčitou pláž. Ne že by to na Réunionu nebylo, ale – nechat bez povšimnutí ty nádherné hory ve vnitrozemí by bylo trestuhodné. Réunion odjakživa přitahoval spíš ty, kteří chtějí „něco dělat“ i ve chvílích volna. My prozatím míříme do hor, do jedné z nejodlehlejších vesnic Réunionu

Kam i pošťák musí pěšky

Chcete-li navštívit tuhle osadu, která je zapsaná na seznamu nejkrásnějších francouzských vesnic, musíte přes hory. Pěšky. Jenom výjimečně se sem létá helikoptérou, pomocí níž sem místní dopravují i takové nezbytnosti, jako je třeba lednička. Osada Mafate je dokonale odříznuta od okolní civilizace. Nejprve se musí vyšplhat do průsmyku Col des Boeufs a odtud už vede úzká pěšina do nitra kráteru Cirque de Mafate. Pěšky sem chodí úplně všichni – nevyjímaje děti pochodující za školní docházkou. Pošťák sem chodí jednou týdně a zřejmě tu získá místo jen jedinec s trénovanými lýtky. Odlehlý kráter využívali v dobách otroctví uprchlíci z plantáží. O jednom z otroků se vypráví i příběh, kde hraje roli další z unikátů réunionské přírody – místní endemity.

Pivo Dodo

Legenda vypráví o otroku Anchaingovi, který se ukryl se svou rodinou ve svahu kráteru Mafate. Jeho synové nebyli dost opatrní a rozdělali oheň, který zahlédli otrokáři. Začali je stíhat. Anchaing poslal rodinu tajnou stezkou pryč a sám na sebe upoutal pozornost lovců lidí. Dovedl je až nad propast, odkud už nemohl dál – a skočil. A v ten moment se proměnil v dravce, který krouží jen nad krátery réunionských sopek. Na Réunionu totiž najdete sedm endemických ptačích druhů a devět dalších celosvětově ohrožených. Na ostrov o rozloze něco přes 2500 km2 to není špatné. Bohužel, další desítky druhů již byly nenávratně ztraceny jako třeba papoušek běloskvrnný nebo špaček dudkovitý. Místní kreolové popíjejí pivo Dodo nazvané podle legendárního vyhynulého ptáka ze sousedního Mauricia blbouna nejapného. Na Réunionu ale dodo zřejmě nežil, i když těžko dnes soudit, protože vyhynul již v roce 1662.

Už se skoro stmívá, když po náročném pochodu vcházíme do vesnice. Pár barevných baráčků, které jako v kleštích svírá mohutný prstenec hor. Po turistech tu není ani památky, ubytování tu sice je, ale poměrně spartánské. I když přece jen – jsme stále ve Francii. Kreolové popíjejí Dodo, v čemž je velmi ráda napodobuji. Žít v takhle uzavřené komunitě musí být něco nepředstavitelného. Od rána do večera pořád před sebou ty samé obličeje a ty samé hory. Jediné východisko, jak se rychle dostat do jiného prostředí, do civilizace, je helikoptéra. Každé dítě v téhle vesnici sní o tom, že bude mít helikoptéru. Tak jako místní legenda Andrée Begue.

Legenda Andrée

Andrée si udělal pilotní průkaz, i když létat v oblasti nad kráterem Mafate chce něco speciálního. Kvůli obtížnému terénu a rychle se měnícímu počasí musíte mít nalétáno přes 4000 hodin, abyste mohli být pilotem. Andrée byl velmi nadaný, dokázal létat téměř za každého počasí. Nakonec se mu povedlo vybudovat v Mafate něco jako letecké taxi a spedici v jednom – měl i velkou nákladní helikoptéru. Znal dobře terén, měl dobré ceny, pro všechny místní byl dobrodinec. Kromě helikoptérového byznysu měl i malou ubytovnu. Ráno vstal v pět, podojil krávy, udělal snídaně, šel létat. Večer se vrátil, udělal hostům večeře a ráno zase nanovo. Navíc hájil místní i proti správě nově zřízeného národního parku (2007).

Zvýšená ochrana přírody samozřejmě nebyla vždy v souladu se zájmy místních starousedlíků. Pak jednou ale Andrée vyletěl a nešťastnou náhodou se mu uzavřel přívod paliva do motoru. Zřítil se do údolí… Vesnice po jeho smrti držela týden smutek, pojmenovali po něm i místní miniškolu. Problém je, že se ještě nenašel nikdo, kdo by uměl s helikoptérou zacházet tak jako Andrée. A tak se tu v malé ubytovně říká pořád „U Andréeho“ a všech deset vesniček v kráteru Mafate čeká, že třeba až dospěje Andréeho syn, stane se z něj stejně skvělý letec a spása tamních odříznutých komunit.

Svítání v kráteru ruší jen pár kohoutů. Vydáváme se na pěší pochod zpátky do „civilizace“. Půjdeme opět cestou k pláním s horskými tamarindy, cestou, kudy se běhá i jeden z nejtěžších běžeckých závodů – Diagonale des Fous, jakási úhlopříčka bláznů. Trasa vede napříč ostrovem a překonává 162 km a převýšení 9600 m. Letos se závod konal po devatenácté. Jde o největší sportovní událost ostrova. Začíná se o půlnoci v St-Philippe, běží se přes všechny sopečné kotle a končí se na severu v St-Dennis. Na všech kontrolních stanovištích hraje kreolská hudba, podává se kreolské občerstvení. Běžci musí trasu uběhnout do 67 hodin, jinak jsou diskvalifikováni. Ale ten nejlepší to zvládne pod 24 hodin.

Živé muzeum

Koloniální atmosféru budete na ostrově cítit téměř všude, zejména pak ale ve vesnici Hell-Bourg v Cirque de Salazie s typickými kreolskými domky a lázeňskou minulostí. Hell-Bourg získal své jméno po svém starostovi De Hellovi, který působil i na Madagaskaru, kde pro změnu naleznete městečko Hell Ville. Žije tu i starý pan Folio, jehož rodina je tu usídlena už přes 350 let. Pan Folio sídlil původně na jihu ostrova, tady se mu ale zalíbil starý koloniální dům z roku 1860 se zahradou plnou orchidejí. Jeho dům je vlastně živoucím muzeem – pan Folio ráno vstane, ustele postel, nasnídá se a už otevírá dveře prvním návštěvníkům, kteří mohou na stole vidět ještě zbytky bagety ve starobylém dřevěném pouzdře.

Přelet nad Réunionem je zážitkem docela adrenalinovým, i když o něco dražším – tedy dá-li se takový zážitek vůbec v penězích vyčíslit. Vrtulník s vámi zakrouží nad propadlými kalderami sopek a někdy se člověku až tají dech, když se z mlhy před čelním sklem vynoří několikasetmetrová propast. Nejvyšším vrcholem ostrova je s 3070 m Piton des Neiges. To další ze sopek, Piton de la Fournaise, je jednou z nejaktivnějších sopek, soptí prakticky neustále. Poslední velký výbuch byl zaznamenán v roce 2007, ale menší třeba koncem roku 2010. Jeho erupce však nedoprovázejí zemětřesení, protože Réunion neleží na litosférickém zlomu. Erupce jsou spektakulární, což je právě to, co sem přitahuje řadu turistů. V roce 2007 tu dokonce díky erupcím byly objeveny dosud neznámé druhy ryb – horká láva, která vytekla hluboko do moře, pozabíjela hlubokomořské druhy ryb, které by jinak zůstaly nepoznány. Leklé ryby ale z hlubin vyplavaly na povrch, a tak daly přírodovědcům jedinečnou příležitost. Snad si své zásluhy o rozvoj vědeckého poznání dostatečně uvědomily.

Lenka Klicperová


Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země